Koala cestuje: Slovinsko 1. díl (Maribor a Lublaň)

Naše Koala je velká cestovatelka. Pořád něco vymýšlí a chtěla by vidět celý svět. Přes tyto velikonoční prázdniny se vzala a odjela se mnou a kamarádem do Slovinska. To není zas tak moc daleko, aby sem musela letět, a tak na rozdíl od minulého výletu do Holandska tentokrát použila vlak. Zpáteční jízdenka do Lublaně z Ostravy sice nebyla nejlevnější a vyšla téměř na tři tisíce, přesto to není ani horentní suma a výhodou je, že jsme mohli cestu přerušovat a mrknout se i do jiných měst. Což jsme pochopitelně s Koalou mile rádi udělali. Ono když se člověk trmácí od dvou v noci několik hodin vlakem, tak je rád, když si může chvilku "aktivně" odpočinout.
Chvíli před polednem jsme tedy přerušili cestu a vystoupili z vlaku v Mariboru. Toto město leží na severovýchodě země kousek od hranic s Rakouskem (vlakem od hranic je to 20 minut) a moc daleko to není ani do Maďarska. Našinec jej možná bude znát jako město, kolem kterého jede po dálnici přes Rakousko do Chorvatska (pokud to jako někteří z východu Moravy a Slezska neberete raději přes Slovensko a Maďarsko). Rozhodně však toto město stojí alespoň za krátkou návštěvu. Má necelých 100 tisíc obyvatel, ale na první pohled byste mu tipovali možná tak polovinu. Pořád jsme se s Koalou divili, kde ta stovka tisíc lidí vlastně bydlí. Na první pohled klidné, docela tiché a opravdu krásné historické město.
Řeka Dráva je v Mariboru už pěkně široká a vede přes ní známý Stari most, zajímavá červenofialová konstrukce, která z některých úhlů vypadá dost majestátně. V tomto případě je lepší být pod mostem než na něm. Maribor je také známý jako místo, kde roste nejstarší vinná réva na světě (Stara trta). Přestože má 400 let, stále plodí víno, byť ve velmi omezeném množství. Každý rok má necelých 50 kg vinné révy, z čehož se vyrobí zhruba 25 litrů vína, které se používá jen při výjimečných státnických příležitostech.
S Koalou jsme navštívili i muzeum, které je hned vedle a potěší vás, že je zdarma. Součástí je i vinotéka a možnost ochutnat některá ze slovinských vín. Tentokrát jsme ochutnávku přeskočili, ale rozhodně byla v plánu.
Počasí nám moc nepřálo, ale náladu nám to moc nezkazilo. Koala chtěla prošmejdit Maribor co nejvíce, takže jsme se ještě prošli kolem řeky a posléze si to zamířili na vinici, která se tyčí nad městem. Přístupových cest je tam několik, my vzali tu nejdelší možnou a po dlouhém šplhání do kopce z opačné strany jsme k vinici překvapivě sestoupili seshora místo toho, abychom se k ní vyšplhali. Na druhou stranu tato cesta vede kolem pěkných jezírek a vodotrysku.
Cestou spadlo několik kapek a začalo to vypadat dost bídně. Naštěstí celý den se počasí spíše jen honilo, občas zafoukalo, lehce se přehnal lehký déšť a bylo zase přijatelně. Koala tak nemusela vytahovat deštník až příliš často a vyloženě déšť jsme až na jednu pětiminutovou výjimku nezažili.
Seshora je vidět krásně na celý Maribor, od vlakové stanice vlevo dole přes celé město a teprve zde jsme pochopili, kde se skrývá oněch 100 tisíc lidí. Velká část města se totiž skrývá na druhém břehu řeky. Tato část není z historického centra moc dobře vidět a těžko lze odhadnout, jak je velká. Koale se tu sice moc líbilo, ale museli jsme pomalu mizet, vlak do Lublaně na opozdilce nečeká. Tentokrát jsme to už sešmatlali správnou cestou a dole byli za pár minut. Chvilku po čtvrté jsme tak už opět byli ve vlaku a čekaly nás další dvě hodiny až do Lublaně s přestupem ve městě nikoho, Zidani Mostu. Je to sice docela velký železniční uzel, ale samotné město (no, řekněme lépe malinká vesnička, pár baráčků na kopci) nemá ani 300 obyvatel.
Cesta je to vskutku zajímavá. Zhruba v půli cesty od Zidani Mostu začnete projíždět úzkými údolími, napravo hora, nalevo hora a pokud se najde trochu roviny mezi kopci, najdete tam průmyslové budovy. Několik stanic za sebou je jen cementárka, sklárna, termoelektrárna a tak dále. Uprostřed ničeho, jen v horách a najdete tam tohle. Zajímavé.
