Panasonic Lumix DMC-F1:Stále ještě dobrá volba

Lumix DMC-F1 je elegantní hliníkový kompakt obdélníkového tvaru s trojnásobným optickým zoomem a rozlišením 3Mpix, jenž dorazil na naše trhy v prosinci roku 2002. Na poměry, které v digitálním světě panují, je to tedy již veterán. Navíc jeho nástupce, se stejným rozlišením, disponuje manuálním nastavením, což je věc, která u DMC-F1 nejvíce schází. Proč tedy píšeme tuto pozdní recenzi? Protože F1 je přístroj, který odvede ve své třídě slušné fotografické služby.




Lumix F1 má maximální rozlišení 2 048x1 536 (4:3). To v amatérských podmínkách stačí na zhotovení fotografie o velikosti A4 (i když, dělá to ještě vůbec někdo?) Těžko mezi uživateli kompaktů najít někoho, kdo by nutně potřeboval zhotovovat větší snímky v soutěžní kvalitě. Možná i proto nebývají nové Panasonicy vybaveny ohromujícím rozlišením (vzpomeňme třeba dvoumegovou EVF zrcadlovku FZ1). Pravdou je, že při této velikosti čipu (mezi 1/1,7 až 1/1,8 inch) záleží na optice daleko více než na počtu pixelů. A optika je u Lumixu DMC-F1 excelentní. Musíme vzít v úvahu, že co objektiv pokazí, elektronika nenapraví, i když to někdy výrobci mohou tvrdit.

Důležitými vlastnostmi tohoto kompaktu jsou rychlost, minimální chromatická vada, přátelské ovládání a minimální zkreslení. Ve své době revoluční byl v této třídě kontinuální autofokus, který býval vyhrazen přístrojům v úplně jiné třídě. I přes dobré parametry se snažil výrobce nalákat zákazníky především na design, který je adresován spíše mladším ročníkům, díky svému střízlivému vzhledu však nebude, aspoň ve stříbrné variantě, působit nepatřičně v ničí ruce.




Při prvním pohledu na tělo Panasonicu Lumix DMC-F1 nás napadnou dvě slova: hliníkové a robustní. V těsném závěsu za nimi pak bude následovat slovo “elegantní”. Design je střízlivý a připomene nám asi svého někdejšího konkurenta Minoltu F100. Tedy malý, lehký a nenápadný přístroj, který můžeme snadno přenášet bez velkých obav z nějaké újmy. Tělo dobře sedne do ruky, ovládání je rozmístěné inteligentně a komu nestačí slušivá stříbrná, může si vybrat tento aparátek ještě v sytě modré, zlaté či jasně červené variantě – na testování k nám dorazil právě v poslední uvedené podobě.




Tímto jsme shrnuli klady, stavba fotoaparátu má však i stinnou stránku. Nepochopitelně je řešena krytka na USB konektor, která nejen že je z plastu (to bychom i odpustili), ale je navíc k hliníkovému tělu přichycena jakýmsi popruhem z tvrdé umělé hmoty, který je třeba pro zpřístupnění konektoru pořádně ohnout. Otázkou je, jak dlouho takto namáhaná součástka vydrží. Jinak se zdá, že by zbytek přístroje neměl jen tak podlehnout zubu času.




Do odstavců o designu patří i způsob, jakým se po zapnutí přístroje vysouvá objektiv: nejdříve se do těla přístroje zatáhne hliníková krytka, poté zněj nehlučně vyklouzne objektiv a přístroj je připraven k fotografování. To celé zabere necelé čtyři sekundy. Když už mluvíme o rychlosti přístroje, bez namáčknutí je zpoždění spouště okolo 0,7 sekund (v závislosti na světelných podmínkách – na nich závisí rychlost autofokusu). Po namáčknutí je to asi 0,1 sec.

Vzhledem k tomu, že jmenovaný fotoaparát je již nějakou dobu na trhu, uvítáme v diskuzi poznatky jeho majitelů. Přístroj má některé mechanické součásti - například automatickou posuvnou krytku objektivu - jejichž životnost otestuje teprve delší používání.