Téma pro tento měsíc - Záloha a přenos fotografií, díl I.
24.10.2005, Petr Hájek, článek
Poté, co se fotograf konečně naučí základy o expozici, pronikne do tajů kompozice scény a nacvaká s vysněným strojem první stovky fotek, zjistí, že se před ním nachází další velký problém - kam s povedenými snímky a jak co nejvhodněji data přenášet? Dnešní lehce digitálně-nostalgický článek určený spíše začínajícím se pokusí naznačit, z čeho můžete při záloze dat a přenosech snímků vybírat...
Jedenácté digitální přikázání "Zazálohuješ!" velká většina uživatelů přechází se shovívavým úsměvem, a to výhradně do té doby, než se dotyčnému přihodí nějaká nemilá věc - tu zmizí několik hodin pracně přepisované recepty, jindy pro změnu hotová diplomka, nedejbože to odnesou nějaké "ostré" databáze či faktury a ceníky. Jelikož nic není dokonalé, počítačový hardware nevyjímaje, medicína na tento problém je jediná - zálohovat. Pravidelně a ideálně několikrát a na různá místa.
Z hlediska uživatele je rozdíl mezi přenosem dat a jejich zálohou v tom, že při záloze požadujeme co nejvyšší trvanlivost i spolehlivost úložného média a rozumný poměr cena/úložný prostor. Při přenosu dat pro změnu oceňujeme možnost jednou zapsané médium přepsat jinými údaji. Poměr výhodnosti a vhodnosti různých médií pro oba úkoly se v průběhu času mění, někdy i velmi výrazně, a proto neuvádím žádné konkrétní ceny, cílem článku je skutečně pouze zmínit možné varianty, tu nejvýhodnější si každý z nás bud muset vybrat na základě aktuální situace na trhu sám...
Pro začátek si ještě definujme, co bude pro účely našeho malého seriálu průměrný snímek a průměrné množství dat přenášených a dat archivovaných. Co se týče první hodnoty, pak většina dnes prodávaných digitálů 4 - 6 Mpix kategorie produkuje snímky v rozumné kvalitě ve velikostech 1 - 3 MB, za průměrné (zdůrazňuji toto slovo! Někdo vyfotí 2 fotky za víkend, jiný 2 000...) množství přenášených či archivovaných dat si dejme 600 MB na uživatele, což +/- odpovídá běžnému cvakání (300 snímků) na dovolené.
Trocha historie...
Pokud mluvíme u ukládání dat, tak jako první záznamová média sloužily v 1. generaci počítačů (cca do konce 70. let) papírové štítky, což je informace, kterou zmiňujeme čistě z důvodu její historické zajímavosti. Archivovat dnes na papír digitální informaci v tradiční binární formě je samozřejmě nesmysl. Na papírové médium, které má jinak spoustu přirozených nepřátel (mastné prsty, hravé štěně či ratolest sbírající do školy starý papír....) lze ale snímek samozřejmě zazálohovat i jinak - tím že si jen na fotografický papír prostě vytiskneme, což je sice praktické při prohlížení, bohužel již ale s fotkami nejdou následně dělat žádná další digitální "kouzla" - přidat kontrast, doladit vyvážení bílé atd.
Již je tomu pěkných pár pátků, kdy trhu výměnných přenosných médií kralovaly pružné disky - diskety, kterým pro začátek věnujeme další malé historické odbočení. Ačkoliv se v průběhu let objevily také 3" a 2" verze, drtivá většina trhu patřila dobře známé trojici 8", 5,25" a 3,5". Skutečně jen ti největší digitální pamětníci zažili jejich 8" verzi, která byla představena roku 1971 a nabízela kapacitu 80 kB, v roce 1973 již 256 kB a roku 1976 v DD verzi dokonce 0,5 MB. 5,25" diskety uvedené 1976 se propracovaly z kapacity 110 kB, přes DD variaci s 360 kB (1978), až po QD nebo též HD typ nabízející prostor 1,2 MB (1984). 3,5" disketa se na trhu objevila roku 1984 v kapacitě 720 kB, roku 1987 HD verze s 1,44 MB místa a roku 1996 na trh vpadla 3,5" mechanika LS-120 na 120 MB disky a 1997 typ LS-240 pro 240 MB média. Tyto floppy mechaniky vysoké kapacity a hbitějších přenosových rychlostí se bohužel z cenových důvodů (cca 4 - 5x dražší nežli obyčejné) nikdy nerozšířily natolik, aby vytlačily svoji 1,44 MB kolegyni, kterou dodnes najdeme v mnoha počítačových sestavách (u notebooků to již nebývá pravidlem, zde převzaly vládu CD/DVD mechaniky), kde slouží převážně pro bootování, přenos a zálohu systémových nemultimediálních dat.
