Update u Canon je celkem častý.

SP­-500 byl zajímavý, ale nepřinesl ještě nic moc převratného.

Kodak dělal docela dobré i profi přístroje nebo vyspělé, než úplně opustil dráhu s lowend foťáky.

Makro je hezká disciplína.

Do 5 000 Kč se daly koupit už celkem pěkné foťáky.

Zajímavý článek o čipech, které jsou hodně vylepšené.

Benq měl úspěšné období, kdy nabízel docela dost fotoaparátů, ale přeci jen těm značkovým se moc nevyrovnal.

Tento moc neoplýval světelností, zato byl přijatelný cenově.

Olympus zrcadlovky měly od počátku něco do sebe, kvalitní ergonomii, solidní ovládání, čistění senzoru a také rychlé ostření, bohužel snímací čip nebyl nejsilnější stránkou a byl tak kompromisní. E­-500 však za danou cenu byla na svoji dobu trhák.

Přístroj na vypalování se zajímavými funkcemi.

Řada A nebyla moc vyspělá, ale za přijatelnou cenu nabízela dost muziky.

Benq mám jeden a obrazová kvalita nic moc, ale parametry má zajímavé.

Tehdy byly 2 GB obrovské karty, dnes jsou už spíše 2 TB.

Snímač o ploše dvou kinofilmových nabízel krásné detaily a rozlišení krajiny, ovšem pomalé snímání a čas jen do 1­/4000 s úplně nepotěší a vyjmutí filtru je zajímavé, dnes už ho většina zrcadlovek ani nemá.

Na svou dobu opravdu zajímavý počin.

Takový foťáček do kapsy.

Vím, co nepříjemností jsem si užil se stativem Hama, takže člověk dnes kupuje raději Velbon nebo jiné značky, i když je to model od modelu.

Tehdy asi málokdo tušil, že CMOS téměř zcela nahradí CCD. Já si možnosti CMOS čipu užil i u starého Umax AstraPix 430 v roce 2002 a myslím si, že už tehdy se ukazovaly výhody tohoto typu i nevýhody.

Je škoda, že tyto značky dnes už fotoaparáty neprodávají, ale občas nabídly opravdu zajímavé modely za pěknou cenu.

Jen ta cena, výkon a funkce spolu moc neladily.

Hlavně je celkem přijatelná cena vzhledem ke kvalitě.

Kodak jsem měl docela rád, sice jsem od něj měl jen jeden foťák, ale byl jsem s ním docela spokojený.

Je dobře, že se výrobci domluvili na spolupráci.

Bohužel Pentacon si u mne oblibu nikdy nezískal, sice vypadal zajímavě, ale skutečnost ukázala, že to není to, co by člověk chtěl.

E­-1, E­-300 a E­-500, každá měla něco do sebe a přinášela něco nového, je škoda, že se dnes uzavřel jen na malé čipy a 4­/3 formát.

Krásný objektiv, rychlé ostření, zajímavé funkce a celkem dobré ovládání kazí však horší zpracování obrazu a snímací čip. Bohužel to snižuje výhodnost Panasoniců a zpracování obrazu u jeho kompaktů není silnou stránkou ani dnes.

Je škoda, že Konica i Minolta to mezi fotoaparáty zabalily, byla to dobrá značka.

Při kapacitě tehdejších karet a jejich ceně byla tato zařízení opravdu hodně důležitá.

Musím říci, že Rollei opravdu nabízí skvělý poměr ceny a výkonu, i když asi profíky nezaujme.

Zatímco snímače i ovládací prvky nemá FujiFilm vůbec špatné, skladba funkcí a menu patří spíše k jeho slabinám.

Leica je známá značka, která je symbolem špičkové optiky.

Dnes už najít něco made in Japan je opravdu výjimka a dodnes vzpomínám na hromadu japonských značek, které dnes už u fotoaparátů nenajdeme. Je to škoda, ale život jde dál.

