Olympus mju 9000: 10× ultrazoom v kompaktním balení

U fotoaparátu Olympus mju 9000 můžete využít detekci tváře, bodové ostření a pak iESP ostření. Detekce tváří pracuje poměrně svižně, rozeznávací možností patří k průměru. iESP ostření pak automaticky volí na jednu ze zón, kde si fotoaparát myslí, že je hlavní objekt fotografie. Funkce nepracuje špatně, ale lepší jistotu budete mít přeci jen s bodovým ostřením, které je lépe využitelné.

Ostřící vzdáleností jsou poměrně rozumné. Na klasický režim potřebuje minimálně 14 centimetrů na širokém ohnisku, na delších ohniscích ale roste vzdálenost přes půl metru a od cca 190mm ohniska potřebujete už 80 centimetrů. Makro režim velmi příjemně zkrátí vzdálenosti na krátkých ohniscích, kde je možno ostřit již od 5 centimetrů, což je přijatelné číslo. Se vzrůstajícími ohnisky se ale nutná vzdálenost od objektu začíná rychle zvyšovat a v podstatě je skoro stejná s klasickým režimem. Supermakro režim je schopen ostřit již od centimetru, někdy dokonce od pěti milimetrů. Velmi dobré je také to, že ohnisko v tomto případě činí poněkud delších 40 mm, takže o to větší je přiblížení.

Rychlost ostření je ve dne na krátkém i dlouhém ohnisku velmi dobrá. Se zhoršujícími se světelnými podmínkami, ale rychlost výrazně klesá, za což může také absence pomocné přisvětlovací diody. Zejména na dlouhém ohnisku trvá ostření při nedostatku světla neskutečně dlouho. Úspěšnost ostření se dá označit za poměrně dobrou. Ve dne nemá fotoaparát problém na krátkém ohnisku a ani na dlouhém to není o mnoho horší. Při nedostatku světla má široké ohnisko stále docela dobrou úspěšnost, s dlouhým je to už mnohem horší. Nicméně vzhledem k tomu, že fotoaparát nemá přisvětlovací diodu, je úspěšnost dobrá.

Fotoaparát tedy nabízí dva makro režimy. Prvním je klasické makro, které ostří od zhruba 5 centimetrů, druhým režimem je supermakro, které dovolí jít dokonce na méně než centimetr.

Jak vidíte, vzdálenost byla víceméně průměrná. Některé fotoaparáty potřebují větší vzdálenost, některé menší. Snímek je pořízen s citlivostí ISO 125 a úroveň šumu napovídá, že 12 megapixelů na 1/2,33" snímači nebude nejlepší nápad.

Supermakro dovolí jít opravdu hodně blízko. Kleště se téměř nedaly umístit na snímek a myslím, že by šlo jít ještě o nějaký ten milimetr blíže. Potěší poměrně velké rozostření. ISO 200 ve světlech produkuje méně šumu, ale ve stínech je zejména toho barevného bohužel více než dost. Tmavý pravý horní roh není způsoben vinětací, ale chybějícím papírem.

Expozici má na starosti výhradně automatika, vy jen můžete doladit korekci expozice v rozmezí -2 EV až +2 EV po 1/3 EV krocích. Měření expozice může být buď bodové s velkou citlivostí na střed (což je podstatou tohoto měření) nebo ESP měření. To je celoplošné. Tím pádem se snaží srovnat expozici v celém snímku, bohužel ne vždy se to povede tak, jak fotograf chce. Namířením fotoaparátu na světlo nebo do tmy expozici téměř neupravíte a je nutno korigovat expozici přes menu, což je zdlouhavější. Kdo je však zvyklý korigovat expozici přes tomu určené tlačítko, nebude mít takový problém. Celoplošné měření se zdůrazněním středu mi zde trochu chybělo.

Když se podíváte na přiložený graf, lze si všimnout nepříjemného průběhu světelnosti. První problém je v prodprůměrných hodnotách, protože F3,2 na nejkratším a F5,9 na nejdelším ohnisku jsou nepříjemná čísla. Vše umocňuje ten fakt, že světelnost klesá (resp. clona stoupá) už ze začátku dost rychle, takže již od cca 70mm ohniska máte téměř F5!

Negativem tedy je, že u delších ohnisek jde do fotoaparátu tak málo světla, že pro zachování rozumného expozičního času automatika často volí citlivost ISO 200 prakticky i za dne. Menších citlivostí se dočkáte při míření na hodně světlé objekty. Nepochopitelné je, že i v těchto případech automatika bez okolků odpaluje blesk. Pokud ostřím na vzdálenost mnoha metrů, tak by automatika mohla vyhodnotit přínos blesku jako zbytečný. Automatické blýskání za dne vypadá přinejmenším dost podivně.

