Canon EOS 700D: dotykový hybrid

Canon EOS 700D se chlubí dvěma různými způsoby ostření, což ostatně platí o většině zrcadlovek, zde je ale live view verze poněkud vyšperkována. Začneme ale klasikou, tedy fázovým ostřením přes zrcátko. Najdete tu 9 ostřících bodů, které jsou všechny křížové. Nelze říci, že by byly rozvrstveny po celé ploše, zejména rohy jsou na tom dost špatně (body jsou rozesety ve tvaru kosodélníku). Automatika vybírá body většinou dobře, ale občas je nutné vybrat bod manuálně.

Autofokus nabídne tři různé režimy. Prvním je One Shot, což je jednorázové ostření po namáčknutí spouště. AI Focus je dalším režimem, který je jednorázovým ostřením, které se ale za některých podmínek (nejspíš výrazným pohybem) mění na průběžné. Fotoaparát přitom pípá a doostřuje. Jako poslední je AI Servo. To znamená stálé průběžné ostření, jehož výkon je velmi slušný. Dobře přeostřuje i za poměrně špatného světla, rychle a velmi tiše (s 18-55mm STM objektivem).

Nyní přejděme k live view režimu. Zde na vás čeká Hybrid AF, tedy hybridní ostření kombinující klasické kontrastní ostření i to fázové. O obojí se zde ale stará snímač. Ten má tedy část z pixelů částečně zaslepených pro zajištění fázového zaostřování. To má v čistě teoretické rovině zajistit rychlé fázové zaostření a pak už jen následné kontrastní přesné doostření. Výsledkem by mělo být rychlé i přesné ostření bez problematiky back nebo front focusu.

Teorie je krásná věc, praxe je ale jiná. Je nutné uznat, že ostření v live view je výrazně rychlejší než u starších zrcadlovek Canon. Dobře funguje i u videa, což je další významný pokrok, který si zaslouží pochvalu, nicméně nečekejte, že byste byli schopni zaostřit za méně než sekundu. Obvykle jsem se pohybovat tak okolo 1,3 až 1,6 sekundy. Můžete zvolit i rychlý režim, kdy se fázově neostří podle čipu, ale přes zrcátko, ale to se připravte na tolik klapání a neuvěřitelných zvuků, že to okamžitě přestanete používat. Nemáte nejmenší ponětí, kdy se vlastně fotí, kdy se ostří a co se vůbec děje. Pořád se něco sklápí, obraz problikává, fotoaparát cvaká a najednou vypadne fotka. V klasickém live view režimu je to o něčem jiném a tam se prostě jen spustí závěrka.

V live view si můžete vybrat několik ostřících režimů. Jako první tu máte detekci tváří spojenou se sledováním. Detekce má průměrnou úspěšnost i rychlost. Pokud se okolo AF čtverečku zobrazí šipky, víte, že můžete překlikávat mezi více detekovanými tvářemi. Sledování (nastavené dotykem) je schopné přežít trochu přiblížení, ale jak se objekt objeví v kraji obrazu nebo na hraně, velmi rychle se ztrácí kontakt. Následuje FlexiZone Multi ostření, což je automatický výběr ostřícího bodu a zde k jejich výběru nemám větších výhrad. Potom tu máte FlexiZone Single, což je jednobodové zaostřování. Zde lze opět velmi dobře využít dotykového displeje a na objekt jednoduše ukázat. Komu by se to nelíbilo, má sice i šipky, ale než se k objektu doklikáte, bude to trvat dost dlouho. Posledním live view režimem je už zmíněný rychlý režim.

Na závěr jsem si nechal manuální ostření. Najdete tu ostřící motorek STM (v případě, že budete mít EOS 700D s novým 18-55mm STM objektivem), takže se připravte na styl ostření podobný jako u CSC fotoaparátů. Už tu není mechanická vazba, při vypnutém fotoaparátu se zaostření objektivu ani nehne. Kroužkem lze tedy otáčet donekonečna. Přes malý hledáček se sice neostří nějak extra snadno, ale dá se to zvládnout. Pokud máte správně zaostřeno, při namáčknutí spouště fotoaparát pípne. Pokud je snímek rozostřený, pípnutí se nedočkáte, snímek ale samozřejmě vyfotíte. V live view se přes ostrý displej s vysokým rozlišením ostří překvapivě snadno, a to i za horšího světla v interiérech. Ve tmě je ale šumu opravdu více než dost. Využít lze i zvětšeného náhledu (5× a 10×), který opět můžete polohovat pomocí dotyku na displej.

Fotoaparát nabízí několik režimů měření expozice. Najdete tu poměrové (spojené s AF body), částečné (9%), celoplošné se zdůrazněným středem, bodové (4%). Bohužel je nutno říci, že za moc spolehlivé bych jej ale neoznačil. Práce se zdrojovým obrazem je nastavená spíše na prokreslení stínů, díky čemuž hodně trpí jasy. Obloha a jiné světlé plochy jsou až překvapivě často přepálené. Dokonce i ty stíny jsou často občas světlé a pro solidní výsledky se (i za docela normálních podmínek) hodí záporná korekce expozice, někdy i kolem -1 EV, a to je opravdu hodně.

Expoziční časy mají typický rozsah od 1/4000 sekundy do 30 sekund včetně bulb režimu. Citlivosti začínají na ISO 100 a končí u ISO 12800. V režimu rozšíření se ale dostanete až na ISO 25600. Automatice lze stanovit horní hranici, kterou může nastavit, a to na ISO 400 až ISO 6400. Zajímavostí je podpora automatického nastavení ISO citlivosti i u manuálního nastavení expozice, za což Canon hodně chválím. Fotoaparát se nesnaží moc spoléhat na optickou stabilizaci, a tak víceméně splňuje pravidlo převrácené hodnoty ohniskové vzdálenosti. Na nejširší ohniskové vzdálenosti (29 mm po přepočtu) se drží okolo času 1/30 sekundy, u maximálního zoomu (88 mm) pak okolo 1/80 sekundy.

Průběh světelnosti patří ve své třídě k těm nejlepším, podobně jako u předchozí 18-55mm IS II verze (liší se jen v detailech). Maximální hodnota clony činí F22 až F36 dle ohniskové vzdálenosti. Fotoaparát zvládá korekci expozice v bohatém rozsahu od -5 EV do +5 EV. Využít můžete i služeb expoziční bracketingu pro 3 snímky s rozdíly expozic až 2 EV. Bracketing nelze potvrdit namáčknutím spouště, ale pouze tlačítkem SET. Kdo si nechce hrát s bracketingem, má tu i možnost fotit do HDR, které dává vcelku realistické výsledky, jen to zpracování chvilku trvá.

Fotografické režimy se vybírají na horním kolečku, videosekvence se pak zapínají páčkou, která jinak slouží k zapnutí a vypnutí přístroje.