DSLR na cestě časem - 13. díl
24.12.2008, Roman Pihan, článek
Dnes se podrobně podíváme na druhý úkol expoziční automatiky, a to stanovit kompromisní trojici ISO – clona – čas. Dále prozkoumáme nástroje, které má k dispozici pokročilý fotograf, aby automatice úlohu usnadnil. I přes značný pokrok automatik to totiž plně automaticky mnohdy nejde.
Expoziční kompromisy
Při stanovení optimální trojice expozičních hodnot ISO – clona – čas, která vyhovuje dané úrovni osvětlení scény, je třeba vycházet z řady požadavků, které jsou na snímek kladeny. Dokonce se nedá popsat jednotná a univerzální strategie, protože konkrétní postup je velmi závislý na obsahu scény, na pohybu ve scéně, na záměru fotografa a na účelu, ke kterému bude snímek použit. Každá z hodnot ISO - clona – čas má totiž na snímek jiný vliv a současně způsobuje jiné „poškození“ snímku.
ISO citlivost
Zvýšení ISO citlivosti vždy a jen zhorší technickou kvalitu snímku tím, že na snímku zdůrazní obrazový šum. Ideální by proto bylo fotografovat stále s ISO 100, to ale není vzhledem k často slabé úrovni osvětlení možné. ISO je tedy taková záchranná brzda – když již nelze prodloužit expoziční čas ani otevřít clonu (viz dále), nezbývá než zvýšit ISO.
Nastavení ISO by také mělo být poplatné účelu snímku. Dokumentární snímky z hospůdky pořízené pro pobavení snesou ISO klidně 1600 i více, krajinářská fotografie na velký formát obvykle vyžaduje ISO maximálně 400, lépe 200. A účel snímku automatika nezná!
Poznáte na snímku výše, že byl pořízen na ISO 1600? Při této velikosti asi ne, ale pokud uvidíte výřez (dole), což odpovídá velké fotografii, tak se vysoké ISO prozradí.
Expoziční čas – pohybový management
Expoziční čas je v drtivé většině případů potřeba podřídit pohybu na snímku a pohybu fotografa. Plnou svobodu hodnot expozičního času lze získat jen v případě, že fotografujete z dobrého stativu nepohyblivý objekt (kostel). V ostatních případech je třeba řešit:
1. Pohyb fotografa
Z ruky se dá bez problémů udržet převrácená hodnota aktuálně použitého ohniska * crop faktor. Použijete-li čas delší, tak hrozí, že snímek bude neostrý vlivem chvění fotoaparátu (rozhýbání snímku). Stabilizátor obrazu (v objektivu nebo v těle DSLR) umožní tento čas bez obav z rozhýbání cca 6x až 8x prodloužit. Plnou svobodu z tohoto hlediska lze získat stativem, automatika ale o jeho použití a kvalitách nemá ani ponětí.
Poznámka ke stativům
Ani stativ není 100% zárukou svobody expozičního času. DSLR s objektivy jsou totiž poměrně těžké, a tak řada levnějších a lehčích stativů je v klidu neudrží, zejména např. ve větru, a hrozí dokonce i pád! Také sebemenší dotyk těla DSLR třeba kvůli nastavení stativ rozvibruje. Samostatnou kapitolou potom je postavení stativu na jehličí, dřevěných podlahách, měkké půdě atd. kdy sebelepší stativ nebude v klidu, protože nestojí na pevné podložce.
Velké množství snímků jde na vrub nikoliv rozostření, ale rozhýbání! Uvědomit si vztah mezi ohniskem a bezpečným časem při snímání z ruky je proto velmi důležité!
2. Pohyb fotografovaného objektu
I když fotografujete ze stativu, a tudíž se osvobodíte od pohybů ruky, nic to nemění na tom, že se hýbe scéna. Pro dynamické pohyby typu sport jsou potřebné časy 1/400 až 1/1000 sec, běžně se pohybující lidi je možné exponovat cca 1/125 sec, studiový modeling je možný do časů cca 1/30 sec.
Velmi často se také volí záměrná částečná pohybová neostrost, která dá snímku dynamiku a švih. Oblíbené jsou také snímky s rozostřenou tekoucí vodou. Všechny tyto hrátky je třeba dobře spočítat a vyzkoušet, automatika přirozeně nemá žádnou šanci. Jednak neví nic o rychlosti pohybu objektu (fotí se běžící kůň nebo dům?) a neví ani nic o záměru fotografa, jak moc a zda chce pohyb úmyslně rozostřit.
Záměrná a řízená pohybová neostrost jsou body na stranu fotografa. Je však třeba mít s nastavováním vhodného času určité zkušenosti a nebát se experimentovat.