Přenos dat na disketách je v zásadě i dnes možný a v nouzi jím jistě nepohrdneme. Na některých sestavách je to občas dokonce v jistých extrémních životních situacích jediná možná cesta - kupříkladu chceme ukázat fotky z dovolené kolegovi na jeho postarším notebooku. S ohledem na pověstnou kvalitu disket (proslavila se především známá hláška "Vadná stopa 0!"), je ale veškeré přenášení i skladování dat na nich tak trochu adrenalinovým sportem, který si můžeme s přihlédnutím na takřka stejnou cenu prázdného CDčka i diskety milerádi odpustit.
Ukládat data či je zálohovat na vysokokapacitní floppy disky ale přináší stejný problém jako ZIP mechanika o které budeme mluvit vzápětí - z důvodu nepříliš velké rozšířenosti LS-120/LS-240 a ZIP jednotky bude patrně nutno používat na zdrojovém i cílovém PC jednu mechaniku externí, protože se zkrátka nedá spoléhat na to, že člověk, ke kterému míříte na pracovní či osobní schůzku, patřičnou mechaniku bude mít. Problém číslo 2. je ten, že ve většině fotolabů netuší co to je ZIPka ani jakési LS-120 či LS-240 a dále je tu velký problém číslo 3. - sehnat pro ně dnes média není zrovna levný špás, pokud je vůbec seženete. A konečně tu máme problém č. 4, těžko říct zda tuto informaci rozšířili výrobci CD/DVD mechanik, ale obecně mezi uživateli panuje přesvědčení, že při skladování za pokojových teplot je trvanlivost záznamu magnetického nižší nežli optického (někteří výrobci CD slibují za ideálních podmínek i 100 let). Stran disket ještě zbývá zmínit hledisko cenové: Tedy za cenu 4 - 6 disket máte přepisovatelné CD-RW či DVD+RW s kapacitou i spolehlivostí řádově vyšší.
Mechaniku ZIP představila firma Iomega koncem roku 1994, původní kapacita média byla 100 MB, další verze již nabízela 250 MB a zatím poslední 750 MB prostoru. ZIP mechanika se sice stala nejpopulárnějším tzv. "superfloppy" formátem, nikdy se ale nerozšířila jako disketová mechanika do takřka všech sestav. Díky vyšší kapacitě médií je přenášení dat se ZIPkou velmi dobře možné, má to ovšem právě zmíněné nevýhody jako u mechanik LS-120/LS-240 v předchozím odstavci. Jen pro zamyšlení: 1 x ZIP médium kapacity 100 MB má cenu asi 47 disket (nebo taky 12 médií CD-RW 10x), 1 x ZIP 250 MB má cenu asi 55 disket (nebo též 14 médií CD-RW 10x) a 1 x ZIP médium kapacity 750 MB má cenu asi 72 disket (19 médií CD-RW 10x). Je zřejmé, že pro veškeré floppy disky + ZIPku platí, že stran dostupnosti médií, ceny, trvanlivosti i poměru úložný prostor/GB zkrátka jednoznačně vede rodina CD/DVD.
Počátky optických médií sahají dosti daleko do historie, pro nás je zajímavá až informace, že společnosti Sony a Philips utvořily v roce 1979 konsorcium, jehož výsledkem bylo představení velmi úspěšného Compact Discu (CD). Zatímco trh počítačový pomalu migruje směrem k DVD a jeho nástupcům (Blu-ray a HD-DVD, více o obou technologiích zde), na trhu hudebním má CD stále neotřesitelnou pozici a vypadá to, že tu ještě nějaký ten pátek zůstane. Podobně jako floppy disc, také optický disk je placaté kruhové médium, které má ale tentokrát místo magnetické vrstvy na polykarbonátovém disku opticky zaznamenané jedničky a nuly, nyní ovšem nikoliv soustředně, ale po vzoru gramofonu ve spirále. Jedničky a nuly jsou natolik natěsnány, že přímo v základní specifikaci poskytuje médium úložný prostor cca 650/700 MB při základní přenosové rychlosti 150 kB/s (mechanika 24x tedy čte až rychlostí 3600 kB/s atd).
