Canon EOS 1000D: solidní základ

Nesmí chybět test zkreslení objektivu. Základní setový objektiv na tom na nejširším ohnisku není nejlépe. Sférické zkreslení je poměrně výrazné. Na delších ohniscích se ale tento problém výrazně zmírňuje a na nejdelším ohnisku jsou čáry příkladně rovné a bez problémů.

S nejnižším zacloněním objektiv výrazně trpí na vinětaci. Zejména na nejširším ohnisku je opravdu velmi silně patrná, s rostoucím ohniskem se ale snižuje.

S přicloněním se tato optická chyba výrazně ztrácí a zůstává mírně patrná jen na nejširším ohnisku. Na delších prakticky zmizí úplně.

Jen je vidět, maximální clona už nepomůže vylepšit obraz, vinětace je zhruba stejná jako v předchozím případě na F8.

Tentokrát se podívám i na kresebnost objektivu v rozích. Tento obrazec je výřezem devíti ploch ze snímku, kde vrchní řádek na tomto malém snímku reprezentuje vrchní řádek ve zdrojové fotografii úplně v levém rohu, uprostřed a v pravém horním rohu, pro další řádky je to analogické, tedy z prostředku a spodního okraje fotografie.

Nejvíce otevřená clona se projevuje jak na vinětaci, tak na výrazně snížené ostrosti v rozích. Zatímco prostřední sloupec je jak uprostřed, tak na krajích relativně ostrý, levý a pravý kraj už uprostřed příliš ostrý není a rohy jsou beznadějně rozmazané.

Zvýšení clony na F5,6 významně zlepšuje vinětaci, ale neostrost v rozích je stále velmi patrná.

Při F8 se už začínají rohy trochu zaostřovat, ale stále to není ono. Vinětace opět mírně klesla.

Další navýšení clony už umožňuje pořizovat rozumně ostré kraje snímků, úplně rohy však zůstávají stále rozostřeny.

Ani při velmi vysokém zaclonění F16 ještě nejsou rohy úplně ostré.

Maximální clona nabízí už poměrně ostré rohy, jenže kdo bude fotit pořád na F22? V praxi se však dá říct, že snímky jsou rozumně ostré zhruba od clon kolem F10.

Canon EOS 1000D má snímací čip o rozměrech 22,2×14,8 mm, což značí crop faktor 1,6. Má tedy trošku menší čip než Sony a Nikon, na druhou stranu skoro dvakrát tak větší ve srovnání se zrcadlovkami Olympus. Při rozlišení 10 megapixelů a z toho vyplývající nízké hustoty pixelů se dá očekávat minimální šum i na vyšší citlivosti.

Testovacím snímkem bylo CD, kde na modré ploše vzniká jasový šum, na šedivém pozadí pak barevný a na písmenech lze vidět zachovávání detailů. Uvádím pro každou citlivost hned tři snímky, první na klasické nastavení bez redukce šumu, druhý s redukcí a třetí, který vznikl konverzí z RAW souboru bez dodatečných úprav.

Zde vypadají zhruba všechny tři snímky stejně. Na fotografiích není žádný jasový ani barevný šum, vše je naprosto krásné a bez problémů.

I zde vypadají všechny tři snímky nezašuměně, nicméně je vidět, že po redukci šumu je fotografie trochu jemnější. Naopak z RAWu je trochu ostřejší.

Začněme u RAWu. Fotoaparát snímá na ISO 400 čisté obrázky se slabým jasovým šumem i trochou barevného. Fotografie jsou krásně ostré. V JPEGu dojde k mírnému odšumění především jasového šumu, barevný zůstává. Jedná se stále o velmi kvalitní výsledek. Redukce šumu krásně odstraní barevné fleky, ale sníží celkovou ostrost snímku. Takže zde by bylo dobré v případě zapnuté redukce trochu přidat na doostřování.

V snímku získaném z RAWu je vidět slušná ostrost, ale také již poněkud vysoké množství jasového šumu, který je doplněn i barevným. Při snímání do JPEG opět dojde k vyhlazení, ale barevný šum zůstává. O ten se postará až zapnutá redukce šumu, ale snímek je poměrně neostrý. Fotografie při ISO 800 je zhruba srovnatelná s kompaktem na ISO 200.

Jasový i barevný šum je na ISO 1600 velmi výrazný. Ostrost je stále dobrá, ale šum už začíná hodně otravovat život. Na standardní JPEG je snímek hodně vyhlazen se sníženou ostrostí, opět zůstává barevný šum. Zapnutá redukce šumu opět mírně sníží ostrost a zejména snímek zbaví barevného šumu. Snímky, kde jde o kvalitu, bych pořizoval tak do ISO 400, případně do ISO 800 v RAWu, kde si můžete snadněji kontrolovat následné odšumění. Dále se podíváme na snímky plyšáka a zejména zachování detailů u vyšších citlivostí.

