Fotografický blesk na cestě časem – 1. díl

Pracovat s bleskem je pro řadu fotografů nutností a současně výzvou. Mnohdy nemají jinou možnost, ale současně snímky s bleskem často trpí celou řadou nectností – nerovnoměrným světlem, ostrými stíny, ostrými lesky, problematickou expozicí atd. Porozumět bleskovému světlu se proto při vyšších nárocích na výsledky stává základní dovedností a překvapivě jedna z možných cest k porozumění vede přes historický vývoj blesku a jeho automatiky. Budete si potom totiž současných velmi sofistikovaných automatik více vážit. Vrcholem potom je stav, kdy sice pracujete s bleskem, ale blesk na snímku nikdo nepozná.

Přidat světlo, a tím umožnit fotografování i za slabého světla, byl odpradávna sen vše fotografů. Ve fotograficky dávných dobách byla situace o to těžší, že fotografické materiály byly velmi málo citlivé, a tak fotografové potřebovali přidávat světlo i za běžného dne. První co každého napadne je přidat trvalé světlo – například ohně nebo louče. Problém je ale v tom, že trvalá světla (trvalá znamená, že vyzařují světlo po dlouhou dobu, například naše běžná žárovka) jsou poměrně slabá a navíc fotografie „trvalost“ nijak neocení. Závěrka je totiž v drtivé většině případů otevřena jen kráskou dobu (typicky 1/100 sec), a tak světlo produkované mimo tuto dobu je z hlediska fotografie zcela neúčinné - zbytečné.

První řešení se našlo v použití směsi hořčíkového (magnesiového) prášku s okysličovadlem. Tyto prazákladní „blesky“ byly ručně zapalovány a intenzita záblesku (hoření) se regulovala množstvím prášku. Protože se ale jedná spíše o pyrotechniku než blesk, tak fotografové často končili popálení a o jakékoliv reportážní pohotovosti či přesné expozici nemohla být řeč. Díky tomu ale, že světelný výkon je možné regulovat téměř v neomezeném rozsahu v závislosti na množství prášku, tak se tyto tzv. osvětlovací slože používají ještě i dnes např. při fotografování obrovských jeskyní atp.

Později kolem roku 1929 se objevila praktičtější verze, a sice tzv. bleskové žárovky (Flash Bulbs). Jednalo se opět o magnesiový prášek nebo jemný drátek, ale umístěný v baňce podobné dnešním žárovkám. Prášek či drátek v bleskové žárovce mohl být zapálen elektricky, a tím synchronizován se závěrkou fotoaparátu. Blesková žárovka byla ale jen jednorázová – mohla být tedy zapálena jen jednou a po zapálení byla obvykle příliš horká na rychlou výměnu. Přesto se jednalo o významný pokrok – bleskové žárovky již byly masově a obecně použitelné. Ještě později byly žárovky potaženy modrým filtrem, který srovnal spektrum záblesku s denním světlem a ještě později se začalo používat zirkonium místo hořčíku, což vedlo ještě k intenzivnějšímu záblesku.

Koncem 60. let 19 století uvedla firma Kodak a později i další firmy na trh tzv. bleskové kostky (Flashcubes). Ty se skládaly ze čtyř elektricky odpalovaných bleskových žárovek spolu s malými reflektory a to celé bylo uspořádáno do krychle. Po každé expozici se krychle otočila o 90 stupňů a dovolovala tak pořídit čtyři snímky s bleskem za sebou. Firma General Electric uvedla později na trh Magicube, kde byl princip stejný ale byl použit jiný způsob zapalování a otáčení krychle.

Ať již bleskové žárovky nebo různé krychle měly zásadní nevýhodu a to tu, že byly určeny k jednorázovému použití. Fotograf, který zmáčkl spoušť a měl nasazený takový blesk, platil nejen za exponované políčko filmu, následné vyvolání a pozitivní materiál, ale i za blesk. A i když bleskové žárovky nebyly nijak třeskutě drahé, přesto blesk pro každý snímek citelně zvýšil náklady. Jaký rozdíl k dnešku!

Přestože princip výbojky byl znám již dlouho, prakticky použit pro fotografii byl až po druhé světové válce. Jedná se obvykle o xenonovou výbojku, do níž je přivedeno vysoké stejnosměrné napětí. Vysoké napětí se nashromáždí v kondenzátoru pomocí měniče, který z běžného napětí baterie například 6 voltů vytvoří napětí řádově kolem stovek voltů. Toto napětí však výbojku ještě nezapálí, ta je spuštěna (zapálena) teprve krátkým extrémně vysokonapěťovým pulsem, který ionizuje plyn ve výbojce. Následně celý náboj připravený v kondenzátoru je zužitkován na hoření – tedy světelný záblesk.

První výbojky měly tu nevýhodu, že nebylo možné regulovat jejich intenzitu – vždy bleskly plným výkonem, respektive výkonem, na který byl nabit kondenzátor. Fotograf musel proto regulovat expozici způsobenou světlem blesku jen pomocí clony na fotoaparátu, která se počítala pomocí jednoduchého vztahu:

Ve vzorečku výše vystupuje tzv. směrné číslo blesku (Guide number, GN), které charakterizuje jeho výkon a v dřívějších dobách znamenalo vždy maximální výkon blesku, protože jak již bylo řečeno, výkon blesku nešlo nijak regulovat. Vzoreček platí pro ISO 100, což byla typická citlivost tehdejších fotografických materiálů. Jinými slovy vzoreček říká, že na čím větší vzdálenost se s bleskem fotí, tím je tam světla od blesku logicky méně, a tím je tedy třeba nastavit menší clonové číslo (více otevřít clonu). Tyto výpočty prováděl fotograf, ručně nastavoval clonu, přičemž blesk byl automaticky z fotoaparátu pouze zapálen tzv. X kontaktem, který znamenal pouze okamžik TEĎ.

Příště se podíváme na první blesky s regulací jejich výkonu, a tedy s bleskovou automatikou.