SD karta dlouhou dobu byla vedle MMC karty a plno jiných formátů a digitální fotce dominovala CF. Nevýhoda malé microSD je malá odolnost na ohyb a obecně ne moc příznivé zasouvání, přeci jen SD karta je o něco na tom lépe, ale pořád oproti CF se poškodí mechanicky mnohem častěji. CF prostě má lepší životnost.

Fotoaparáty Rollei nabízají zajímavé funkce za zajímavou cenu.

Výhody klasického disku vyšší kapacita a nižší cena byly fajn, ale jinak hromada nevýhod, která tento typ řešení poslala do věčných lovišť.

Tyto fotoaparáty s wifi měly zajímavé funkce, ale obrazová kvalita nebyla moc slavná.

To byly časy, kdy Nikon ještě podporoval analogové zrcadlovky a s digitály s vývojem moc nespěchal, spíše dělal drobné inovace, dnes však už to dávno neplatí.

Tehdy rychlé foťáky byly opravdu velmi drahé.

Zrychlování a zvyšování kapacity karet šlo pozvolna.

Drahé a s ne moc dobrými parametry, takové byly LCD v této době.

HP umí dělat poměrně zdařilé tiskárny a tato k nim patří.

FujiFilm nabízel vždy pokročilé EVF fotoaparáty a ultrazoomy, které sice nedosahovaly úspěchů Panasonicu a jeho FZ nebo Olympusu a jeho UZ řady, ale vynikaly dobrou ergonomií a netradičním ovládáním. Bohužel chybějící stabilizace optická je vážným prohřeškem a degraduje všechny jiné výhody tohoto fotoaparátu. Výhodou je, že FujiFilm uměl dělat dobré čipy vlastní a tím umožňoval i vyšší ISO, třeba 800 či 1600, které bylo použitelné.

Nicméně brzy ho překonaly i freewarové programy a neměl tak už moc co nabídnout.

Pentax vyráběl spíše speciální kompakty než nějaké extra vybavené, přesto svoje kupce našly.

Kvalita obrazu řady S nepatřila k nejlepším, šlo spíše o šperky do kabelky než pravé fotoaparáty, ale na jednodušší fotky přesto stačily.

Olympus Mju byly vždy pěkné foťáčky a tento vynikal vysokou citlivostí, která však měla velmi omezené využití.

Tyto foťáčky řady P byly malé a do ruky a na běžné focení dostačující.

Jako foťáček do kapsy je to dobré.

Každopádně Sony Cyber­-shot DSC­-N1 je pěkný fotoaparát, malý a dobrý do ruky, má bohaté funkce a možnosti a design také není špatný, ale jak je u Sony typické má hodně much, co dobrý dojem kazí, ať už nedokonalé doladění funkcí, drahé paměťové karty, tak pár dalších nepříjemných drobností a nemalá cena.

Sony se povedl docela zajímavý kousek, který měl pak plno následníků.

SSD karta nakonec ostatní typy karet vytlačila.

FZ­-30 určitě nebyl špatný fotoaparát, nabízel hodně funkcí, slušné tělo, zdařilý objektiv s pěknou světelností a solidní rychlost. Jeho hlavní nevýhodou ­(jak je u Panasonicu zvykem­) byl ne moc zdařilý čip a zpracování obrazu, jež v JPEGu opravdu nevypadá dobře a šumí víc než dost. Na druhou stranu při focení do RAW a hodně šetrném odstranění šumu bylo možné získat fotografie mnohem lepší. Být levnější, mohl být mnohem úspěšnější. Používal jsem FZ­-4, a při nočním a interiérovém focení je optický stabilizátor a světelnost 2,8 v celém rozsahu k nazaplacení.

Třeba SSD, disky.

Nebyla nejlevnější a moc toho nenabídla, lepší bylo jít do řady A5xx.

Pokud zapomenete heslo, budete mít problém.

Fotit kvalitní snímky pod mořskou vodou je poměrně oříšek, přeci jen je tam voda a ne vzduch a fotoaparát musí být velmi dobře zajištěn proti průniku slané vody.

