Zatmění Měsíce kompaktem? Hmmm...
6.5.2004, Michal Spáčil, článek
Objevil se nám v redakci zajímavý dotaz: lze vyfotit zatmění Měsíce běžným čtyřmegovým kompaktem? Než bychom od psacího stolu vyjmenovali všechny důvody, proč nemá příliš smysl se o to snažit (a není jich málo), raději jsme to rovnou zkusili.
Experiment - neboť jinak se tato činnost nazvat nedá - jsme prováděli se čtyřmegovým kompaktem, který máme právě vypůjčený na recenzi. Na značce příliš nezáleží, protože pro takový úkol jsou všechny běžné kompakty zhruba stejně nezpůsobilé. Hned na začátku si ale řekněme, že fotografování přes dalekohled je trochu jiná káva a pro focení Měsíce, Slunce a při troše dobré vůle i planet je možné kompakty v mezích možností použít.
S plnou automatikou: je to rozhodně zajímavé :-)
Fotit noční dění na obloze je nesnadný úkol, k němuž - vyjma snad jednoduchých širokoúhlých záběrů, které se při určité snaze mohou podařit i naprostým laikům - je zapotřebí buď astronomického konta, nebo vesmírné zručnosti skloubené s velkou šíří znalostí. Kdo se chce někdy v budoucnu pokusit například o "deep sky" objekty, bude potřebovat obojí - a k tomu celá léta trpělivé práce a zdokonalování. Na samém konci cesty čekají snímky - pro zasvěcené plné úžasných věcí, pro ostatní záminka k výrokům jako "hm, a to má být všechno?" O tomto procesu zde ale mluvit nebudeme, neboť na českém netu lze najít mnohem zasvecenější informace, než kterými můžeme sloužit. Web je plný skvělých stránek o náročném koníčku, jímž je astrofotografie.
Náš cíl je jiný a mnohem skromější: Vyfotit souputníka naší planety tím, co máme doma. Je to vůbec možné? Náš verdikt prozradíme dopředu: Hmmm...
Čas čtyři sekundy, ISO 400, odcloněný objektiv: tohle že je Měsíc? Nebo fireball?
Problém první: Zoom
Náš fotoaparát disponuje čtyřnásobným optickým zoomem a spolu s digitálním je možné dosáhnout patnáctinásobného přiblížení fotografovaného objektu. To je samozřejmě pro náš účel dost málo. Vzhledem k výstupu ve formátu JPEG můžeme digitální zoom použít s vědomím, že jde o z nouze ctnost, přičemž výsledek by měl být lepší než dodatečné zvětšení snímku v editoru. (Možná bychom měli komusi platit i za to, že o tomto obrazovém formátu vůbec mluvíme - viz náš článek.) Jinak ovšem digitální zoom nic nepřináší a my od něj ani nic nečekáme. Závěr první a samozřejmý: běžným kompaktům chybí dostatečný zoom.
Problém druhý: Čas
Nemáme teď na mysli čas, který strávíme nastavováním stativu, při kterém zjistíme, že Měsíc se pohybuje rychleji, než by bylo společensky přijatelné. Mluvíme o času fotoaparátu. Náš přístroj byl na rozdíl od většiny podobných kompaktů vybaven clonovou a časovou prioritou a umožňoval nastavení expozice až na čtyři sekundy. Plný manuál zde ovšem chyběl. Řekněme si rovnou, že čtyři sekundy jsou zoufale málo. I ten nejjednoduší nebeský fotografický pokus vyžaduje přístroj s časem B (alias Bulb), tedy se závěrkou otevřenou po celou dobu kdy je stisknuta spoušť, nebo časem T - což je totéž, ale opačně. Další nezbytnou pomůckou je drátěná spoušť, jenž umožní otevřít závěrku bez toho, abychom rozhýbali fotoaparát. Nemusíme podotýkat, že závit pro drátěnou spoušť nepatří zrovna ke standardnímu vybavení kompaktů. Nezbývá než konstatovat, že kompakty nemají dostatečný rozsah časů.
Lepší už to nebude
Problém třetí: Šum
Při snímání oblohy potřebujeme "vyždímat" z čipu maximální citlivost. 400 ISO, které je pro focení nebe minimum, bylo pro náš kompakt maximum. Zašuměnost je zde pravidlem a náš foťáček nezůstal pozadu. Pokud jej namíříme na hvězdy, nebudeme si jistí, zda tečky na snímku jsou stálice nebo pozdravy od nějakých bludných proudů na CCD. Odšumovací software zde mnoho nepomůže, protože obrazové informace je jednoduše příliš málo. Při dlouhých časech (nad 1s) se na našem kompaktu ISO zvolí automaticky a není možné jej ručně změnit. Závěr je jasný: pokud si zrovna nepořizujeme sbírku šumů, s kompaktem na nebe můžeme klidně zapomenout.
S digitálním zoomem, výřez v původním rozlišení
Problém čtvrtý: Objektiv
Každá sebemenší vada zobrazení se velmi projeví právě zde, při snímání oblohy. Ideální by bylo využít "zlaté oko" objektivu, tedy stav, kdy je objektiv zacloněn natolik, že se některé vady projeví jen nepatrně nebo vůbec ne. U výměnných kinofilmových objektivů to bývá zhruba kolem clonového čísla 8. Tak daleko při focení nebe jít nemůžeme kvůli nedostatku světla, které prochází objektivem. Přesto je dobré objektiv alespoň trochu přiclonit. A zde je kámen úrazu - kompaktům většinou chybí plně manuální režim, v němž by šlo clonu nastavit podle gusta. Ovšem vzhledem k výše uvedeným nevýhodám je zrovna tahle už jen svrasklou třešničkou na kyselém dortu.