Po šesté jsme se konečně doštrachali do Lublaně a šli hned do hostelu (a to by nebyl pořádný výlet, abychom neuslyšeli češtinu mezi procházejícími lidmi). Ani jsme se pořádně nevybalili, hned jsme šli shánět něco k snědku, už jsme měli vážně velký hlad. Jedna velmi milá Slovinka nám doporučila jakousi restauraci, kterou jsme kupodivu skutečně našli, ač to podle popisu znělo takřka nemožně, vyzkoušeli slovinské pivo a jejich pizzu, kuchyně už zavírala.

Velká pizza znamená něco, co má velikost asi jako kolo od autobusu. I když byla tenoučká jak papír, Koala měla skutečně co dělat, aby to snědla a nakonec to musela vzdát. Tohle byla teda porce. Ceny jídla jsou ve Slovinsku přijatelné, horší je to s pitím. Za pivo tu obvykle dáte přibližně 2,5 eura, což je pro našince dost šílená cena (ale pořád to nemá na Norsko, kde Koalu z cen tohoto nápoje téměř porazilo). Vrátili jsme se na hostel a konečně se pořádně vyspali. Ve vlaku tomu Koala moc nedala a následující den sliboval nemalou zátěž.
Byla nám doporučena trasa kolem řeky Ljubljanici z jižní strany po promenádě a musíme s Koalou uznat, že to tady vypadá moc pěkně. Pokud jste byli v Amsterdamu, budete mít z toho místa docela podobný pocit. Na rozdíl od holandské metropole tu je jen jedno rameno řeky, ale svou krásou není o nic ochuzeno. Vydali jsme se tedy směrem na sever k náměstí, které je známo netradičním trojitým mostem.
Vedle hlavního mostu jsou po stranách další dva mosty. Má to jen jeden háček, z běžné lidské pozice se tato stavba nedá vyfotit tak, abyste tu "trojitost" pěkně viděli. To by člověk musel mít několik metrů. Šli jsme dále kolem řeky a s Koalou jsme měli pořád pocit, že jsme v trochu upraveném Amsterdamu.
Došli jsme až k Dračímu mostu (Zmajski Most), vedle nějž je trh, kde jsme nakoupili snad půl kila jahod a dali si s Koalou menší svačinku. Na mostě jsou velmi působivé sochy draků a Koala z nich byla celá unešená. Věřím ale, že kdyby byli živí, k smrti by se jich bála :-)
Na dalším mostě jsme se už otočili a vyrazili hledat nějaké větší občerstvení. Přeci jen už bylo poledne a měli jsme hlad. Koala byla celá žhavá na nějaké slovinské speciality, přeci si tu nebude dávat tuctový smažák s hranolky.
Objednali jsme si skutečnou mňamku plněnou zeleninou a politou sýrovou a rajčatovou omáčkou. Zejména ta rajčatová skutečně neměla chybu. Za 6,5 euro to ani nebylo drahé a slovinské víno rovněž nebylo vůbec špatné, ba naopak. To už ale člověk musí počítat s vyššími cenami, zde dokonce okolo 2,5 eura za jedno deci (u jezer se dá nicméně dostat na částku pod 1,5 eura za deci vína).
Po vydatném obědě jsme se vydali do Metelkovy ulice, kde je již dvacet let squat. Vznikl na území bývalých kasáren. Dnes tu najdete vše posprejované, mnoho stylových barů, diskoték, nemluvě o uměleckých výstavách. Dokonce je tu i squat hostel, kde se lze ubytovat, pokud tedy člověku nevadí, že bydlí v objektu bývalého vězení a dveře pokojů jsou... mříže. S Koalou a kamarádem jsme zamířili do etnografického muzea, které je v podstatě hned vedle squatu. Jestli Koalu něco zaujalo, tak to byla zmenšená lidská hlava, která se vyrábí složitým postupem, vařením obličeje ve vodě s bylinkami a sušením. Neskutečná preparátorská práce, jejímž výsledkem je skutečná lidská hlava polovičních rozměrů.
Poté, co jsme vylezli z muzea, vydali jsme se na Lublaňský hrad. Jestli nás na něm něco upoutalo, tak to byly jednoznačně výhledy po cestě k němu. Občas se ukážou průzory mezi stromy, které člověka už v nižších polohách ohromí a co teprve nahoře. Tam je to skutečně paráda. Jen škoda, že část výhledu zabírá konstrukce lanovky. Bohužel vstup na věž je nově už jen součástí (ne právě levného) lístku zahrnujícího i další expozice, takže jsme si toto raději odpustili a spokojili se se stále velmi pěknými výhledy pod hradem. V Lublani by to už stačilo, slunce začalo pomalu zapadat, a tak jsme se šli s Koalou připravit na následující den, kdy nás čekala cesta k Bledskému jezeru. Chtěli jsme se podívat i na přírodní krásy Slovinska.