V úvodu uvedený snímek byl exponován časem 1/320 sec při ohnisku 400 mm, takže expoziční čas již mírně nesplňuje bezpečný čas pro fotografování z ruky! Současně se nepodařilo 100% zmrazit pohyb na scéně – křídla ptáka jsou významně rozmazána, což však není na závadu. Pro zmrazení pohybu křídel by bylo potřeba použít čas až kolem 1/1000 sec!
Klíčové je si uvědomit, že automatika při veškeré snaze nemůže znát, jak rychle se objekt na scéně pohybuje. Mnohdy se totiž v době měření expozice ani objekt nepohybuje (pták před startem) a fakt, že se bude pohybovat (a rychle), ví jen fotograf!
Clona
Clona má vliv zejména na hloubku ostrosti. Čím více je otevřená clona (menší clonová čísla), tím menší je hloubka ostrosti, a tím přesněji je třeba ostřit. U teleobjektivů kolem 200 mm je při otevřené cloně hloubka ostrosti jen asi ± 1 cm (!), a tak je nutná extrémní (a často nemožná - sport) přesnost ostření! Clonu je tedy třeba podřídit nejen požadované hloubce ostrosti, ale i možnostem ostření.
Malá hloubka ostrosti je pro řadu snímků nádherná, může být však i zrádná. Jednak je třeba přesně ostřit, ale také se předměty (lidi, zvířata) musí do hloubky ostrosti vejít. Všimněte si, jak je zde přední pták již rozostřen – ostřeno bylo na zadního.
Největší nesvobodou u clony je fakt, jaký máte koupený a aktuálně nasazený objektiv. Je-li objektiv málo světelný, nejen že je omezeno řízení hloubky ostrosti, ale je i velmi ztížené fotografování ve slabém světle. V každém případě ale platí, že rozsah clon bývá poměrně malý (od cca f/4 do f/22), a tak automatika velký manévrovací prostor nemá.
Historické kontexty
Plně automatická expozice byla snem mnoha fotografů po celá desetiletí. Úloha byla však dokonce jednoduší, protože v dobách filmu neměl fotoaparát pod kontrolou ISO citlivost. Ta byla určena citlivostí založeného filmu a znamenala tak jen posun expozice, většinou řešený ryze mechanicky. Expozimetr obvykle ukázal hladinu osvětlení, na tu se nastavilo kolečko a z kolečka se potom odečetly vhodné dvojice clona - expoziční čas. ISO citlivost bylo nutné buď přepočítat v hlavě, nebo existoval ryze mechanický způsob, jak ji zohlednit. Zjištěná clona i čas se potom na fotoaparátu nastavily ručně.
Historické expozimetry jsou dnes krásnými muzejními kousky. Není to ale tak dávno, co podle nich nastavovali expozici fotografové, a to i při reportáži!
S rozvojem elektroniky získal fotoaparát možnost ovládat expoziční čas i clonu v objektivu. Navíc filmy začaly používat tzv. DX kódy, které umožnily sdělit fotoaparátu ISO citlivost filmu. Fotoaparát ji sice nemohl ovládat, ale znal ji, a tak ji dokázal při expozici zohlednit.
Tzv. DX kód byl jednoduchý a levný způsob, jak pomocí vodivých plošek sdělit fotoaparátu vlastnosti filmu - jeho ISO citlivost, expoziční pružnost atd.
V okamžiku, kdy filmový fotoaparát znal ISO citlivost filmu a mohl ovládat clonu a expoziční čas, tak se otevřela možnost pro plně automatickou expozici. Zrodil se ale problém správného určení tehdy dvojice clona – expoziční čas, protože ISO bylo pevně dáno filmem. A zrodily se i expoziční režimy priorita clony (A nebo Av) a priorita času (S nebo Tv), které s tím přímo souvisejí.
První zrcadlovkou, která byla vybavena režimy „priorita clony“ a „priorita času“, byla Minolta XD-7 z roku 1977.
I objektivy, které běžně pracují na současných DSLR, mají ještě clonový kroužek pro ruční nastavení clony. Má-li DSLR určovat expozici automaticky, musí být kroužek natočen do polohy „A“.
Posledním krokem k plně automatické expozici byla možnost nastavit libovolné ISO, a to pro každý snímek jinak. Tato možnost se objevila s digitálními fotoaparáty, a tak dvojice clona – expoziční čas, která určovala správnou expozici pro konkrétní založený film, byla rozšířena na trojici ISO – clona – expoziční čas. Správná expozice tedy znamená nejen změřit hladinu osvětlení, ale správně stanovit i tuto trojici s ohledem na všechny kompromisy!
Příště se podíváme na expoziční režimy.
