Canon EOS 1000D: solidní základ

V závislosti na objektivu je možno použít automatické nebo manuální ostření. S objektivem EF-S 18-55mm F3,5-5,6 IS je k dispozici oboje. Automatické ostření v základním režimu pracuje na bázi fázového posuvu, tedy velmi rychlým způsobem. K dispozici je jednorázové zaostření One-Shot, kdy fotoaparát při namáčknutí spouště zaostří a toto již nemění.

Dále je tu AI Servo AF, tedy průběžné ostření. Po namáčknutí spouště fotoaparát (tedy objektiv) stále doostřuje. K tomu stačí buď pohnout fotoaparátem nebo objektem. Fotoaparát doostřuje dost rychle, jen si musíte zvyknout na zvuky, které při tom vydává. AI Focus AF se chová jako One-Shot do doby, než dojde ke změně vzdálenosti. Pak se samočinně přepne na AI Servo AF a navíc při tom pípá.

Ostření na krátkém ohnisku je opravdu velmi rychlé, totéž většinou platí i o nejdelším. Při velmi špatném osvětlení se však ostření trochu prodlužuje a občas to nezvládne, protože není k dispozici přisvětlovací dioda. Tu zde nahrazuje blesk, takže jej musíte vyklopit, ten si párkrát slabě blýskne a na kratší vzdálenosti bez problémů zaostří. Celkově lze ostření označit za rychlé a dostatečně účinné, dech ztrácí pouze za tmy.

Kdo chce, může používat režim Live View, tedy místo v hledáčku vidí obraz na displeji. Tímto tak lze vidět i účinek nastavení vyvážení bílé a podobně. U Live View se používá ostření na bázi detekce kontrastu stejně jako u kompaktů. Neostří se zde namáčknutím spouště, ale tlačítkem pro zámek expozice/ostření (tlačítko vlevo nahoře na zadní části fotoaparátu označené hvězdičkou). Pokud byste však od této zrcadlovky čekali výkon ostření jako u nejlepších kompaktů nebo např. systému Micro 4/3, musím vás zklamat. Ostření se pohybuje v řádu sekund. V nejlepších podmínkách to jsou zhruba tři sekundy, v horších klidně i přes 5 sekund.

Objektiv nejdříve projede celý ostřící rozsah, pak zhruba zaostří a dlouhou dobu pomaličku doostřuje k dokonalosti. Tím zaostříte a až teprve nyní můžete zmáčknout spoušť a zaostřený snímek vyfotit. Tímto stylem se určitě nedá dlouhodobě pracovat, pouze v některých případech, kdy je nemožno použít fázový posuv a obraz v hledáčku (např. lidé s brýlemi mohou mít v krkolomných pozicích docela problém se zaostřením a kompozicí, proto se živý náhled na displeji může hodit).

U Live View můžete využít i rychlý režim ostření, kdy je zrcátko celou dobu sklopeno a pouze při ostření se na chvíli odklopí zpátky do původní polohy. Na LCD displeji tak chvíli nic nevidíte a ostří se fázovým posuvem. Kombinuje to tak výhody rychlého ostření klasických zrcadlovek a náhledu snímku na displeji obvyklého u kompaktů, zde však s krátkým black-outem. Je to však trochu nepříjemné, protože zrcátko se pořád sklápí a odklápí, ve fotoaparátu to neustále cvaká.

Ostření detekcí kontrastu má rozumnou úspěšnost, horší světlo mu ale na delších ohniscích nedělá moc dobře a potřebuje hodně kontrastní hrany pro správné zaostření. Co se týče ostřících vzdáleností, je to poměrně jednoduché. V celém rozsahu ohnisek je možno ostřit od 23 centimetrů (měřeno od roviny snímače), což odpovídá zhruba 11 centimetrům od přední čočky objektivu.

Protože fotoaparát přímo žádný makro režim nemá, který by u objektivu zkrátil ostřící vzdálenosti, musíte si pomoci ručně. Největšího zvětšení dosáhnete jednoduše tím, že přizoomujete na maximum, čímž si objekty nejvíc přiblížíte a snímáte z co nejmenší vzdálenosti, která u 18-55mm objektivu odpovídá zhruba 11 centimetrům od přední čočky.

V praxi to tedy vypadá jako na výše uvedeném obrázku. Díky velkému reálnému ohnisku dochází k rozmazávání pozadí, nicméně trochu vyšší clona, a ne až tak krátká snímací vzdálenost nedovolují jej vždy rozmazat až tak, jak byste někdy chtěli. Každopádně u snímků květin a podobných dochází k takovému rozmazání, které u kompaktů rozhodně není běžné, na to se podíváme v dalších kapitolách. Zhruba uprostřed snímku si můžete všimnout mrtvý pixel na čipu testovaného kusu.

Poněvadž Canon EOS 1000D je zrcadlovka, nikoho nepřekvapí rozsáhlé možnosti nastavení expozice. Vedle automatického nastavení je zde i manuální režim a pochopitelně nechybí režimy prioritní. Celý rozsah ISO citlivostí je od ISO 100 po ISO 1600, což považuji za dostatečné. Zrcadlovka by si sice díky velkému čipu mohla dovolit i více, ale vyšší citlivosti by jen zřídkakdy našly využití nemluvě o kvalitě výstupu, který by nebyl příliš dobrý. Automatické režimy mohou mít citlivost nastavenou ručně, případně to lze také nechat na automatice, která volí z rozsahu ISO 100 až ISO 800.

