Nikon Coolpix P80: ultrazoom plný protikladů

Jako většina přístrojů vyšší třídy, i Nikon Coolpix P80 nabízí vedle automatického ostření i ostření manuální. Dále je zde makro režim a režim pro focení krajiny. My se však nejprve podíváme na to automatické. K dispozici je detekce tváře, automatické ostření na některý z ostřících bodů, manuální nastavení ostřícího bodu a ostření na střed.

Detekce tváře funguje poměrně rychle. Úhly, ze kterých je fotoaparát schopen tvář rozpoznat, jsou průměrné s cca 15 - 20°. A to jak při natočení fotoaparátu, tak při pootočení hlavy (více k profilu nebo při sklopení/zvednutí hlavy). Fotoaparát je schopen detekovat až 12 tváří. Detekci tváří tak mohu hodnotit jako docela dobrou. Mód plně automatického ostření vybírá na základě vyhodnocení automatiky jedno z devíti zaostřovacích polí a na to pak ostří. Manuální nastavení ostřícího pole je stále automatickým ostřením (fotoaparát zjišťuje ostřící vzdálenost), vy si však můžete vybrat jedno z 99 ostřících polí. Tento režim se hodí v případech, kdy máte fotoaparát na stativu a zaostřený objekt se nenachází uprostřed snímku. Zbývá už jen ostření na střed, u kterého musíte nejprve zaostřit na objekt a poté komponovat. Tedy typický režim, který alespoň já využívám nejraději.

Automatické ostření má další dvě možnosti jak ostřit. První možností je ostření jen při namáčknutí spouště. Druhou možností je kontinuální zaostřování, tedy neustálé ostření na zvolený bod. To přináší kratší výdrž na baterie, velmi zvláštní zvuky linoucí se z fotoaparátu a jeho jemné chvění. Rychlost ostření se nijak nezlepšuje.

V rychlosti ostření patří fotoaparát v kategorii ultrazoomů k nadprůměru. Ostření na krátké vzdálenosti je poměrně rychlé a dokonce se vzrůstající ohniskovou vzdáleností jeho rychlost téměř neklesá. Samozřejmě, jsou na trhu i rychlejší kompakty, ale v kategorii ultrazoomů patří v rychlosti ostření na nejdelším ohnisku k těm nejrychlejším. O to více však zamrzí až drasticky klesající úspěšnost ostření za zhoršujících se světelných podmínek. Zaostřit ve tmě je prakticky nemožné, a to na jakoukoli vzdálenost s jakýmkoli ohniskem (na krátkou vzdálenost nepomůže ani pomocné AF světlo). Tímto mě fotoaparát skutečně dost zklamal. V noci je tak nutno ostřit ručně.

Ruční ostření je u fotoaparátu Coolpix P80 vyřešeno dobře, velmi příjemně se ovládá a rychle nastavuje. Jako u všech nezrcadlovkových fotoaparátů, i zde se musí ostřit přes LCD displej a 230 000 obrazových bodů (320×240×3 barvy) opravdu není mnoho. Noční ostření je tak docela zajímavým dobrodružstvím. Obraz vypadá ostře v poměrně velkém rozsahu a pro bezpečné zaostření je nutno pořídit snímek, posoudit jej, upravit zaostření a opět posoudit. Jinak opravdu nejste schopni v noci pořídit dobře zaostřený snímek. V podstatě je to tak, že pokud automatika navolí čas 1/8 s, fotoaparát téměř s jistotou zaostří, pokud jsou dodrženy minimální ostřící vzdálenosti. Při času 1/4 s je to již 50:50 a pokud je navolen expoziční čas 1/2 s a delší, máte téměř 100% jistotu, že fotoaparát nezaostří, a to ani na vysoce kontrastní linie. Toto platí pro ISO 400.

Nikon uvádí, že fotoaparát je schopen ostřit od 40 centimetrů na nejkratším ohnisku a 150 centimetrů na nejdelším. V praxi je obvykle schopen zaostřit již od 14 centimetrů. Na nejdelším ohnisku se však praktická hodnota dost blíží té udávané. 122 centimetrů není nejméně a občas budete muset trošku odzoomovat, aby bylo možno zaostřit. Nicméně, hodnota 122 cm je na 486mm ohnisko dobrá, a určitě tak není co fotoaparátu vytýkat.

