Překousneme i poplatky za užívání JPEGů?
26.4.2004, Michal Spáčil, aktualita
Společnost Forgent Networks začala požadovat licenční poplatky za formát JPEG, a to jakékoliv přenosy obrázků v tomto formátu. Patent, o nějž své údajné nároky opírá, získala v r. 87 firma Compression Labs, kterou Forgent koupil. Necháme si skutečně v oblasti autorských či patentových práv líbit úplně všechno?
Neúspěch řady internetových projektů a v podstatě celé "nové ekonomiky" řeší mnoho firem obyčejným vydíráním zaobaleným do patentových, licenčních a autorských práv. Skutečnost, že firma Compression Labs, která získala koncem 80. let patent na přenos JPEGu (kromě družicového vysílání), nikdy podobný nárok nevznesla, dokazuje známý fakt, že současná hyperochrana autorských práv je institutem, který místo autorům slouží spíše jejich překupníkům. Požadavek Forgent Networks, který uvedenou společnost koupil v roce 1997, by se týkal všeho, co dokáže přežvýkat tento nejrozšířenější obrazový formát - tedy téměř vše, co patří do oblasti IT a má něco jako monitor nebo displej. Týká se to samozřejmě i digitálních fotoaparátů.
Forgent Networks přitom vyhrožuje žalobami a již dva výrobci se dostatečně zalekli. Vzhledem k tomu, že licenční poplatek, který Forgent požaduje, je 15 miliónů dolarů, nepřišel firmu Sony (to ona je jedním z těchto dvou poplatníků) tento úlek nijak levně. V pozadí ovšem může být úvaha, že nakonec to bude spotřebitel, kdo tyto nové náklady ponese - pokud se totiž podobné triky široce ujmou V konečném výsledku vydělají všichni - samozřejmě s výjimkou koncových zákazníků, kteří celou tu legraci zaplatí. 15 miliónů dolarů je mimochodem jedna pětina ročního zisku Forgentu.
Skupina JPEG neboli Joint Photographic Experts Group, která vytváří nové otevřené standardy v oblasti obrazové komprese a která má na technologii komprimace formátu JPEG rozhodující podíl, se samozřejmě urputně brání. Zveřejňuje důkazy o tom, že jpegová komprimace fungovala dávno před podáním patentu. Z právního hlediska je to jistě nejschůdnější cesta.
Na konci nezbývá než vyjádřit postoj, který autor tohoto článku vyslovuje bez nároku na všeobecný souhlas. V reakcích internetové veřejnosti jednoznačně převažuje odmítání vyděračských praktik tohoto typu. Objevují se však i hlasy, že když jim (Forgentu) to (patent) přece patří, tak je jejich právo vybírat za to peníze. Vy byste, argumentují příznivci moderních "daní z plnovousu" (jaké se praktikovaly v carském Rusku), taky nenechali klíčky ve vašem v autě s plnou nádrží, ať se zdrama sveze každý, kdo to má daleko do práce. Tato argumentace je však chybná v tom, že duševní vlastnictví není a nikdy nebude totéž jako vlastnictví materiální. Dokonce označovat ono právo, které vznikne člověku tím, že jako první něco podstatného vymyslí, jako "vlastnictví", je prostým zmatením pojmů.
Jistě by každý, kdo přispěl dobrým nápadem a prací k pokroku, měl být za svůj přínos náležitě odměněn. Zákony však musí v první řadě sloužit lidem, obyčejnému životu a rozumnému uspořádání vztahů. Představme si situaci, kdy městský úřad začne vybírat 100 korun od každého, kdo se projde po náměstí (je to přece naše!), truhlář korunu za každého člověka, co si sedne na židli, kterou jste od něj koupil (je to přece jeho design) a módní návrhář třeba padesátník za každého, kdo Vás uvidí v novém tričku (byl to přece on, kdo jej navrhl). Orwellova vize o společnosti totální kontroly, k níž už tak směřujeme díky technologiím, které jsme vyvinuli, bude navíc ještě opepřena absolutním zekonomizováním mezilidských vztahů. Opravdu to chceme?