Jednak měly poměrně malý šum, který sice pak poměrně narůstal, ale nebyl moc barevný a vykazoval nahodilou strukturu typickou pro kinofilmový materiál, takže nepůsobil tak rušivě a byl přirozený. Co však FujiFilm neumí udělat pořádně smysluplné ovládání, které by šlo normálně používat bez větších problémů.

Foťáček do kapsičky, dotykový displej, solidní snímač a fotky. To opravdu nabízela řada N. Jenže ta cena nebyla vůbec lidová.

CCD snímače Sony trpí chybou poměrně často, není to už jen náhoda.

Na motýly je fajn nějaký pěkný makroobjektiv.

Olympus se zrcadlovkami byl celkem úspěšný, E1 byla sice první pokus, ale E300 a E330 potom přinesly i větší rozlišení a možnosti a E500 klasičtější tvar a nové funkce.

Větší úspěšnosti Sony skutečně bránila horší cena a více počítačové než ruční ovládání, v tomto jsou jiné značky na tom lépe. Nicméně Sony P200 byla skutečně určena spíše ženám, jež tyto neduhy nebudou tak brát.

Velká škoda, že tak brzy zabalila Konica Minolta éru digitálních zrcadlovek, sice ji převzala Sony, ale ta na to šla jinak a po svém.

Doby, kdy byly fotoaparáty Ricoh, Kyocera, Epson jsou ale už pryč.

S2 nebyl tak povedený, S3 byla mnohem zdařilejší a odstranila plno chyb původního S2.

Velký APS čip byl velkým přínosem, vlastně taková zrcadlovka v pevném těle. Nicméně tehdy i tyto fotoaparáty měly obří rozměry, ne jako dnes CSC kompakty. Sony je vždy něčím unikátní.

Jde spíše o stylový foťáček, ergonomii má jen průměrnou, funkce bohaté, obrazově slušný, žel RAW tam měli nechat.

Zatímco Z1 a Z2 za danou cenu nabízela zajímavou volbu, pozdější Z verze už spíše ztrácely a konkurence je převálcovala na plné čáře skoro ve všem.

Canon měl vždycky výhodu v rozumně nastavených funkcích a dobré obrazové kvalitě, ovšem pokud jde o ostatní věci, tak se hodně šetřilo třeba na rozlišení displeje, plastovém těle a dalších věcech a cena nebyla moc nízká.

Je hezké, že má nízký šum při ISO 1600, ale ta šílená komprese a žehlení detailů stejně tuto citlivost limituje na malé fotky.

Při focení z ruky za pokaždé jiných podmínek nelze moc dobře porovnávat kvality či chyby produktu.

Nadvláda CMOS čipů přišla teprve nedávno, přičemž v minulosti nejlevnější fotoaparáty často obsahovaly čip CMOS.

Je opravdu s podivem, že dnes už je běžné Full HD rozlišení videa i na mobilu a v této době ho neměly ani velmi drahé přístroje. Video rozlišení se zvedlo výrazně a dnes už není vzácnost ani 4K či vyšší.

CF I s 8 GB byla velmi drahá, nicméně pro cestovatele velmi cenná karta. Dnes běžně 128­-200 GB karty za mnohem menší cenu jsou někde jinde, ale toto bylo víc jak deset let zpět a tehdá opravdu vysoká kapacita.

Tento objektiv je dobrý univerzál pro běžné použití, žel díky vysoké ceně většina lidí zvolila konkurenční značku. Potěší kvalitní optika a rychlé ostření či spolehlivá stabilizace. Sice ve stabilizaci byl Canon i Panasonic mírně napřed, Nikon však rychle doháněl.

Sony umělo udělat jak designově hezký fotoaparát, tak navíc velmi dobře použitelný a rychlý s kvalitním čipem, obrazem a docela i zpracováním. Jen cena nebyla moc lidová.

