Ejhle člověk 8: Lidé kolemjdoucí

Třetí Koho? – lidé kolemjdoucí

Budeme-li fotografovat cizí lidi, musíme mít neustále na paměti kromě vlastních zájmů a nápadů také jejich práva. Alespoň v minimální míře bychom se měli seznámit s předpisy na ochranu osobnosti a jejího soukromí. Ty jsou sice v každé zemi trochu odlišné, v zásadě se ale dá říct, že i tady platí obecné: „Co nemáš sám rád, nečiň druhému“. Vaše fotografie by neměly ubližovat a už vůbec ne lhát. Nechcete-li nebo nemůžete-li pomáhat, alespoň neškoďte.

Platí, že nesmíte fotografovat cizí osobu bez jejího souhlasu, tuhle větu lze ale vykládat poměrně široce. Existují právní výklady, tvrdící, že už tím, že někdo vykonává nějakou činnost na veřejnosti, dává tím automaticky souhlas s tím, aby ho ostatní nejen pozorovali, ale i fotografovali a filmovali. Určitě je to logické v případě davových scén, demonstrací, návštěvníků koncertů, průvodů atd., kde není ani technicky možné se ptát každého na snímku zaznamenaného účastníka, jestli s fotografováním souhlasí.

Jinak se ale může posuzovat detailní záběr jednoho člověka nebo dvojice lidí, pořízený teleobjektivem na dálku, nebo dokonce z nějakého úkrytu, z auta a podobně. Veřejně známá osobnost by ale bez ohledu na teoretická pravidla zřejmě v případě sporu neuspěla ani v takovém případě, což denně dokazují obálky bulvárních novin a časopisů. Navíc platí, že v některých výjimečných případech souhlas s fotografováním dokonce vůbec nepotřebujete.

Z nich se vás budou týkat hlavně dokumentární a umělecké důvody. Přitom nesmí dojít k prodeji takto bez souhlasu pořízených záběrů za účelem vašeho obohacení, nesmíte je nabízet fotobankám atd. Pokud ale v novinách otisknete fotografii s podtitulkem „Včera v deset hodin se před divadlem stalo to a to“ nebo „Pan Novák nedávno oslavil osmdesátiny a stále chodí denně na procházky bez pomoci hole“, neměl by nastat problém. Stejně tak ani v případě použití takových záběrů na vaší výstavě nebo ve webové galerii výtvarných fotografií.
Při pouličním živém fotografování bývá často v záběru větší množství lidí najednou. Musíte se rozhodnout, je-li vaším cílem jeden z nich, dvojice, nebo celá skupina. A podle toho vhodně zvolit výřez, svoje stanoviště, případně rovinu zaostření tak, aby byl snímek přehledný. V žádném případě nesmíte dopustit nesrozumitelné překrývání a „srůsty“ postav a předmětů.
Někdy ani nemusí být postava v záběru hlavním tématem fotografie. Tady třeba jen vhodně doplňuje a zabydluje celkový podvečerní záběr ze stockholmské ulice.
U tohoto typu živého fotografování cizích lidí často mluvíme o takzvané „street“ fotografii. Nechápejte ji ale příliš úzce. Vůbec se nemusíte omezovat jen na ulici, nemusíte přitom chodit a nemusíte ani zůstávat ve městě. Kam byste třeba zařadili tenhle dolní snímek? Kavárna? Ano, ale na trajektu uprostřed Severního moře. Přitom „streetphoto“, jako vyšité. Škatulky jsou k ničemu!


K pouliční fotografii potřebujete být především nenápadní a mít dostatečně nacvičené rychlé reakce. Budete-li na někoho z metru mířit teleobjektivem a čekat, až se váš autofokus konečně „chytne“, nemůžete se divit, když vás vzápětí dotyčný praští vaším Canonem do nosu. Zasloužíte si to.

Když už to jinak neumíte, měli jste se alespoň předtím letmým posunkem nebo slovně dovolit a počkat na souhlas. Mnohem lepší, a pro nenarušení přirozeného chování okolí ale je, stát se „neviditelným“. Není to nijak těžké. Menší fotoaparát je k tomu vhodnější, než sebekvalitnější, ale příliš rozměrná zrcadlovka. Přístroj přitom nemusíte vůbec přikládat k oku, lze se naučit zaostřit předem a „střílet“ od boku. Šikovný je v takových situacích výklopný displej.

A když už chcete scénu naprosto přesně zakomponovat, musí být zvednutí fotoaparátu, zaostření, stisk spouště a jeho opětné schování ve spuštěné ruce nebo v kapse bundy jeden rychlý, plynulý, přirozený, nenápadný a automatický pohyb. Po exponování nesmíte začít klopit zrak, začervenat se nebo urychleně couvat. Tím se jen s naprostou jistotou prozradíte i těm, kdo předtím nic nezaregistrovali.

