HP Photosmart 935: Pět megapixelů za skvělou cenu

Součástí standardní sady je kromě fotoaparátu samotného také paměťová karta Secure Digital o kapacitě 32 MB, USB kabel a poutko pro snadnější a bezpečnější držení přístroje. Kromě toho ovšem uživatel v krabici nalezne i dokovací stanici HP Photosmart 8886 a to dokonce i s dálkovým ovladačem! Což je zcela jistě překvapující vybavení. K dispozici je samozřejmě i CD-ROM se softwarem, který slouží jak k ovládání fotoaparátu, tak i k základním úpravám snímků. Poslední součástí dodávky (kromě reklamních materiálů a záručního listu samozřejmě :-) je manuál, který na svých stránkách podrobně popisuje práci s fotoaparátem. Tady je ale dlužno dodat, že je pouze v anglické a německé verzi, česky je k dispozici jen krátký návod popisující skutečně jen základní práci s fotoaparátem (nicméně většině uživatelů bude zcela jistě postačovat). Manuál k použití dokovací stanice je však i v českém provedení.


Praktické zkušenosti

HP Photosmart 935 se vyznačuje poměrně sofistikovaným ovládáním, které nijak nevybočuje z klasické řady digitálních fotoaparátů. Těžko říct, jestli lze v tomhle směru vymyslet něco ještě lepšího. Faktem zůstává, že díky zavedení křížového ovladače se stal i výběr položek v menu mnohem snazší a HP tím udělal jedině krok vpřed. Dřívější ovládání pomocí dvou výběrových tlačítek bylo totiž poněkud matoucí (viz. recenzi HP Photosmart 720). Celkově se ale dá říct, že s pochopením ovládání (i jednotlivých funkcí) nebude mít problém ani začátečník. Pokročilý uživatel zase uvítá možnost nastavit si clonu a kontrolovat tak hloubku ostrosti.

Při praktickém testu se mi s fotoaparátem pracovalo velmi dobře, jeho reakce byla dostatečně pružná a nevykazoval žádné známky "stochastického" chování (na rozdíl od jednoho nejmenovaného OS :-). Zaměřil jsem se samozřejmě na posouzení jednotlivých fotografických funkcí a celkových možsností přístroje. O něčem jsem se zmínil již v předchozím textu, o něčem si povíme víc až nyní.

Fotoaparát umožňuje kromě základních korekcí také nastavení kontrastu, sytosti a ostrosti, které jsou "z továrního" nastavení v režimu normal. Na testování těchto funkcí jsem se nezaměřil a to hned z několika důvodů. Především nepovažuji za nezbytné mít tyto funkce k dispozici na fotoaparátu a jejich přínos bych viděl jen při předem uvažovaném výtisku na tiskárně - a to bez propojení s počítačem. Ve skutečnosti se totiž jedná o postprocesové funkce, kterými není třeba zatěžovat fotoaparát, když to stejně dobře (a mnohem rychleji) zvládně počítač. Navíc se lze u funkcí kontrast a sytost jen dohadovat, na jakém základě pracují. Přeci jen jsme na stránkách Digimanie již psali, nakolik jsou tyto funkce vhodné a jak se chovají v grafických editorech. S ohledem na závěry by se dalo konstatovat, že pokud by měl výrobce implementovat podobné funkce, tak by se jednalo spíš o funkci úrovně než kontrast a sytost. Je ovšem pravda, že by to bylo spojeno s několika obtížemi, v neposlední řadě by musel být k dispozici histogram a jiné "sofistikovanější" metody zadávání korekčních parametrů.

Ale věnujme se teď již podrobněji jednotlivým výsledkům vlastního testu, který probíhal za poměrně jasného slunečného dopoledne. Všechno si ale rozdělíme do několika dílčích úseků.


a) Kvalita snímků - fotografie byly zhotoveny za použití stativu. Ne proto, že by byl stativ nutný vzhledem k osvětlení, ale proto, aby byla zabíraná scéna pokud možno stále stejná. To se myslím podařilo, takže si můžeme prohlédnout výsledky. Jen bych ještě upozornil, že snímky (tedy ty v původní velikosti) nejsou nijak upravované na počítači a jedná se o "surová" data, tak jak je dodal fotoaparát.



Na níže uvedených detailech věžiček kostela je zcela patrný vliv jednotlivých stupňů komprese, kterou jsem při ukládání zvolil.