Makro je poněkud roztodivné. Na nejkratším ohnisku nabízí ostření od 10 centimetrů, což není vůbec dobrá hodnota. Supermakro je pak nabízeno u ohniska cca 56 mm, což je naopak mnohem lepší pro pořizování makrosnímků. Fotoaparát tak totiž nabídne trochu přiblížení a ještě schopnost ostřit již od jednoho centimetru (dle údajů výrobce). Mně se podařilo občas s fotoaparátem zaostřit již od cca 4 - 5 milimetrů. To je výborné. Signalizace té správné ohniskové vzdálenosti je řešena malým zeleným trojúhelníčkem na LCD displeji při zoomování. Osobně bych spíše uvítal přímo režim supermakro, který by rovnou nastavil odpovídající ohniskovou vzdálenost, ale i takto to není špatné. Na nejdelším ohnisku je pak v makrorežimu možno fotit od cca 102 centimetrů.

Pro test makro režimu jsem použil obvyklé kleště. Již z předchozí kapitoly víme, že fotoaparát nabízí velmi dobré supermakro při 56mm ohnisku. Při jiných ohniskových vzdálenostech jsou ostřící vzdálenosti podstatně větší.

Takto blízko můžete při nejkratším ohnisku. Žádná sláva. Kleště jsou dost daleko, navíc typicky pro nejkratší ohnisko a malou clonu se zde objevuje silná vinětace v rozích. Rovněž na této první fotografii v článku si můžete všimnout největší neduh fotoaparátu. Digitální šum. Byla použita citlivost "jenom" ISO 230, přitom je šum viditelný i na této maličké fotografii s rozměry 500×375 pixelů. Při této citlivost je patrný jak šum jasový, tak i ten barevný, který je ještě znatelnější.

Na supermakro je to hned o něčem jiném. Díky možnosti snímat ze vzdálenosti méně než centimetr a ohnisku 56 mm je možno přiblížit se opravdu hodně blízko. S větším ohniskem a mírně vyšší clonou také téměř zmizela vinětace. Šum je na ISO 200 o něco příjemnější, jasový má příjemnější strukturu, nicméně i tak je ho na poměry kompaktů až příliš.

V prvé řadě doporučuji stáhnout jas LCD displeje. Necháte-li si výchozí nastavení (stupeň 3), bude se vám každá fotografie zdát silně přepálená, což však není pravda. Fotoaparát volí expozici ve většině případů správně. Takže stáhněte jas LCD na stupeň 2. Hned budou fotografie zobrazené na LCD displeji více odpovídat realitě.

Nikon Coolpix P80 nabídne široké možnosti nastavování expozice. Je zde automatický režim, priorita clony i času a také plně manuální režim. K těmto režimům není moc co dodávat, volby v jednotlivých režimech se přenášejí, tedy navolenou hodnotu clony v manuálním režimu fotoaparát automaticky nastaví i v režimu priority clony a naopak. Totéž platí i o času. Takže čas, který nastavíte v prioritě času, se automaticky nastaví i v manuálním režimu, a opět to platí i opačně.

Nepotěšil mě rozsah expozičních časů. Nejkratší možný čas je 1/2000 s (v režimu sport 1/4000 s), nejdelší pak 8 sekund. Co je však více zarážející, jsou jednotlivé možnosti. Fotoaparát nabízí pouze cca dvojnásobky předchozího času, takže rozsah vypadá asi takto: 1/2 s; 1/4 s; 1/8 s; 1/15 s, 1/30 s; 1/60 s; 1/125 s a tak dále. Drtivá většina fotoaparátů jen mezi 1/8 s a 1/15 s nabídne ještě 1/10 s a 1/13s. To se zde nekoná, a tak jsou manuální hrátky občas limitovány. Jeden čas je příliš krátký, druhý pak už příliš dlouhý. Automatika s tím nemá problém, ta si jednoduše nastaví ideální ISO, třeba ISO 317, a má správnou expozici. V manuálních režimech jste limitováni klasickým rozsahem ISO 64, 100, 200, 400, 800, 1600, 2000 a vysokocitlivostními režimy ISO 3200 a 6400. Občas prostě nemůžete v manuálním režimu dosáhnout ideální nastavení citlivosti, clony a odpovídajícího času, pokud chcete vytvořit nějaký zajímavý efekt (rozmazání a podobně). Jedinou výhodou je to, že párkrát kliknete a dostanete se ze sekundových expozic na setinové.