Co na Nikonu lze chválit je velmi dobrá ergonomie a držení, té jen konkurence těžko čelí. Ovšem po stránce technologické je to už horší, CCD čip nebyl už ve své době žádný zázrak, max. ISO 1600 nenadchne a 3200 už je jen softwarová nástavba, přičemž D100 umožnila nastavit až ISO 6400, naštěstí aspoň je k dispozici i ISO 100, což se hodí u jasných scén, kde ISO 200, max. clona a čas 1­/8000 s často nestačily. Synchronizace blesku je však už jen 1­/250 s, o 1­/500 s už je třeba si nechat jen zdát. Podpora starých objektivů i měření potěší, D70 to neuměla. Nikon přinášel kvalitní přístroje, technologicky však nebyl hybatelem trendů. Canon byl v tomto o kus vpřed. Navíc v této době ještě neměl ani vlastní Full Frame.

Zatímco Z1, Z2 byly na svoji dobu velmi vydařené přístroje a vhodné pro každé použití, postupně Minolta řadu Z totálně pohřbila neustálým osekáváním funkcí a možností a kvality jen, aby módně nabídla vyšší rozlišení, které však je na úkor celkové kvality. Následný konec foto oddělení Minolty už byla jen otázkou času s takovým přístupem k zákazníkům, kde vyšší model je horší než předchozí.

Zdařilý fotoaparát, který za zajímavou cenu nabízel nadstandardní funkce a možnosti, bohužel trpěl tradičními mouchami fotoaparátů FujiFilm.

I přes mnohé mouchy šlo o dobře vybavený fotoaparát na univerzální použití.

Po stránce focení a simulace kinofilmu je to skvělý fotoaparát, ale nesl si pár neduhů jako je třeba naprosto nedomyšlené ovládání a napájení, pomalost a plno dalších, ale její čip je něco, co nemělo ve své době moc konkurenci, CCD čipy ani CMOS čipy Canonu při stejném rozlišení neposkytovaly tak zajímavý obraz podobný kinofilmu.

Periskopický objektiv má své výhody i nevýhody a s tím se musí počítat, Minolta se s nevýhodami většinou poprala, obrazová kvalita je ucházející, nelze však čekat zázrak od tak malého fotoaparátu.

Kdo má dost peněz, koupí si Leicu, kdo musí šetřit, vezme si Panasonic, kde má to podobné jen v jiném kabátě.

HP měla vždy něco do sebe, ač je to firma spíše pro tiskárny, tak nakonec i v jiných oblastech na tom nebyla špatně. K jedné patřily i fotoaparáty, většinou šlo o lacinější kousky. Vždy vynikala solidní kvalitou těla, optiky a celkově. V čem moc nevynikala bylo odladění fotografických prvků, elektroniky a ovládání a u pokročilejších modelů byla i cena poněkud vyšší. R817 určitě patří k těm povedenějším fotoaparátům. V mnohém se povedla a její koupě nebyla rozhodně špatným rozhodnutím. Bohužel poté se už moc kvalitních modelů nenašlo a dnes se po HP foťácích slehla zem. R817 kamarád měl a dělal s ní celkem solidní fotky.

FujiFilmy S1, S2 a S3 trpěly bohužel analogovým ovládáním a chaotickým uspořádáním menu a nastavení i napájení, zato obrazový výkon rostl a S3 Pro měla skvělý čip, ani S2 Pro nebyla špatná, hodně blízké kinofilmu a obrazový výstup překonával CCD čipy konkurence, žel ten firmware, rychlost, napájení a vše okolo totálně zkazilo jinak skvělý čip, až S5 Pro byla konečně doladěná a povedená zrcadlovka, žel taky poslední, neb poté FujiFilm bohužel digitální zrcadlovky přestal vyrábět. Mít povedenější elektroniku a ovládání, neměla konkurenci, bohužel ani cena nebyla příliš dobrá, takže Nikon a Canon i Pentax mohly být naprosto v klidu. Je to podobné jako u Foveon čipu a Sigmy, skvělé produkty zkazí zázemí a zbytek, jaká to škoda.