Na první pohled je vidět, že nejvíce detailů s sebou nese snímek s nejmenší kompresí (best), kde jsou vidět jasné přechody mezi fotografovaným předmětem (věžička) a pozadím (nebe). Barvy se nijak "neslévají" a ani na zvětšeném detailu ještě nejsou patrné žádné nežádoucí artefakty. Jinak je tomu u snímku uloženého v kvalitě better. Zde se již začínají tvořit menší artefakty jak kolem věžiček, tak i kolem cimbuří. Nejhorší situace je pak u snímku uloženého s kompresí good, kde jsou již artefakty zcela viditelné a místy nejsou patrny ostré přechody mezi věžičkou a nebem v pozadí. Samozřejmě je to způsobeno principem jpeg ztrátové metody, která se dost obře nedokáže vypořádat právě s ostrými přechody barev. Jinak musím pro pořádek zdůraznit, že se jedná o dvojnásobnou zvětšeninu detailu, vyříznutého z původního, neupravovaného snímku. I tak je ale vidět, že případný uživatel by se měl zamyslet nad cílovým posláním svých fotografií. Pokud by požadoval tu "nejvyšší" kvalitu a výstup na fotopapír, měl by fotografovat spíš na maximální možné rozlišení i kvalitu.


b) Expozice - v tomto testu jsem se zaměřil na posouzení schopnosti automatického režimu a jeho korigování pomocí kompenzace expozice. Všechny snímky byly pořízeny za stejných podmínek, pouze jejich rozlišení (nativní) je pouze 1 Mpix, protože kapacita paměťové karty už mi nepostačovala. Nicméně myslím, že pro posouzení vlivu korekce není tento fakt na překážku.



Z uvedených snímků je myslím velmi dobře patrné, že si automatika se snímanou scenérií poradila poměrně dobře. Samozřejmě při kompenzaci směrem do kladných hodnot se celý snímke zesvětluje a vynikají detaily hlavně ve stínech. Při kompenzaci opačné (tedy směrem k záporným hodnotám) se pak snímek ztmavuje a vystupují spíše detaily ve svetlěch. V tomto případě bych však volil k tisku buď snímek bez korekce anebo s mírnou kladnou korekcí (+ 0,5 EV, i když ještě lepší by byla +1/3 EV, ale tu fotoaparát nepodporuje).


c) Vyvážení teploty bílé - je důležité zejména právě kvůli světelné "teplotě". Jinou teplotu má světlo umělé a jinou světlo sluneční. Zde jsem samozřejmě fotografoval za světla slunečního, takže při použití nastavení jako je žárovkové či zářivkové osvětlení dojde k velkému rozdílu v interpretaci barev a snímek má nepřirozené barvy. Zaměřil jsem se i na posouzení vyvážení barev při manuálním nastavení a změření teloty bílé.



Z výše uvedených snímků je na první pohled zřejmé, že si automatika s letní atmosférou velmi dobře poradila. Snímky s automatickým vyvážením a nastavením teploty na sluneční světlo jsou víceméně barevně zcela totožné. V ostatních případech barevné podání poněkud ujíždí, ale to se dalo čekat. Zajímavé je, že "ujelo" i ruční nastavení, ale to je způsobeno tím, že jsem měření na bílou neprovedl na přímém slunci, ale v zastíněném prostoru - proto je taky tento snímek prakticky totožný se snímkem, kde byla teplota bílé barvy nastavena na režim zamračeno. Z toho se dá učinit závěr, že manuální měření bílé barvy funguje také dostatečně.


d) Nastavení citlivosti - v tomto testu jsem se pokusil zhodnotit vliv nastavení citlivosti na výsledný snímek. Postupně jsem nafotografoval tutéž scénu s manuálním nastavením citlivosti na hodnoty ISO 100, 200 a 400.



Z uvedených detailních snímků (2x zvětšené výřezy věžičky z původního snímku) je jasně vidět, k čemu při zvyšování hodnoty ISO dochází. Snímek s ISO 100 je zcela v pořádku, na snímku s ISO 200 se již začíná objevovat šum a na snímku s nastavením ISO 400 je šum již zcela nepřehlédnutelný. Závěr proto zní: používat na co nejkvalitnější snímky tu nejnižší hodnotu ISO, kterou máme k dispozici. Pokud to nejde, budeme se muset smířit s poněkud "zašuměnými" fotografiemi, což je patrné hlavně v jednolitých barevných plochách.



e) Makrorežim a barevné podání - zde jsem se zaměřil na posouzení kvality zoomu při makrofotografii a při podání barev (na tom má vliv především snímací čip).



Z uvedených snímků je patrné, že rozlišení při makrofotografii je myslím dostatečné a s fotoaparátem lze pořídit docela kvalitní makra (i když v poměru 1:1 a vyšším zrovna ne). S barevným podáním je to už poněkud horší. Tady musím konstatovat, že to fotoaparátu poněkud "ujelo", neboť například světle hnědou nasnímal jako fialovočervenou. Nicméně i přes tento fakt, podle mě nejde o žádnou tragedii.