Pro citlivosti ISO 100 a ISO 200 platí, že v RAWu dostanete nejostřejší výsledky a ve všech případech bez šumu. Od citlivosti ISO 400 mírně roste jasový šum, ale výsledek je stále dobrý. Při snímání do JPEG se musíte připravit na mírně nižší ostrost, ale také nižší šum. ISO 800 v RAWu opět zvyšuje šum, v JPEG bez redukce šumu je ale snímek poměrně hladký, ale také s horší ostrostí. S redukcí šumu jsou detaily ještě slabší. ISO 1600 je ve formátu RAW silně zrnité, v JPEG pak rozpatlané s barevným šumem, s redukcí šumu bez barevných flíčků, ostrost ale také není už moc na výši. Nakonec se ještě podíváme na snímky bílé plochy.

I zde je vidět, že JPEG snímky bez redukce šumu stejně odšumovány jsou, ale jedná se jen o jasovou složku, snímky jsou tedy trochu rozmáznuty. Se zapnutou redukcí šumu dochází k trochu silnějšímu rozmáznutí, hlavně ale mizí barevný šum.

Na tomto grafu jde vidět pozvolný nárůst šumu u obrázků snímaných v JPEG bez redukce šumu. S redukcí je průběh podobný, jen se jednotlivé barevné složky od sebe neliší.

Zvolil jsem stejné měřítko, aby bylo krásně vidět, o kolik je šum v RAW souborech větší, a tedy jak moc fotoaparát vlastně odšumuje.

V této disciplíně EOS 1000D příliš nezáří. Při žárovce má často tendenci snímky ladit do trochu teplejších barev, než by bylo žádoucí. Naopak v interiéru občas produkuje bledé a studené snímky, což jde vidět zejména na tvářích, které mají studenou barvu. Celkově to ale není špatné, protože se rozhodně nedá říct, že by barvy úplně ustřelovaly. Jen jsou v jednom případě poněkud teplejší a ve druhém případě poněkud studenější.

Vyvážení bílé je možno nastavit i manuálně sejmutím bílé plochy. Bohužel je to řešeno značně krkolomnou cestou. Místo jednoduchého vyfocení bílé nebo šedé plochy a automatického nastavení dle tohoto snímku, je celá procedura mnohem složitější. Nejprve je nutno opravdu vyfotit snímek bílé nebo šedé plochy, přejít do menu, tam najít položku věnující se manuálnímu vyvážení bílé, pak najít na paměťové kartě tento snímek (ten je většinou poslední, takže to není problém), importovat toto nastavení, uložit, vrátit se do režimu snímání a nastavit vlastní nastavení vyvážení bílé. Proč tak složitě?

Velmi zajímavou možností je manuální "dovyvážení" bílé. Tedy lze nastavit jak moc mají jít barvy ještě více do červena/modra a zelena/fialova. Dokonce je možno využít bracketing, který vyfotí standardně vyvážený snímek a k tomu ještě jeden více modrý a červený nebo ve druhém směru více zelený a fialový.

Na vyvažování bílé se podíváme i v jedné venkovní scéně.

Fotoaparát dále nabízí spoustu stylů fotografií, kde lze u každého upravovat ostrost, kontrast, saturaci a tón barvy. Na to se podíváme za chvíli, nicméně u černobílých snímků už teď ukážu nastavení barevných filtrů a barevných ladění.

Tyto barevné režimy lze ještě vlastnoručně doladit, nejprve se podíváme na nastavení ostrosti. Tu lze nastavit v 8 krocích. Ukážu zde jen tři nastavení pro přibližný náhled rozsahu možností.

Vyšší ostrost snímku rozhodně prospívá, při vyšších citlivostech bych však byl opatrnější. Vznikají také tendence některé linie až příliš zvýrazňovat, v zásadě ale menší přiostření (standard je 3) většinou neuškodí. Dále se podíváme na kontrast, kde je rovnou 9 možností.

Nastavení kontrastu se podepisuje na "živosti" snímků, nicméně při vyšším nastavení musíte počítat s omezeným dynamickým rozsahem, tedy k výraznějšímu vzniků podpalů a zejména přepalů, které většinou vadí víc. Dalším nastavením je saturace snímků, opět v 9 krocích.

Maximální nastavení je opravdu jedovaté, barvy jsou velmi silné. Komu by nestačilo nastavení sytosti, může ještě jako poslední upravit tón barev. Znovu je zde 9 možností.

Vidíte, že na nejnižší nastavení jsou barvy studené, červená jde spíše do růžové. Na maximální nastavení naopak chytá spíše oranžové zbarvení, teplejší odstíny.