Zkuste místo toho sebejistý přátelský úsměv z očí do očí, pokývnutí jakoby na pozdrav. Nebo nechte fotoaparát u oka klidně déle, a když ho odložíte, spočiňte zamyšleně ještě jakoby náhodou okem na objektu předchozího zájmu, samozřejmě úplně jiném, než skutečném. Vyberte si třeba nějakou věž, okno, výlohu za dotyčným člověkem. Funguje to výborně, a pokud máte trochu hereckého nadání, dokonale spletete i značně rozzlobeného kulturistu.

Je docela zábavné pozorovat takového člověka, když zjistí, že je fotografován a rozhodne se to „řešit“. Když si uvědomí, že na jeho rozzlobenou gestikulaci nereagujete. Sice stále hledíte jeho směrem, ale jaksi skelným zrakem, možná dokonce skrze něho nebo snad kamsi vedle… Asi se mu něco zdálo. Začne si připadat trapně a příliš domýšlivě. A vzdá to.

Většinou! Občas se ale rohlíkem opít nedá a budete muset ukázat, jak umíte rychle běhat. A rozhodně byste to neměli nechat dojít tak daleko, že budete někomu na ulici půjčovat fotoaparát nebo kartu, nebo dokonce předvádět pořízené záběry na displeji a před dotyčným je mazat. To je to samé, jako byste právě přiznali svoje K. O., coby schopného pouličního fotografa.

Přímo na ulici to může být pro někoho i přesto zpočátku hodně obtížné. A to je ještě stále velký rozdíl mezi přeplněným pražským Karlovým mostem nebo Staroměstským náměstím v pravé poledne, kde si vás s fotoaparátem nikdo ani nevšimne, a mezi fotografováním v tmavé prázdné uličce v přístavní čtvrti ve tři ráno. Tam budete asi s tím, koho fotografujete, docela sami a bude jen na poměru vašich a jeho svalů, kdo bude mít smůlu, až se ten druhý rozhodne požádat vás nevybíravými slovy nejen o vaši kartu, ale i o fotoaparát, peněženku, batoh a kalhoty.

Pro ty bázlivější ze zájemců o živou fotografii jsou proto velice vděčným a mnohem bezpečnějším prostředím nejrůznější veřejné akce od srazů, kulturních a sportovních podniků až po výstavy, autosalony, festivaly, plesy a podobně. Na nich se s všeobecným fotografováním samozřejmě počítá a málokdo se bude ohrazovat, pokud nepřekročíte obecné společenské normy. A ty nepřekračujte, jde to docela dobře i s nimi.
Velká většina turistů fotografuje během dovolené města, která navštívila. Kostely, hrady, ulice, přístavy… Všimněte si ale, že jejich ulice jsou v rozporu s realitou vesměs převážně pusté. Prostě se stydí na někoho cizího namířit objektiv. Není k tomu ale žádný důvod. Ti ostatní jsou totiž většinou také na dovolené anebo z turistického ruchu žijí. Baví se anebo vědí, že se chcete bavit vy. V naprosté většině proti fotografování nic nemají. Kdo tvrdí něco jiného, ještě to nezkusil nebo dělá něco špatně.

Ani při tomto stylu fotografování nemusejí vznikat pouze obyčejné turistické upomínkové fotografie. Připravte projekt, zvolte vlastní téma a jděte si za ním. Nenechte se rozptylovat a fotografujte systematicky. Nazvat ho můžete třeba „Japonky v Praze“. Nebo „Na tom pražskym mostě…“. Vymyslete originální formu zpracování, hodící se k tématu, vylepšujte svůj styl. Pracujte na tématu měsíc nebo rok, uspořádejte výstavu, vydejte knihu.
„Dneska jsme vyrazily hodně narychlo. Nezapomněly jsme ale přece jenom na něco?“ Nervy toho rybáře bych tedy vážně chtěl mít. Anebo ne?

Během tanečních soutěží fotografuje kdekdo. Většinou se ale takové fotografie podobají jedna druhé jako vejce vejci. Nebojte se jednou za čas zkusit něco trochu jiného. Vytvořte třeba jakýsi foto komiks a pojednejte ho jako sociologickou studii lidských typů a chování ve specifické situaci. Nebo něco úplně jiného, svého.
Totéž v bledě modrém (nebo v podobném retro looku, jako já) můžete realizovat třeba na nejbližším setkání historických amerických automobilů nebo třeba na velké letecké show. Hlavně tam ale nefotografujte jako dosud, nudně a stereotypně, auto za autem, letadlo za letadlem…, bez špetky originality a nápadu, po tisící stále stejně. Omluvit vás může snad jen to, že ve skutečnosti nejste žádný fotograf, ale letecký modelář nebo renovátor veteránů. Proč ale tedy, proboha, čtete tenhle článek?