Formát DVD nabízí kapacitu 4,7 - 17,0 GB a základní rychlost 1385 kB/s. Důležitým faktorem pro upgrade na DVD byl pro řadu uživatelů také ten fakt, že mechaniky DVD jsou zpětně kompatibilní s CD. DVD se nám bohužel rozštěpilo na řadu formátů: DVD-R/RW, DVD+R/RW a DVD-RAM (o jejich vlastnostech si více opět můžete počíst na již zmíněném odkazu).
Optické metody ukládání a přenášení dat dnes patří k mimořádně oblíbeným, o čemž jistě svědčí i to, že jednou z věcí, která nebude u pořizovaného PC či notebooku zaručeně chybět, je právě některá mechanika z famílie CD/DVD. Tato rodina má mnoho členů, které si tu nebudeme všechny popisovat, pro nás jakožto běžné uživatele je však důležité to, že drtivá většina mechanik (interních i externích) na dnešním trhu čte prakticky všechny formáty a zapisovací mechaniky znají ne-li všechny, pak většinu z nich.
Pokud odhlédneme od všech formátů, tak si dnes média CD/DVD můžeme pořídit buď standardní 12 cm nebo minidisky s průměrem 8 cm, a to buď obyčejné (jednou zapsatelné, dobré pro archivaci, nepraktické pro jediný přenos), typu RW (přepisovatelné, pro dlouhodobou archivaci nejsou vzhledem k použitému barvivu doporučovány) a v případě DVD i v DL (2vrstvé) či DS (oboustranné) variantě. Oproti disketám je rychlost zápisu optického média nesrovnatelně vyšší, změna k lepšímu je samozřejmě i to, že čtecí hlavička se zde nedotýká disku, což dále zvyšuje spolehlivost. Má se za to, že vypálené médium uložené do trezoru, kde je dlouhodobě stabilní teplota, vlhkost (21°C + max. 50 %) a nemá sem přístup světlo, by kvalitní CD mělo vydržet až 100 let.
Pokud jste čirou náhodou již před nějakým časem koupili notebook vybavený pouze CD-RW či combo mechanikou a zatoužili jste po vypalování DVD, nezoufejte, když totiž máte k dispozici FireWire či USB port (ideálně USB 2.0, protože specifikace USB 1.1 je pro DVD již příliš pomalá), můžete si mechaniku stále pořídit externí, a to buď přímo speciální či kombinaci interní mechanika + externí rámeček mající tu výhodu, že například do rámečku s IDE rozhraním můžete vsadit později dle chuti novou mechaniku či 3,5" HDD a používat jej jako přenosný externí. Na průměrné dnešní zapisovací CD mechanice zapíšeme našich 600 MB dat v časech řádově minuty (jak známo, nejrychlejší vypálení nemusí být ještě to nejkvalitnější...), v případě nejrychlejších DVD mechanik již za desítky sekund.
Harddisk (HDD) čili pevný disk by se dal definovat jako nevolatilní zařízení pro úschovu dat, jež ukládá magneticky na vrstvičku nanesenou na diskových plotnách. Pro úschovu fotografií je to zařízení možná ale až zbytečně rychlé (rozuměj "drahé"), jelikož za stejnou částku co 200 GB na běžném HDD uložíme na obyčejné DVD+R placky celkem 1 047 GB dat. Našich průměrných 600 MB dat je pak pro dnešní pevné disky zákusek, který spořádají za čas něco málo přes 10 vteřin.
Pevné disky jsou dnes na trh dodávány v celé řadě velikostí - typicky se setkáme s 3,5" HDD u desktopů (dnes od 40 GB do 500 GB), 2,5" disky v noteboocích (do 100 GB), 1,8" u multimediálních přehrávačů (do 40 GB) a 1" HDD (pod 10 GB) v CF II paměťových kartách a tím pádem digitálech i PDA. HDD dnes také podporují řadu zajímavých vlastností, ke kterým je vhodné při archivaci či záloze dat dle chuti a peněženky uživatele přihlédnout - disková pole se zdvojeným ukládáním, bezdrátový přístup k disku, podpora síťových portů, ...
