Digitální fotoaparát VIII: Expozice

Při expozici, která je dána součinem intenzity osvětlení a osvitové doby, dochází k regulaci množství světla, které dopadne na světlocitlivý čip. Intenzitu osvětlení regulujeme velikostí otvoru clony. Osvitová doba potom určuje čas, po který světlo dopadá na světlocitlivý prvek. Špatné světelné podmínky vyžadují dlouhou expozici, tzn. dlouhý expoziční čas a malou clonu. Při jasném světle je tomu přesně naopak. Je jasné, že čím větší máme rozsah clonových čísel, tím "divočejší" mohou být světelné podmínky, za kterých se dá fotografovat.

A jak se tedy určuje správná expozice? Pomocí zvláštního přístroje, který se nazývá expozimetr. Dnes je expozimetr zabudován ve většině fotoaparátů a tak o něm jistě každý uživatel moc dobře ví. Podle různých možností aparátu (daných jeho vybavením) lze pak měřit expozici různými způsoby. A protože je toto měření alfou a omegou jakéhokoliv fotografování, podíváme se mu blíže na zoubek.

Hned na začátek by myslím bylo dobré uvést, že ačkoliv to vypadá, že způsobů měření je pěkná řádka, ve skutečnosti se jedná o tři základní systémy. Všelijaké superlativy a bombastická firemní označení jsou jen marketingovým tahem. V podstatě stále existují jen tři typy, které se jen "různě" modifikují. Pro pořádek si řekněme, že se jedná o měření integrální, bodové a zonální. Ještě je dobré poznamenat, že se ve všech těchto případech jedná o měření odraženého světla od fotografovaného motivu. Mnohem přesnější je měření světla dopadajícího, ale to je další obsáhlé téma a využívá se k tomu především speciálně upravených externích expozimetrů (má samozřejmě také své "mouchy"). Ale nyní se již blíž věnujme jednotlivým způsobům měření.


Integrální měření

Základní vlastností integrálního měření (které se historicky používalo jako první) je změření světla v celém obrazovém poli, což znamená, že provádí průměr ze všech jasových rozdílů ve fotografovaném motivu. Z této definice je ihned vidět základní nedostatek tohoto způsobu měření: pokud dochází k nestejnoměrnému rozdělení jasů (fotím-li například malý a jasně osvětlený objekt proti tmavému pozadí) nedopadne expozice dobře - výsledkem bude nedostatečná expozice (podexpozice). Vylepšením tohoto způsobu měření bylo zavedení integrálního měření se zvýhodněným středem (dnes označované jako středové), kde je z celkové snímané plochy kladen největší důraz na její střed (typicky to bývá až 80% citlivosti na zhruba 25% plochy). Zbývající citlivost (20%) pak plynule ubývá až k okrajům snímku.


Bodové měření

Naproti tomu bodové měření (označované spot), měří světlo jen z malé části obrazové plochy (typicky 1%) a dává tak relativně nejpřesnější výsledky. Nicméně vyžaduje vyšší úroveň znalostí a zkušeností, protože je potřeba znát vztahy mezi správným osvitem a rozsahem kontrastů popřípadě rozdělením jasů objektu a dokázat určit, která světla či stíny jsou pro stavbu a kvalitu snímku důležité.


Zonální měření

Proto se postupem doby začal vyvíjet třetí způsob měření expozice, kterým je měření zonální. Princip spočívá v tom, že se snímaná plocha rozdělí na jednotlivé elementy (zóny), v nichž se provede měření a automatika fotoaparátu pak provede vyhodnocení výsledné expozice. Právě u tohoto způsobu měření existuje nejvíc možností, jak vyhodnocování provádět, každý výrobce mu dává jiný název a využívá různý počet zón. Výhodou tohoto měření je pohotovost a také to, že se uživatel nemusí o nic starat. Nevýhodou je pak fakt, že uživatel "neví", jakým způsobem automatika expozici vlastně vyhodnocuje, takže jakékoliv korekce jsou "chozením po tenkém ledě" a nezaručují kvalitní výsledek. (V tomto bodě je ale dlužno podotknout, že výrobci na to v manuálech upozorňují a doporučují provádět korekce v kombinaci se dvěma předchozími způsoby měření.) Tento systém měření expozice má uspokojivé výsledky v případě většiny běžných snímků, nicméně v případě výjimečných světelných podmínek selhává.

Podle jakého klíče se tedy má uživatel řídit při měření expozice? Zaprvé určitě možnostmi jeho fotoaparátu, protože ne všechny poskytují výše vyjmenované funkce - všechny mají víceméně jen zrcadlovky. Informativní přehled si ale přeci jen uvedeme. I tak je ale dobré poznamenat, že záleží na daném fotografovi, který způsob měření mu pro danou situaci bude nejvíce vyhovovat. Obecný "předpis" totiž neexistuje - i v tom je ale krása fotografie, protože tak má každý možnost kreativně dokázat, co v něm je.