Musíte počítat s tím, že zrcadlovka si může dovolit vyšší citlivosti při stále dobré kvalitě, takže i za dne se dočkáte vyšších citlivostí, fotoaparát preferuje krátké časy, vyšší citlivost mu tolik nepřekáží. Rozsah expozičních časů začíná na 1/4000 s a končí na 30 sekundách. V manuálním režimu nastavení expozice je k dispozici dokonce bulb režim. V prioritním režimu času jste omezeni na základní rozsah bez bulb režimu, ten je však dostatečný. Clonu lze u 18-55mm objektivu nastavit na nejširším ohnisku od F3,5 po F22, na nejdelším od F5,6 do F36. Stejný rozsah lze použít v manuálním režimu i prioritě clony.

Při automatickém nastavení expozice lze využít tzv. "programový posuv". Otáčením hlavního voliče na horní straně fotoaparátu lze upravit styl dosažení expozice, a tedy např. ovlivnit hloubku ostrosti navolením jiné clony. K tomu se automaticky přepočítá expoziční čas.

Korekci expozice lze provést v rozmezí od -2 EV do +2 EV (po 1/3EV nebo 1/2EV krocích dle nastavení v menu). Korekce se provádí držením tlačítka korekce expozice a točením hlavního voliče. Fotoaparát nabízí i korekci expozice blesku, ale to většinou nebude potřeba, blesk zázračně dobře reguluje svou sílu sám. Dále zde najdete expoziční bracketing, jehož ovládání není tak jednoduché jako u kompaktů, ale to by rozhodně nemělo znít negativně. Je zde jen více způsobů, jak to udělat.

V menu si nastavíte kroky jednotlivých expozic. Ty se mohou lišit až o 2 EV na každou stranu, a to opět v 1/3EV nebo 1/2EV krocích. K dispozici je tak -2 EV, -5/3 EV, -3/2 EV, -4/3 EV, -1 EV, -2/3 EV, -1/2 EV, -1/3 EV a totéž na druhou kladnou stranu. Až toto v menu navolíte, můžete za prvé vyfotit tyto tři snímky zvlášť. Tedy zmáčknete spoušť, vyfotí se snímek s normální expozicí. Zmáčknete spoušť podruhé, vyfotí se podexponovaný a potřetí pak přeexponovaný. Druhou možností je navolit sekvenční snímání a stisknout spoušť jen jednou a na delší dobu. Fotoaparát jednoduše pořídí sekvenci tří snímků expozičního bracketingu, rovněž v daném pořadí. Je to rychlejší, pohodlnější a jistější způsob.

Testovaný objektiv byl vybaven optickou stabilizací, kterou jsem pochopitelně musel vyzkoušet. Snímací vzdálenost byla přibližně dva metry, foceno z ruky při citlivosti ISO 200, expozičním času 1/6 sekundy, cloně F5,6 a ohnisku 88 mm (přepočteném).

Bez stabilizace byly snímky výrazně roztřesené, ale stabilizace se ukázala opravdu jako velmi účinná a udržet s ní 1/6 sekundy při tak dlouhém ohnisku není až tak velký problém. Své zde hraje také ten fakt, že fotoaparát opřený o oko (na rozdíl od kompaktů, které se většinou drží jen v ruce) je tímto ještě více stabilizovaný. Stativ tak ani není nutně potřeba. Pochopitelně pro naprosto ostré snímky a jistotu jej lze doporučit.

Hlavní ovládací kolečko je bohaté na možnosti, překvapí však tím, že se dá otáčet pouze v omezeném rozmezí. Z A-DEP se na scénický režim Bez blesku dostanete pouze přetočením kolečka přes všechny volby, nikoli projetím hluché oblasti.

Výčet voleb je poměrně dlouhý, doplněn navíc o scénické režimy. Nicméně to jsou všechny, které fotoaparát nabízí, žádné SCN zde nenajdete. Překvapila mě absence uživatelských nastavení C1, C2 a podobných.

Se základním setovým objektivem se díky širšímu ohnisku dobře fotí větší skupinky lidí, navíc formát 3:2 může být ještě příjemnější. Záběr je více do široka v horizontálním směru a trochu méně do výšky. Maximální ohnisko 88 milimetrů je pro portréty dostatečné, chcete-li ale snímat z větších vzdáleností, může vám větší zoom chybět. Fotoaparát má scénický režim Portrét, ve kterém se snaží volit nižší clony a trochu změkčuje podání fotografie.

Citlivost ISO 200 je nízká, takže fotoaparát nemá větší problémy se šumem, ten na snímku prakticky není. Redukce šumu se ukázala na jemnějších detailech. Velký jasový rozdíl pomohla zmírnit funkce vyrovnání jasu. Při ohnisku 55 (88) mm dochází k slušnému rozostření pozadí i při cloně F9.

Scénický režim Portrét má tendenci nastavovat nižší clonu a více tak rozmazávat pozadí. Tomu jsem dopomohl také tím, že jsem snímal z kratší vzdálenosti. Je bohužel vidět, jak se fotoaparát snaží prosvětlovat stíny, ve kterých je překvapivě velké množství barevného šumu. Vzhledem k tomu, že se jedná o zrcadlovku a ISO 100, věru žádný zázrak. S vyrovnáváním jasu bych byl v některých případech opatrnější.

Nejlepší prosvětlení stínů dosáhnete s pomocí blesku. Ten je u této zrcadlovky skutečně inteligentní, síla jeho záblesku byla většinou přesně taková, aby bylo prosvětlení dostatečné, ale aby také na snímku nebyl blesk výrazně vidět. I při citlivosti ISO 400 je snímek takřka bez šumu a dostatečné kvality.

Jak je vidět, nastavení blesku je chytré. Ať už je natvrdo nastaveno ISO 100 nebo ponecháno plně automatice, výsledky jsou stejné a +2 EV je prostě +2 EV. Blesk se při tomto testu jevil jako slabší.