K přenosu i archivaci dat jsou zajímavou alternativou také obyčejné interní 3,5" disky v kombinaci s tzv. externími rámečky (zajišťují spojení na USB/FireWire a u disků větších než 2,5" i napájení). Pro pohodlné kapesní přenášení se v poslední době na trhu začaly objevovat externí 1,8 - 2,5" HDD , které další napájení nevyžadují, protože jim stačí USB port.
Namátkou, 20 GB 1,8" HDD zařízení viditelné na snímku nahoře nabízí reálně 19,516 GB (FAT32) úložného prostoru, rychlost při zápisu kolem 6 000 - 6 500 kB/s a při čtení dle rozdrobenosti dat cca 10 000 - 15 500 kB/s.
Z hlediska uživatele je rozdíl mezi přenosem dat a jejich zálohou v tom, že při záloze požadujeme co nejvyšší trvanlivost i spolehlivost úložného média a rozumný poměr cena/úložný prostor. Při přenosu dat pro změnu oceňujeme možnost jednou zapsané médium přepsat jinými údaji. Poměr výhodnosti a vhodnosti různých médií pro oba úkoly se v průběhu času mění, někdy i velmi výrazně, a proto neuvádím žádné konkrétní ceny, cílem článku je skutečně pouze zmínit možné varianty, tu nejvýhodnější si každý z nás bud muset vybrat na základě aktuální situace na trhu sám...
Pro začátek si ještě definujme, co bude pro účely našeho malého seriálu průměrný snímek a průměrné množství dat přenášených a dat archivovaných. Co se týče první hodnoty, pak většina dnes prodávaných digitálů 4 - 6 Mpix kategorie produkuje snímky v rozumné kvalitě ve velikostech 1 - 3 MB, za průměrné (zdůrazňuji toto slovo! Někdo vyfotí 2 fotky za víkend, jiný 2 000...) množství přenášených či archivovaných dat si dejme 600 MB na uživatele, což +/- odpovídá běžnému cvakání (300 snímků) na dovolené.
Trocha historie...
Pokud mluvíme u ukládání dat, tak jako první záznamová média sloužily v 1. generaci počítačů (cca do konce 70. let) papírové štítky, což je informace, kterou zmiňujeme čistě z důvodu její historické zajímavosti. Archivovat dnes na papír digitální informaci v tradiční binární formě je samozřejmě nesmysl. Na papírové médium, které má jinak spoustu přirozených nepřátel (mastné prsty, hravé štěně či ratolest sbírající do školy starý papír....) lze ale snímek samozřejmě zazálohovat i jinak - tím že si jen na fotografický papír prostě vytiskneme, což je sice praktické při prohlížení, bohužel již ale s fotkami nejdou následně dělat žádná další digitální "kouzla" - přidat kontrast, doladit vyvážení bílé atd.
Již je tomu pěkných pár pátků, kdy trhu výměnných přenosných médií kralovaly pružné disky - diskety, kterým pro začátek věnujeme další malé historické odbočení. Ačkoliv se v průběhu let objevily také 3" a 2" verze, drtivá většina trhu patřila dobře známé trojici 8", 5,25" a 3,5". Skutečně jen ti největší digitální pamětníci zažili jejich 8" verzi, která byla představena roku 1971 a nabízela kapacitu 80 kB, v roce 1973 již 256 kB a roku 1976 v DD verzi dokonce 0,5 MB. 5,25" diskety uvedené 1976 se propracovaly z kapacity 110 kB, přes DD variaci s 360 kB (1978), až po QD nebo též HD typ nabízející prostor 1,2 MB (1984). 3,5" disketa se na trhu objevila roku 1984 v kapacitě 720 kB, roku 1987 HD verze s 1,44 MB místa a roku 1996 na trh vpadla 3,5" mechanika LS-120 na 120 MB disky a 1997 typ LS-240 pro 240 MB média. Tyto floppy mechaniky vysoké kapacity a hbitějších přenosových rychlostí se bohužel z cenových důvodů (cca 4 - 5x dražší nežli obyčejné) nikdy nerozšířily natolik, aby vytlačily svoji 1,44 MB kolegyni, kterou dodnes najdeme v mnoha počítačových sestavách (u notebooků to již nebývá pravidlem, zde převzaly vládu CD/DVD mechaniky), kde slouží převážně pro bootování, přenos a zálohu systémových nemultimediálních dat.