Automatické nastavení citlivosti volí expoziční časy do 1/4 sekundy a citlivost maximálně ISO 200. AUTO HIGH ISO pak dovolí maximální čas jen 1/8 sekundy, ale nastaví až citlivost ISO 1600, která je maximální. V režimu Noční scéna lze využít až 4sekundovou expozici, ale nemůžete ovládat jiné parametry expozice, pouze její korekci.

Olympus mju 9000 nabízí CCD-shift stabilizaci. Ta má pouze dva režimy, vypnutá nebo zapnutá. Pro test jsem využil klasickou scénu. Expoziční čas byl nastaven na 1/2,5 sekundy, ISO citlivost na hodnotu 200, clona byla F4,9 a ohnisko 70 mm. Vzdálenost byla tradiční tři metry.

Nejen při tomto testu, ale i obecně se mi nezdálo, že by mechanická stabilizace měla přehnaně dobrý účinek. Ten byl trochu znát, ale jiné fotoaparáty mívají i účinnější stabilizaci. Vzhledem k tomu, že jsem použil docela krátké ohnisko, mě tak velká neostrost se stabilizací docela překvapila.

Hlavní ovládací kolečko fotoaparátu je umístěno na zadní straně fotoaparátu. Pro ostatní značky poněkud netradiční, naopak pro kompakty Olympus docela obvyklé řešení.

Nabídka režimů není příliš bohatá, čítá všehovšudy šest položek. Lze si všimnout, že zde opravdu není žádný "manuální" režim. Nejblíže k němu má ikonka fotoaparátu, která v podstatě odpovídá volbě P na jiných přístrojích.

Scénické režimy jsou k dispozici pod volbou SCN na hlavním ovládacím kolečku. Jejich nabídka je poměrně bohatá, fotoaparát nabízí i krátký popis jednotlivých režimů. Ty jsou ale informačně dost chudé, proto je dnes ani neuvádím.

Zajímavý je režim Pre-capture video, který si pamatuje dvě sekundy natočené před zmáčknutím spouště (fotoaparát pořád natáčí) a pořídí maximálně 7 sekund záznamu. Je zajímavé, že je zde povolen optický zoom a automatické ostření, zatímco u klasických videosekvencí optický zoom k dispozici není.

Olympus mju 9000 očividně ani trochu nepodlehl dnešní HD módě. Nejvyšší rozlišení je tedy 640×480 pixelů při 30 snímcích za sekundu. Je velmi zajímavé, že není k dispozici optický zoom, když ve scénickém režimu Pre-capture video jej použít lze. Stejně tak nelze využít ani hardwarovou stabilizaci, ale pouze tu digitální.

Aby toho nebylo málo, kvalita videa je i bez přiblížení opravdu hrozná. Když využijete digitální zoom, pak se už doslova obraz nedá koukat. Přicloňování je trhanější a poněkud nejisté, smear efekt výrazný a lze vidět i odlesky objektivu. Jednoduše řečeno, na videosekvence u mju 9000 ihned zapomeňte. Fotoaparát nabízí 4 režimy videosekvencí.

Pro posouzení (ne)kvality videosekvencí si můžete stáhnout 14sekundovou ukázku (22 MB).

Focení portrétů jsem tentokrát zkoušel v silnějším protisvětle se zapnutou funkcí vyvažování stínů, která automaticky zapíná detekci tváře. I tak byl dynamický rozsah scény příliš velký na to, aby byly osvětlené vlasy zachycené bez problémů.

I přes poměrně dlouhý čas je ostrost snímku akceptovatelná. Docela mě překvapilo teplejší podání barev. To je ale dáno focením proti světlu, v opačném směru byly snímky naopak chladnější, nicméně vzhledem k drtivé většině jiných kompaktů měly i tyto snímky rozumné barvy pleti. Citlivost ISO 200 se podepisuje na výrazném šumu.

U fotoaparátu mě překvapovalo nesmyslné přílišné zkracování času a navyšování ISO citlivosti při focení s bleskem. A čím delší ohnisko, tím větší citlivosti fotoaparát používá, přičemž časy jsou zbytečně krátké. Snímek působí ostře, ale opět je silně degradován výrazným šumem.

Při zapnutém režimu Beauty Shot fotoaparát pořídí dva snímky. Jeden bez úpravy a druhý v rozlišení 2 megapixely s výrazně vyhlazenou pokožkou. Do módních časopisů fajn, ale jinak zejména u mužských tváří působí velmi nepřirozeně.

Blesk má čtyři režimy. Automatický blesk, blesk s redukcí červených očí, vynucený fill-in blesk a vypnutý blesk. Automatický blesk je dosti aktivní díky špatné světelnosti objektivu a také poněkud zvláštně nastavené automatice, která by jej aktivovala téměř při každé příležitosti. Na následující ukázkách byla citlivost nastavena natvrdo na ISO 100. Účinnost blesku je podprůměrná.