Velkou radost mi však udělala nabídka automatických voleb ISO citlivostí. Zatímco u většiny fotoaparátů máte na výběr jen AUTO ISO a AUTO HI ISO, kde první volí třeba ISO 100 - 800 a druhé ISO 100 - 3200, zde máte plnou kontrolu nad vším. Základem je AUTO ISO, které dovolí všechny citlivosti do ISO 800. Dále je zde AUTO HI ISO (automatické zvýšení citlivosti ISO), které je schopno volit až ISO 1600. Pokud vám však tyto módy připadají příliš "citlivé", máte na výběr "AUTO ISO v daném rozsahu". Zde si můžete zvolit, zda má fotoaparát využívat jen ISO 64 - 100, ISO 64 - 200 nebo ISO 64 - 400. Geniální nápad, takto si lze automatiku upravit dle obrazu svého. Osobně jsem měl nejraději nastavení ISO 64 - 400, ale i to nebylo kvůli vysoké míře šumu právě ideální.

Volba clony a času probíhá vyhrazeným kolečkem. V prioritě clony a času upravuje danou vlastnost, v manuálním režimu jím lze upravovat obojí. Stačí se jen tlačítkem korekce expozice přepnout mezi nastavováním clony a času. Objeví se zde i ukazatel expozice. Opět je zde nelogicky "+" na levé straně a "-" na pravé. U automatického režimu nastavení expozice pak kolečkem můžete korigovat jejího dosažení. Tedy, zda se má použít menší clona a kratší čas nebo naopak větší clonění a delší čas.

Samotný objektiv příliš nepotěší průběhem světelnosti. Ta je sice velmi dobrá s hodnotou F2,8 na nejkratším a F4,5 na nejdelším ohnisku, ale v cca 3/4 rozsahu (tj. již od ohniska cca 120 mm, 4,5× zoom) je možno nastavit nejlépe F4,5. Hodnota při nejdelším ohnisku je tak platná ve většině optického rozsahu. Ideální by pochopitelně bylo, kdyby si fotoaparát co nejdéle držel co nejlepší světelnost.

U fotoaparátu Nikon Coolpix P80 dostanete k dispozici mechanickou stabilizaci obrazu realizovanou posunem CCD čipu. Testovací fotografie byly pořízeny z ruky při času 1/4 s s citlivostí ISO 200, clonou F4 a ohniskem 110 mm. Vzdálenost byla zhruba tři metry. Zveřejněné snímky jsou detaily fotografií, které byly ze série focených v jednotlivých režimech nejostřejší.

Díky trochu kratšímu času než obvykle (1/3,2 s ani 1/2,5 s nebylo k dispozici) je i snímek bez stabilizace poměrně čitelný. Rozhodně však není ostrý. To bohužel není ani snímek se stabilizací, určitě však jde o příjemný posun vpřed. Stativ pak přináší logicky krásně ostrý obraz. Stabilizace v Nikonu P80 je rozhodně k užitku, ale příliš bych na ni nespoléhal.

Hlavní fotografické režimy jsou přístupné na ovládacím kolečku, které je umístěno na vrchní straně přístroje. Nabídka není nikterak bohatá, ale určitě postačí.

Kolečko není velkého průměru a všehovšudy obsahuje 9 položek. Poněkud nezvyklá je zde volba SETUP, což je vlastně ovládací menu přístroje. Nechápu, proč Nikon raději nezakomponoval toto menu k fotografickému. Některá nastavení tak naleznete pod tlačítkem MENU, pro některá nastavení ale musíte točit kolečkem a po nastavení zase zpátky. Trochu zbytečné, zdržující a matoucí.