Přenos dat na disketách je v zásadě i dnes možný a v nouzi jím jistě nepohrdneme. Na některých sestavách je to občas dokonce v jistých extrémních životních situacích jediná možná cesta - kupříkladu chceme ukázat fotky z dovolené kolegovi na jeho postarším notebooku. S ohledem na pověstnou kvalitu disket (proslavila se především známá hláška "Vadná stopa 0!"), je ale veškeré přenášení i skladování dat na nich tak trochu adrenalinovým sportem, který si můžeme s přihlédnutím na takřka stejnou cenu prázdného CDčka i diskety milerádi odpustit.
Ukládat data či je zálohovat na vysokokapacitní floppy disky ale přináší stejný problém jako ZIP mechanika o které budeme mluvit vzápětí - z důvodu nepříliš velké rozšířenosti LS-120/LS-240 a ZIP jednotky bude patrně nutno používat na zdrojovém i cílovém PC jednu mechaniku externí, protože se zkrátka nedá spoléhat na to, že člověk, ke kterému míříte na pracovní či osobní schůzku, patřičnou mechaniku bude mít. Problém číslo 2. je ten, že ve většině fotolabů netuší co to je ZIPka ani jakési LS-120 či LS-240 a dále je tu velký problém číslo 3. - sehnat pro ně dnes média není zrovna levný špás, pokud je vůbec seženete. A konečně tu máme problém č. 4, těžko říct zda tuto informaci rozšířili výrobci CD/DVD mechanik, ale obecně mezi uživateli panuje přesvědčení, že při skladování za pokojových teplot je trvanlivost záznamu magnetického nižší nežli optického (někteří výrobci CD slibují za ideálních podmínek i 100 let). Stran disket ještě zbývá zmínit hledisko cenové: Tedy za cenu 4 - 6 disket máte přepisovatelné CD-RW či DVD+RW s kapacitou i spolehlivostí řádově vyšší.
Mechaniku ZIP představila firma Iomega koncem roku 1994, původní kapacita média byla 100 MB, další verze již nabízela 250 MB a zatím poslední 750 MB prostoru. ZIP mechanika se sice stala nejpopulárnějším tzv. "superfloppy" formátem, nikdy se ale nerozšířila jako disketová mechanika do takřka všech sestav. Díky vyšší kapacitě médií je přenášení dat se ZIPkou velmi dobře možné, má to ovšem právě zmíněné nevýhody jako u mechanik LS-120/LS-240 v předchozím odstavci. Jen pro zamyšlení: 1 x ZIP médium kapacity 100 MB má cenu asi 47 disket (nebo taky 12 médií CD-RW 10x), 1 x ZIP 250 MB má cenu asi 55 disket (nebo též 14 médií CD-RW 10x) a 1 x ZIP médium kapacity 750 MB má cenu asi 72 disket (19 médií CD-RW 10x). Je zřejmé, že pro veškeré floppy disky + ZIPku platí, že stran dostupnosti médií, ceny, trvanlivosti i poměru úložný prostor/GB zkrátka jednoznačně vede rodina CD/DVD.
Počátky optických médií sahají dosti daleko do historie, pro nás je zajímavá až informace, že společnosti Sony a Philips utvořily v roce 1979 konsorcium, jehož výsledkem bylo představení velmi úspěšného Compact Discu (CD). Zatímco trh počítačový pomalu migruje směrem k DVD a jeho nástupcům (Blu-ray a HD-DVD, více o obou technologiích zde), na trhu hudebním má CD stále neotřesitelnou pozici a vypadá to, že tu ještě nějaký ten pátek zůstane. Podobně jako floppy disc, také optický disk je placaté kruhové médium, které má ale tentokrát místo magnetické vrstvy na polykarbonátovém disku opticky zaznamenané jedničky a nuly, nyní ovšem nikoliv soustředně, ale po vzoru gramofonu ve spirále. Jedničky a nuly jsou natolik natěsnány, že přímo v základní specifikaci poskytuje médium úložný prostor cca 650/700 MB při základní přenosové rychlosti 150 kB/s (mechanika 24x tedy čte až rychlostí 3600 kB/s atd).
Formát DVD nabízí kapacitu 4,7 - 17,0 GB a základní rychlost 1385 kB/s. Důležitým faktorem pro upgrade na DVD byl pro řadu uživatelů také ten fakt, že mechaniky DVD jsou zpětně kompatibilní s CD. DVD se nám bohužel rozštěpilo na řadu formátů: DVD-R/RW, DVD+R/RW a DVD-RAM (o jejich vlastnostech si více opět můžete počíst na již zmíněném odkazu).