Otázkou není, kde je dnes právo, ale spíše zda zákonodárci dostatečně rychle zareagovali na množící se zneužívání autorských práv proti zájmům spotřebitelů a nakonec i autorů. Jistě by bylo možné legislativu "změkčit" vůči zákazníkům - třeba tak, že pokud držitel patentu neuplatní do jednoho roku od všeobecného rozšíření technologie své finanční nároky, tak jednoduše zaniknou. Jak ukazuje kauza Joywar (viz článek v časopise Reflex, ) autoři se začínají ozývat - a vítězit. Je jistě jen otázkou času, kdy začnou vznikat občanské spolky tvrdě bránící právo svobodně šířit a přijímat autorská díla všech typů. Jen se obávám, aby už nebylo pozdě.
Forgent Networks přitom vyhrožuje žalobami a již dva výrobci se dostatečně zalekli. Vzhledem k tomu, že licenční poplatek, který Forgent požaduje, je 15 miliónů dolarů, nepřišel firmu Sony (to ona je jedním z těchto dvou poplatníků) tento úlek nijak levně. V pozadí ovšem může být úvaha, že nakonec to bude spotřebitel, kdo tyto nové náklady ponese - pokud se totiž podobné triky široce ujmou V konečném výsledku vydělají všichni - samozřejmě s výjimkou koncových zákazníků, kteří celou tu legraci zaplatí. 15 miliónů dolarů je mimochodem jedna pětina ročního zisku Forgentu.
Skupina JPEG neboli Joint Photographic Experts Group, která vytváří nové otevřené standardy v oblasti obrazové komprese a která má na technologii komprimace formátu JPEG rozhodující podíl, se samozřejmě urputně brání. Zveřejňuje důkazy o tom, že jpegová komprimace fungovala dávno před podáním patentu. Z právního hlediska je to jistě nejschůdnější cesta.
Na konci nezbývá než vyjádřit postoj, který autor tohoto článku vyslovuje bez nároku na všeobecný souhlas. V reakcích internetové veřejnosti jednoznačně převažuje odmítání vyděračských praktik tohoto typu. Objevují se však i hlasy, že když jim (Forgentu) to (patent) přece patří, tak je jejich právo vybírat za to peníze. Vy byste, argumentují příznivci moderních "daní z plnovousu" (jaké se praktikovaly v carském Rusku), taky nenechali klíčky ve vašem v autě s plnou nádrží, ať se zdrama sveze každý, kdo to má daleko do práce. Tato argumentace je však chybná v tom, že duševní vlastnictví není a nikdy nebude totéž jako vlastnictví materiální. Dokonce označovat ono právo, které vznikne člověku tím, že jako první něco podstatného vymyslí, jako "vlastnictví", je prostým zmatením pojmů.
Jistě by každý, kdo přispěl dobrým nápadem a prací k pokroku, měl být za svůj přínos náležitě odměněn. Zákony však musí v první řadě sloužit lidem, obyčejnému životu a rozumnému uspořádání vztahů. Představme si situaci, kdy městský úřad začne vybírat 100 korun od každého, kdo se projde po náměstí (je to přece naše!), truhlář korunu za každého člověka, co si sedne na židli, kterou jste od něj koupil (je to přece jeho design) a módní návrhář třeba padesátník za každého, kdo Vás uvidí v novém tričku (byl to přece on, kdo jej navrhl). Orwellova vize o společnosti totální kontroly, k níž už tak směřujeme díky technologiím, které jsme vyvinuli, bude navíc ještě opepřena absolutním zekonomizováním mezilidských vztahů. Opravdu to chceme?
Otázkou není, kde je dnes právo, ale spíše zda zákonodárci dostatečně rychle zareagovali na množící se zneužívání autorských práv proti zájmům spotřebitelů a nakonec i autorů. Jistě by bylo možné legislativu "změkčit" vůči zákazníkům - třeba tak, že pokud držitel patentu neuplatní do jednoho roku od všeobecného rozšíření technologie své finanční nároky, tak jednoduše zaniknou. Jak ukazuje kauza Joywar (viz článek v časopise Reflex, ) autoři se začínají ozývat - a vítězit. Je jistě jen otázkou času, kdy začnou vznikat občanské spolky tvrdě bránící právo svobodně šířit a přijímat autorská díla všech typů. Jen se obávám, aby už nebylo pozdě.
