Panasonic Lumix FZ48 a FZ150: legenda pokračuje

Oproti starším ultrazoomům Panasonicu bylo ostření trochu zjednodušené. Byl lehce snížen počet nejrůznějších režimů, jejichž funkci jste pochopili jen s vydatnou asistencí manuálu. Výběr ostřících bodů má nyní čtyři možnosti. Předně je to středové ostření s možností polohování bodu (šipkami) a změny jeho velikosti (otočným kolečkem). Možnost polohování vyvoláte tlačítkem FOCUS. Dále zde máme automatický výběr ostřících bodů ze 23 možných. Tato automatika pracuje velmi slušně a jen ve velmi výjimečných případech budete muset přepnout na středové ostření. Následuje AF Tracking, který mě sice už tolik nenadchnul, ale objekty (pokud už na ně zaostří - hlavní problém) sleduje docela úspěšně. Jako poslední je tu detekce tváří, poměrně rychlá a přiměřeně úspěšná.

U fotoaparátu této kategorie pochopitelně nesmí chybět manuální ostření. U FZ48 máte na jeho aktivaci tlačítko, u FZ150 pak páčku na boku objektivu. Pokud už máte MF aktivováno, samotnou změnu ostřících vzdáleností vyvoláte otočením zadního kolečka. Při jeho otáčení se vám ale bude fotoaparát hodně třepat v ruce, takže doporučuji přejít na šipky. Ty jsou vynikající. Mají doslova perfektní vazbu rychlosti přeostřování. Krátké podržení šipky mění ostřící vzdálenost pomalu, delší podržení rychlost výrazně zvýší. Na kategorii ultrazoomu je až neuvěřitelné, jak rychle a pohodlně se přeostří z nekonečna na pár centimetrů a jak rychle a přesně jste schopni následně doostřit. Pokud jste v režimu s nastavováním expozice (A, S, M), zmáčknutím kolečka se přepínáte mezi nastavováním zaostření a expozičními parametry (čas nebo clona).

Páčka zoomu na objektivu FZ150 lze použít i pro manuální ostření, zde mi ale vazba přijde poněkud citlivější a je jednodušší správné zaostření přejet. Náhled na displeji je dostatečně zvětšen pro pohodlné a přesné zaostření, dobře se s ním ostří i za velmi špatného světla, což platí zejména u FZ150. Čip modelu FZ48 přeci jen šumí trochu více a obraz na displeji je v takovém případě poněkud rozsypanější.

Na širokém ohnisku vám budou stačit necelé 4 centimetry k ostření a ještě na 150mm ohnisku si vystačíte s 20 cm. Pak to už začne rychle růst a od 250mm ohniska počítejte s 1,25 až 1,5 metry potřebnými k zaostření. Makro režim sráží minimální vzdálenost ostření na úplnou nulu u nejširších ohnisek a nabízí tak až 1,1× přepočtené zvětšení. Samozřejmě musíte počítat s tím, že v takových situacích si budete většinou stínit fotoaparátem. Střední ohniska (od cca 50 do 250 mm) jsou shodná s normálním režimem, poté ale makro nemá nepříjemný skok na zmíněného 1,5 metru, ale až do konce si vystačí se 75 až necelými 90 centimetry. Přepočtené zvětšení tak na nejdelším ohnisku dosahuje výborné hodnoty 0,44×, což postačí na velmi dobré telemakro.

V rychlosti ostření nejsou tyto Panasonicy sice úplnými rekordmany, ale zejména se zapnutým režimem Q-AF určitě patří k těm nejrychlejším přístrojům. Za dobrého světla ostří na širokém ohnisku opravdu velmi rychle, na delších to záleží na tom, zda už je či není předostřeno. Pokud ne, je fotoaparát poněkud pomalejší. Většinou je ale předostřeno a to vás pak nic nezdržuje. Za horšího světla pochopitelně ostřící časy lehce rostou stejně jako v zapnutém režimu makra.

Sami vidíte, že makro je skutečně velmi dobré, kleště se téměř dotýkaly předního skla objektivu (nedotýkaly se jen proto, že jsem nechtěl poškrábat objektiv). Na hranách je vidět trochu chromatické aberace, šum je při citlivosti ISO 400 překvapivě nízký.

Možnosti nastavení expozice jsou už tradičně u Panasoniců Lumix FZ na vysoké úrovni a ani FZ48 a FZ150 nejsou výjimkou. Máme zde automatiku, prioritu clony, času a plný manuál. Měření expozice je poměrně spolehlivé, samozřejmě můžete občas narazit na situaci, kdy se hodí podexpozice (tmavý les, stíny) nebo přeexpozice (sníh). Měření expozice lze nastavit na celoplošné měření, zdůrazněný střed nebo na bodové.

Expoziční časy mohou u FZ48 nabývat délky 1/2000 sekundy až jednu sekundu, v režimu priority clony a času lze dosáhnout maximálně 8 sekund, v plném manuálu pak až 60 sekund. U FZ150 jsou časy trochu jiné. V režimu P je to 1/2000 s až 1/4 sekundy, v prioritních režimech 8 sekund, v manuálu je pak nejdelší čas jen 15 sekund. Rozdíly najdeme i v citlivostech. Zatímco FZ48 s CCD čipem podporuje ISO 100 až ISO 1600 (v režimu Vysoká citlivost ISO 1600 až ISO 6400), u FZ150 je k dispozici ISO 100 až ISO 3200 (po 1EV nebo 1/3EV krocích). Režim Vysoká citlivost je shodný s FZ48.

U obou přístrojů lze nastavit maximální hodnotu ISO citlivosti, kterou může automatika nastavovat (a to až do maximální hodnoty ISO 1600 u FZ48 nebo ISO 3200 u FZ150). Pokud ji nenastavíte, fotoaparáty nejdou přes ISO 800. K dispozici je i funkce Inteligentní ISO, která v případě detekce pohybu navýší ISO citlivost, aby zamezila pohybovému rozmazání.

Světelnost má hodnotu F2,8 na nejširším ohnisku, což je dobré číslo. Stejně tak F5,2 na nejdelším ohnisku není špatná hodnota, byť na tom byli předchůdci o něco lépe. Průběh světelnosti je výrazně lepší zejména ve středním rozsahu ohnisek. Maximální hodnota clony je F8 v celém rozsahu, clona je irisová. K dispozici je expoziční bracketing v rozsahu od -3 EV do +3 EV, nechybí dokonce ani expoziční bracketing. Ten umí vyfotit 3 snímky s rozdíly expozic až 3 EV!

Oba fotoaparáty mají hlavní kolečko režimů na pravé horní straně.