Optické metody ukládání a přenášení dat dnes patří k mimořádně oblíbeným, o čemž jistě svědčí i to, že jednou z věcí, která nebude u pořizovaného PC či notebooku zaručeně chybět, je právě některá mechanika z famílie CD/DVD. Tato rodina má mnoho členů, které si tu nebudeme všechny popisovat, pro nás jakožto běžné uživatele je však důležité to, že drtivá většina mechanik (interních i externích) na dnešním trhu čte prakticky všechny formáty a zapisovací mechaniky znají ne-li všechny, pak většinu z nich.
Pokud odhlédneme od všech formátů, tak si dnes média CD/DVD můžeme pořídit buď standardní 12 cm nebo minidisky s průměrem 8 cm, a to buď obyčejné (jednou zapsatelné, dobré pro archivaci, nepraktické pro jediný přenos), typu RW (přepisovatelné, pro dlouhodobou archivaci nejsou vzhledem k použitému barvivu doporučovány) a v případě DVD i v DL (2vrstvé) či DS (oboustranné) variantě. Oproti disketám je rychlost zápisu optického média nesrovnatelně vyšší, změna k lepšímu je samozřejmě i to, že čtecí hlavička se zde nedotýká disku, což dále zvyšuje spolehlivost. Má se za to, že vypálené médium uložené do trezoru, kde je dlouhodobě stabilní teplota, vlhkost (21°C + max. 50 %) a nemá sem přístup světlo, by kvalitní CD mělo vydržet až 100 let.
Pokud jste čirou náhodou již před nějakým časem koupili notebook vybavený pouze CD-RW či combo mechanikou a zatoužili jste po vypalování DVD, nezoufejte, když totiž máte k dispozici FireWire či USB port (ideálně USB 2.0, protože specifikace USB 1.1 je pro DVD již příliš pomalá), můžete si mechaniku stále pořídit externí, a to buď přímo speciální či kombinaci interní mechanika + externí rámeček mající tu výhodu, že například do rámečku s IDE rozhraním můžete vsadit později dle chuti novou mechaniku či 3,5" HDD a používat jej jako přenosný externí. Na průměrné dnešní zapisovací CD mechanice zapíšeme našich 600 MB dat v časech řádově minuty (jak známo, nejrychlejší vypálení nemusí být ještě to nejkvalitnější...), v případě nejrychlejších DVD mechanik již za desítky sekund.
Harddisk (HDD) čili pevný disk by se dal definovat jako nevolatilní zařízení pro úschovu dat, jež ukládá magneticky na vrstvičku nanesenou na diskových plotnách. Pro úschovu fotografií je to zařízení možná ale až zbytečně rychlé (rozuměj "drahé"), jelikož za stejnou částku co 200 GB na běžném HDD uložíme na obyčejné DVD+R placky celkem 1 047 GB dat. Našich průměrných 600 MB dat je pak pro dnešní pevné disky zákusek, který spořádají za čas něco málo přes 10 vteřin.
Pevné disky jsou dnes na trh dodávány v celé řadě velikostí - typicky se setkáme s 3,5" HDD u desktopů (dnes od 40 GB do 500 GB), 2,5" disky v noteboocích (do 100 GB), 1,8" u multimediálních přehrávačů (do 40 GB) a 1" HDD (pod 10 GB) v CF II paměťových kartách a tím pádem digitálech i PDA. HDD dnes také podporují řadu zajímavých vlastností, ke kterým je vhodné při archivaci či záloze dat dle chuti a peněženky uživatele přihlédnout - disková pole se zdvojeným ukládáním, bezdrátový přístup k disku, podpora síťových portů, ...
K přenosu i archivaci dat jsou zajímavou alternativou také obyčejné interní 3,5" disky v kombinaci s tzv. externími rámečky (zajišťují spojení na USB/FireWire a u disků větších než 2,5" i napájení). Pro pohodlné kapesní přenášení se v poslední době na trhu začaly objevovat externí 1,8 - 2,5" HDD , které další napájení nevyžadují, protože jim stačí USB port.
Namátkou, 20 GB 1,8" HDD zařízení viditelné na snímku nahoře nabízí reálně 19,516 GB (FAT32) úložného prostoru, rychlost při zápisu kolem 6 000 - 6 500 kB/s a při čtení dle rozdrobenosti dat cca 10 000 - 15 500 kB/s.
