Sony Cyber-shot H400: nekonečný 63× zoom

Zkreslení objektivu je zkorigováno tak, že na nejširší ohniskové vzdálenosti dává sférické zkreslení +1,6 %, což je průměrně viditelné. Na maximálním zoomu jsou linie naprosto rovné (+0,0 %)

Ztmavení rohů není vážnějším problémem, prakticky v celém ohniskovém rozsahu se tato chyba pohybuje mezi 0,3 až 0,5 EV. S přicloněním vinětace o něco klesá na delších ohniskových vzdálenostech.

Zde se budeme věnovat kresbě objektivu, začneme s ostřením na vzdálenost v řádech desítek centimetrů nebo několik málo metrů.

Na snímcích jde vidět hodně odšumování, takže kresba objektivu se bude posuzovat o něco hůře. Střed je jakž takž ostrý, rohy jsou na tom hůře, trpí na chromatickou aberaci. S přicloněním se ostrost trochu zvyšuje, roste ale také difrakce obrazu.

U 46mm ohniskové vzdálenosti je vidět, že testovaný kus měl trochu slabší pravý spodní a horní levý roh. Opět je tu trochu chromatické aberace, která s přicloněním mizí.

S dalším prodloužením ohniskové vzdálenosti roste difrakce a střed postupně ztrácí kontrast. Rohy jsou lehce neostré, v případě pravého spodního rohu testovaný kus trpěl na chromatickou aberaci.

U 186mm ohniskové vzdálenosti se nic moc nemění. Prostředek postupně ztrácí ostrost, naopak rohy začínají být téměř stejné (znovu s výjimkou pravého spodního, který je chybou testovaného kusu fotoaparátu).

Dostáváme se k hodně dlouhým ohniskovým vzdálenostem a zde je už ostrost celoplošně téměř vyrovnaná. Rohy nejsou proti prostředku o moc horší, na druhou stranu samotný prostředek není nějak extra ostrý.

S prodloužením ohniskové vzdálenosti na 721 mm se rohy lehce zhoršily, velkou roli v neostrosti prostředku už hraje difrakce.

Při maximální ohniskové vzdálenosti je celoplošná ostrost už opravdu hodně nízká. Rohy chytají trochu chromatické aberace. Dále se podíváme na snímky pořízené z větší vzdálenosti zhruba 25 metrů.

Zatímco horní a spodní hrana jsou v pohodě, boční hrany, které jsou od optického středu už vzdáleny o něco více, moc ostrosti nepobraly. Rohy jsou neostré a vyšší ostrost získávají až po výrazném zaclonění, které ale také znamená výraznou difrakci obrazu.

Na středu jde krásně vidět dramatický nástup difrakce u vyšších clon. Rohy jsou postiženy zejména odšumováním, které slabší kresbu považuje rovnou za šum.

S dalším prodloužením ohniskové vzdálenosti je opět vidět difrakce u vyšších clon. Rohy jsou neostré ve všech případech.

Kvůli masivnímu odšumování nelze kresbu objektivu dobře posoudit ani na tomto snímku. Pravé rohy vypadají o něco lépe.

Dostáváme se k delším ohniskovým vzdálenostem a okolo 400 milimetrů jsou i rohy (ve srovnání se středem) poměrně ostré.

Ani u ohniskových vzdáleností okolo 850 mm nejsou rohy o mnoho horší než prostředek. Je to také dáno vysokými clonami a výraznou difrakcí obrazu.

Při maximálním zoomu platí opět zhruba to samé. Kresba je špatná, ale vyrovnaná po celé ploše, rohy nijak zvlášť nestrádají.

Nyní se podíváme, jak si fotoaparát vede po stránce chromatické aberace.

Chromatická aberace umí být vcelku problém, namodralé kontury jsou ve velké části obrazu.

Na 46mm ohniskové vzdálenosti je aberace plošně nadále hodně rozšířená.

U 94mm ohniskové vzdálenosti se v zásadě nic nemění, stejně jako u ostatních se s přicloněním lehce snižují barevné rozdíly.

186mm ohnisková vzdálenost přináší chromatickou aberaci u nižších clon, po přiclonění roste difrakce a modrání kontur znatelně klesá.

Na delších ohniskových vzdálenostech se situace začíná zlepšovat a chromatickou aberaci zde takřka nenaleznete.

Zde se chromatická aberace trochu vrací do hry, proti výsledkům na širokých úhlech záběru je to ale vcelku přijatelné.

Na maximálním zoomu aberace trošku roste, ale stále to není nějak dramatické.