Jak si vybrat kompakt: stabilizace a displej

Výběr kompaktu není vůbec jednoduchý. V minulých dílech jsme se podívali na problematiku snímacích čipů a objektivů. V dnešním díle se podíváme na několik dalších záležitostí, které mohou váš výběr také ovlivnit. Nebudeme se věnovat všem technologiím, neboť o nich jsme již také v jiných článcích mluvili. Dnes bychom si měli ukázat pár dalších návodů jak poznat, zda vybraný kompakt může vůbec vaše nároky splňovat.

Stabilizace obrazu

Stabilizace dokáže být dobrý pomocník, ale ne vždy vše zachrání. Některé stabilizace by se navíc tímto slovem ani neměly pyšnit. Podívejme se ale nejprve na problém a kde vzniká. Pokud fotíte ve tmě nebo za šera, fotoaparát potřebuje delší čas expozice, aby byl snímek rozumně světlý.

Pokud je tento čas dlouhý, řekněme třeba 1/10 sekundy, může za tuto dobu dojít k tomu, že se na scéně objekt pohne a rozmaže se, případně vy pohnete rukama a rozmažete snímek rovnou celý. Mechanické formy stabilizace dokážou odstranit druhý problém, digitální zpravidla odstraňují oba, ale přesto jsou v drtivé většině horší. Aneb na digitální stabilizaci raději zapomeňte. Později si vysvětlíme proč.
Mechanickými formami stabilizace (vyžadují nějaké součástky v přístroji) jsou prvně mechanická stabilizace realizovaná posunem snímacího čipu a za druhé optická stabilizace. Veřejnost se pře, která forma je lepší, v praxi však obě podávají velmi dobré výsledky.

U kompaktů je to jedno, u kompaktů s výměnnými objektivy je lepší mechanická (stabilizuje veškeré objektivy), u zrcadlovek sice mechanická dokáže stabilizovat všechny objektivy, ale nestabilizuje obraz v hledáčku, což naopak umí ta optická. A teď babo raď! My se však dnes věnujeme kompaktům a tam je to skutečně jedno.
Na těchto snímcích vidíte výřez. První je s vypnutou stabilizací, druhý po jejím zapnutí. Expoziční čas byl stejný, druhý snímek je ale výrazně ostřejší. Mějme tedy scénu, kterou chceme fotit s dlouhým časem. Pokud po tuto dobu pohnete přístrojem, snímek se rozmaže. Mechanická stabilizace funguje tak, že při detekci pohybu přístroje posune čipem adekvátně tak, aby světlo dopadalo stále na stejnou plochu snímače.
Na snímku vlevo to vidíte. Při posunu fotoaparátu vidíte světle oranžově ukázaný snímač. Světlo putuje po tučně vyznačené přímce a dopadlo by do spodní části snímače. Pokud se ale do hry zapojí mechanická stabilizace, ta posune čip směrem dolů a světlo opět dopadne doprostřed snímače. Obraz bude ostrý.

Napravo je pak účinek optické stabilizace. Zde se naopak neposouvá čipem, ale objektivem (zpravidla jednou či několika málo čočkami). I když tedy fotoaparát naklopíte směrem např. dolů, čočky v objektivu se pohnou tak, že světlo zalomí více, tedy opět na snímač. Paprsek, který směřoval doprostřed snímače, tak bude i při posunu fotoaparátu stále dopadat doprostřed čipu.

Stabilizace umožňuje dosažení mnohem ostřejších snímků i při delších časech. Výrobci většinou hovoří o 2,5 až 4 EV. Vezmeme do úvahy stabilizaci s výkonem 4 EV. Řekněme, že při 1/100 sekundy jsme ještě schopni vyfotit ostrou fotografii bez stabilizace. S ní ale můžeme fotit s časem o další čtyři expoziční kroky delším, tedy 1/100 -> 1/50 -> 1/25 -> 1/13 -> 1/6 sekundy! Samozřejmě ne vždy se to povede.
Jak jste si již všimli, tyto stabilizace dokáží odstranit záchvěvy vašich rukou, ale nedokáží odstranit pohybovou neostrost objektů. Vy sice udržíte v rukou se stabilizací dlouhý čas, ale za tu dobu se objekt výrazně pohne a rozmaže. Pro odstranění pohybové neostrosti objektů je tedy nutné zkrátit expoziční čas. To lze několika způsoby.

Jak jsme si řekli již v minulých dílech, jednou vlastností je světelnost, a ta je v tomto případě kritická. Bohužel dnes kompakty právě světelnými objektivy neoplývají. Pokud mají na širokém ohnisku světelnost např. F3,5, nebudete to žádný zázrak. F2,8 už bude fotit podstatně lépe a s F2,0 objektivem už bude třikrát lepší než s F3,5.

Druhou možností je zvýšit citlivost snímače. Jednoduše bude dvakrát, čtyřikrát,... citlivější na světlo. Pokud tedy zvolíte ISO 400 místo ISO 100, bude stačit 4× kratší čas na správnou expozici (dostatečně prosvětlenou fotku). Bohužel vyšší citlivost přináší podstatně vyšší šum, který zejména u kompaktů vylézá velmi rychle (i při nízkých citlivostech) a výrazně snižuje kvalitu fotografie. Digitální stabilizace, kterou se mnoho výrobců chlubí, není ve většině případů nic jiného než sprosté zvýšení ISO citlivosti, které můžete provést i svépomocí. Jednoduše zbytečnost. Některé přístroje obraz různě zpracovávají, což platí zejména o značce Nikon. U některých přístrojů to má i trochu znatelný účinek, v zásadě ale většinou není o co stát.

V poslední době se ale objevují digitální stabilizace, které skutečně fungují (např. Sony, případně Casio). Využívají se k tomu rychlé CMOS snímače, se kterými se vyfotí několik snímků s vysokou citlivostí (a krátkým časem) rychle za sebou a složí se dohromady. Díky krátkému času nejsou pohybově příliš rozmazané a je zde stabilizační efekt jak pro eliminaci třesu rukou, tak i pohybu objektu), složení více snímků pak potlačuje šum. Je však nutné počítat s tím, že objekt se může na různých snímcích série objevit na různých místech a tomu přizpůsobit zpracování. V praxi se zpravidla dostávají sice lehce neostré, ale nikoli rozmazané fotografie.