Olympus E­-500 byl povedený model.

D50 přinesla výrazně lepší čip než D70, který trpěl mnoha neduhy a fotky z ní byly znatelně lepší. Na druhou stranu její ergonomie, kvalita těla, závěrky, omezené možnosti ISO atd. byly horší. Jako záložní tělo k D70 bylo ideální a upgrade na D70s opravdu nedával žádný smysl. Změnu přinesla až D80, žel ne ve všem k lepšímu.

Při testu těla by nemělo být hodnocením soudkovité zkreslení objektivu, s jiným objektivem by vše bylo jinak.

U fotoaparátu Ricoh se mi líbí, že mají vždy něco navíc, nejsou tuctové.

Minolta dělala skvělé foťáky už v době analogu, třeba Dynax 9 či 7 se opravdu povedly a nejen ty. Jenže s digitálem malinko zaspala, přesto i tam uvedla velmi povedené fotoaparáty ve všech třídách a řadách, ať už jde o 7D, 5D nebo pak A1, A2 a A200, řadu Z, F a E a další. Bohužel s rostoucím časem její popularita klesá a sláva jde tatam. Z6 je už jen pohrobek úspěšných fotoaparátů a bohužel s žalostnými parametry a nesmyslným trendem, čím víc Mpx tím víc foťák. Video k nepoužití, zhoršující se šum, nastavení, nekvalitní displej a minimální inovace za delší léta.

Přijde mi to hodně podobný C­-5060 WZ, kromě jiného snímacího čipu a pár drobností tak nic nového. Olympus prostě jen inovoval to, co už se jednou osvědčilo. C­-5060 WZ měla stejnou velikost čipu a myslím, že šuměla o něco méně, ale šum není nejhorší, hlavně, když to dobře kreslí.

Nikon D50 je povedená zrcadlo, ergonomie je už horší než u D70­/D70s, zato se však lépe nosí, je lehčí. Snímač není stejný jako u D70, má jiné rozměry, jiná i závěrka, měřič expozice a elektronika. Prostě je to jiný foťák a nelze tak mluvit o osekané D70, neb to opravdu není. Hlavní nevýhodou je chybějící kolečko, které brzdí práci, čas jen do 1­/4000 s, což chybí ve světlých scénách a stále ISO až od 200 a končíci na 1600. Přestože na 1600 šumí poměrně dost, díky poměrně dobrého průběhu šumu v barevných kanálech nešumí tak barevně jako EVF ultrazoomy. Režim sRGB II potěší a fotky působí v JPEG živěji a lépe. Navíc tolik netrpí na přetok náboje do sousedních pixelů jako D70. Celkově mi fotky z D50 přijdou lepší a to jak v JPEG, tak RAW než u D70, myslím, že D70s měla tehdá taky tento inovovaný snímač jako D50. Nikon se držel při zemi a nehnal se na metu 8 Mpx jako Canon. Tím sice ztratil výhodu větších snímků, ale zato si podržel dobrou ergonomii, výbavu a ovládání, jež u lacinějších těl Canonů 300D­/350D tak dobré rozhodně není.

Tento fotoaparát rozhodně zasloužil pozornost, leč ten chybějící stabilizátor byl velkým mínusem, konkurence ho měla. Na druhou stranu na začátek to nebyl špatný počin.

Podle mne tehdá měl snímač totožný s tím v Nikonu D70 nebo D70s, jež byl trochu snad vylepšený.

Musím přiznat, že video je tu jen nouzovka, ale jinak FZ4 ostřila velmi rychle, krásně fotila, parádní rozsah zoomu a super světelnost i na noční fotky, velmi účinná stabilizace. Ničím sice nevynikala, ovládání nemá Panasonic nijak skvělé, třeba začátečníka zarazí, že blesk musí vyklopit ručně, ale zato pěkné fotky udělat umí a v případě FZ4 byla cena velmi příznivá.