Integrální měření se zdůrazněným středem je prakticky vhodné pro většinu světelných situací. Ve výjimečných světelných podmínkách je také použitelné, ale v takových případech vyžaduje praxi s prováděním korekcí expozice.

Bodové měření se nejčastěji používá právě za výjimečných světelných podmínek, kdy je fotograf pečlivým proměřením snímané scény schopen stanovit správnou expozici. Toto měření je nejnáročnější na čas i na zkušenosti.

Zonální měření je vhodné zejména pro běžné světelné situace. Vzhledem ke způsobu vyhodnocování je vhodné i pro rychlou reportážní práci. Za výjimečných světelných podmínek má však velké problémy a často dochází k chybnému určení správné expozice.

Pověděli jsme si základní informace o způsobech měření expozice. Nyní si řekneme něco o expozičních režimech, které měření expozice využívají ke správnému nastavení clony a času. Existují v podstatě čtyři základní expoziční režimy - automatický, manuální, s prioritou clony a s prioritou času.

Automatický expoziční režim (označuje se P) je součástí každého digitálního fotoaparátu, protože po uživateli nepožaduje žádné zvláštní zacházení. Stačí, když si uživatel vybere motiv, namíří fotoaparát a stiskne spoušť. O zbytek se teoreticky postará přístroj sám. Automatický režim se snaží z naměřených dat provést "nejoptimálnější" nastavení expozičního času a clony. Při slabém osvětlení zůstává clona naplno otevřena a množství světla je korigováno délkou otevření závěrky. Při dosažení expoziční doby, při níž je možné fotografovat z ruky (typicky to bývá kolem 1/60s - ale záleží to také na použitém objektivu) začne automatický režim objektiv zacloňovat. Pokud jsou světelné podmínky dostatečně příznivé, dochází jak k zacloňování objektivu, tak i ke zkracování expoziční doby. Některé aparáty umožňují i uživatelský zásah do tohoto nastavení.

Jednoznačně lze říci, že největší výhodou tohoto expozičního režimu je operativnost. Nevýhody má však také - nelze pracovat s hloubkou ostrosti a s krátkými expozičními časy.


Manuální režm (M) umožňuje ruční nastavení obou zmiňovaných veličin, jak clony, tak i doby expozice. Je to nejvíce kreativní režim, ale také nejnáročnější na fotografické znalosti. Jeho nevýhodou je tedy značná pomalost a také fakt, že může dojít k chybám (například při rychlých změnách světelných podmínek).

Režim priority clony (Av) je vhodný zejména pro práci s hloubkou ostrosti. Uživatel si zvolí požadovanou clonu a automatika nastaví odpovídající čas. Při použití vysokých clonových čísel je často nutné použít stativ, protože se odpovídajícím způsobem prodlužuje expoziční čas a mohlo by dojít k rozmazání snímku.

Režim priority času (Tv) je vhodný všude tam, kde se snažíme vyfotit rychlé děje (například sportovní výkony), které by při použití pomalejšího času daly rozmazaný snímek. Uživatel v tomto režimu nastavuje požadovaný expoziční čas a automatika k němu podle světelných podmínek nastaví odpovídající clonu. Tento režim může být vhodný také při fotografování pomocí teleobjektivů, ovšem tady zase dochází k problémům s nízkou světelností.

Kromě těchto čtyř základních expozičních režimů může být fotoaparát vybaven ještě tzv. kreativními programy. Ty nastavují expoziční hodnoty typicky podle typu snímku. Nejčastěji se vyskytují programy portrét, sport, krajina a makro. Pro každý z nich je typické jiné chování automatiky. Program portrét například nastavuje nejnižší hodnotu clony pro potlačení velké hloubky ostrosti, aby tak opticky "vypíchl" portrétovaný objekt od jeho okolí. Program sport zase nastavuje co nejkratší expoziční čas, aby nedošlo k rozmazání snímku. Z předchozího textu je ale zřejmé, že tyto eventuality plně pokrývají již zmíněné základní režimy a kreativní programy tak využívají hlavně začátečníci.

V článku jsme si pověděli o tom, co je to expozice, jak se měří a jaké možnosti máme při jejím ovlivnění. Viděli jsme, že existují tři způsoby měření, které můžeme kombinovat se čtyřmi základními režimy expozice (podle možností fotoaparátu, tohle je (až na kreativní programy) "maximální" počet našich možností). Nicméně nikdo nemůže dát uživateli fotoaparátu přesný návod na to, jak má v té které situaci postupovat, jaký způsob měření použít. Může jen poradit, a to také bylo cílem článku.