Dále se podívejme alespoň výčtem na scénické režimy, které jsou fotoaparátem nabízeny pod volbou SCENE:

Natáčení videosekvencí není silnou stránkou fotoaparátu. Maximální kvalita záznamu je v rozlišení 640×480 px při 30 snímcích za sekundu, což je v době HD záznamu už trochu zastaralé. Přestože fotoaparát disponuje mechanickou stabilizací, při natáčení videosekvencí je k dispozici pouze elektronická. Optický zoom není umožněn, pouze cca dvojnásobný digitální. Nikon tím chtěl zabránit zvukům motorků objektivu, nicméně stejně jde slyšet klepání vydávané kontinuálním ostřením.

Smear efekt je patrný a velmi nemile mě překvapilo kompletní zezelenání obrazu při některých úhlech v protisvětle. Přiložené video je ale extrémem, obvykle zezelená jen na chviličku (podobně jako když mířím od slunce zpátky dolů doprava, kdy jen tak problikne). Jediné, co mě potěšilo, je poměrně slušné a málo skokové přicloňování. Bohužel ani obrazová kvalita záznamu není nikterak vysoká. Fotoaparát však nabídne širokou nabídku možností, jak natáčet videosekvence. Zvuk je 8-bitový s 64kbps kvalitou.

 

Sami se pak můžete podívat na 28-sekundovou videosekvenci (cca 29 MB), kde uvidíte již zmíněné zezelenání obrazu, smear efekt, poměrně dobré, leč trochu skokové přicloňování i digitální zoom. Dále jsem pro vás připravil ukázku časosběrného snímání. Po dobu cca 2 a půl hodiny se každých 30 sekund zapnul fotoaparát a pořídil jeden snímek do videosekvence.

Teoreticky má Coolpix P80 dobré předpoklady pro focení portrétů. Velký rozsah ohnisek dovolí i větší vzdálenost od fotografovaných osob, a tím dosáhnout jednak při nižších clonách více rozostřeného pozadí, jednak také větší bezprostřednost. Navíc je vybaven výklopným bleskem, který by měl zajistit menší sílu efektu červených očí.

Za slunného počasí v mírném stínu se fotoaparát předvedl velmi dobře. Vyvážení bílé je velmi dobré, pokožka má krásnou zdravou barvu. Pozadí je rozostřeno, a to strom byl ve vzdálenosti sotva dvou metrů. Což je zajímavé s ohledem na malinkatý čip, kterým Coolpix P80 disponuje. Nelíbí se mi pouze výrazný barevný šum. Jeho přítomnost na ISO 64 je dost překvapivá.

Světlo blesku přidalo trochu jasu v očích a snížilo stíny. Rovněž trochu snížilo množství barevného šumu při stejné citlivosti ISO 64. Osobně se mi však za daných podmínek líbí portrét bez blesku.

Zatímco první dva portréty byly foceny na programovou automatiku, tento snímek byl pořízen se scénickým režimem Portrét. Během testování mi nepřišlo, že by byl tento režim k něčemu užitečnému. Za slunečného dne ladil snímek trochu do zelena. Dále, i při slabém žárovkovém osvětlení pak byl výsledkem úplně oranžový snímek. V tomto režimu prostě vyvážení bílé funguje velmi divně.

Výklopný blesk vytváří efekt červených očí tak či tak. A to i s předbleskem. Nicméně fotoaparát je vybaven automatickou redukcí červených očí, která před uložením snímku tento efekt občas odstraní. Samozřejmě musí jít pokud možno o fotografii portrétu v klasickém úhlu, kdy jsou obě oči dobře viditelné. Pokud tomu tak je, účinek této metody je vynikající, červené oči jsou odstraněny špičkově. Pokud je však člověk výrazněji natočen a je vidět třeba jen jedno červené oko, fotoaparát si s tím neporadí a efekt zůstane vidět. A to dost výrazně. Ostatně z přiložených obrázků můžete posoudit sami.

Samotný blesk je poměrně silný. I na nejmenší výkon má vcelku slušnou sílu a chodbu v náznaku osvítil. Fill-in blesk ale díky tomu může být někdy citelnější, než by bylo žádoucí. Standardní výkon blesku již osvítí chodbu velmi dobře, maximální výkon pak neznamená žádný posun vpřed.