Opět výřez v původním rozlišení, tentokrát pouze s optickým zoomem
Problém pátý a možná hlavní: Stativ
Pokud chceme fotit hvězdy, musíme mít na paměti, že se hvězdná obloha točí (pro puristy dodáváme - aspoň to tak odsud z redakce vypadá). To, sečteno s nutností dlouhých časů, dává dohromady nutnost otáčet fotoaparátem za hvězdami. Rozvádět netřeba - složitost takového zařízení si umí každý představit. My ovšem snímáme Měsíc, a ten za čtyři sekundy, které máme maximálně k dispozici, nikam neuteče. O to naléhavější se stává problém rozkmitu samotného fotoaparátu. Použití samospouště je nezbytností. Pokud máte ve své fotografické výbavě běžný plastový stativ, který jsme při pokusu použili my, ani jej nevybalujte. Měsíček na LCD displeji poskakuje nahoru a dolů jako o život a pokud zafouká sebeslabší vánek (fotíme přece venku, a ne v obyváku), stativ vibruje jako při zemětřesení. Trochu pomůže, pokud do středu stativu připevníte zespodu háček a na něj pověsíte například batoh s věcmi. Stativového "Alzheimera" tím však stejně úplně zastavit nelze. Ideální je proto těžký železný stativ s kulovou hlavou, který by bylo ještě nejlépe zabetonovat do země v nějaké seismicky pasivní oblasti. To je jistě nadsazené, ale dle našich zkušeností se z velké míry na neúspěchu focení - a nejen nebeského - podílí rozkmit fotoaparátu, a to již při časech kolem 1/125 s. Shrnuto: kdyby nic jiného, tak plastový stativ Vám noční focení pokazí.
Na závěr tedy odpovězme na otázku z úvodu: lze vyfotit zatmění měsíce běžným čtyřmegovým kompaktem?
Pokud bude jako výsledek stačit nezřetelná žlutá kulička, pak ano. Se Zenitem z bazaru a citlivým filmem se nám však bude dařit nesrovnatelně lépe.
S plnou automatikou: je to rozhodně zajímavé :-)
Fotit noční dění na obloze je nesnadný úkol, k němuž - vyjma snad jednoduchých širokoúhlých záběrů, které se při určité snaze mohou podařit i naprostým laikům - je zapotřebí buď astronomického konta, nebo vesmírné zručnosti skloubené s velkou šíří znalostí. Kdo se chce někdy v budoucnu pokusit například o "deep sky" objekty, bude potřebovat obojí - a k tomu celá léta trpělivé práce a zdokonalování. Na samém konci cesty čekají snímky - pro zasvěcené plné úžasných věcí, pro ostatní záminka k výrokům jako "hm, a to má být všechno?" O tomto procesu zde ale mluvit nebudeme, neboť na českém netu lze najít mnohem zasvecenější informace, než kterými můžeme sloužit. Web je plný skvělých stránek o náročném koníčku, jímž je astrofotografie.
Náš cíl je jiný a mnohem skromější: Vyfotit souputníka naší planety tím, co máme doma. Je to vůbec možné? Náš verdikt prozradíme dopředu: Hmmm...
Čas čtyři sekundy, ISO 400, odcloněný objektiv: tohle že je Měsíc? Nebo fireball?
Problém první: Zoom
Náš fotoaparát disponuje čtyřnásobným optickým zoomem a spolu s digitálním je možné dosáhnout patnáctinásobného přiblížení fotografovaného objektu. To je samozřejmě pro náš účel dost málo. Vzhledem k výstupu ve formátu JPEG můžeme digitální zoom použít s vědomím, že jde o z nouze ctnost, přičemž výsledek by měl být lepší než dodatečné zvětšení snímku v editoru. (Možná bychom měli komusi platit i za to, že o tomto obrazovém formátu vůbec mluvíme - viz náš článek.) Jinak ovšem digitální zoom nic nepřináší a my od něj ani nic nečekáme. Závěr první a samozřejmý: běžným kompaktům chybí dostatečný zoom.
 |  |
Optický zoom | Digitální zoom |
Problém druhý: Čas
Nemáme teď na mysli čas, který strávíme nastavováním stativu, při kterém zjistíme, že Měsíc se pohybuje rychleji, než by bylo společensky přijatelné. Mluvíme o času fotoaparátu. Náš přístroj byl na rozdíl od většiny podobných kompaktů vybaven clonovou a časovou prioritou a umožňoval nastavení expozice až na čtyři sekundy. Plný manuál zde ovšem chyběl. Řekněme si rovnou, že čtyři sekundy jsou zoufale málo. I ten nejjednoduší nebeský fotografický pokus vyžaduje přístroj s časem B (alias Bulb), tedy se závěrkou otevřenou po celou dobu kdy je stisknuta spoušť, nebo časem T - což je totéž, ale opačně. Další nezbytnou pomůckou je drátěná spoušť, jenž umožní otevřít závěrku bez toho, abychom rozhýbali fotoaparát. Nemusíme podotýkat, že závit pro drátěnou spoušť nepatří zrovna ke standardnímu vybavení kompaktů. Nezbývá než konstatovat, že kompakty nemají dostatečný rozsah časů.
Lepší už to nebude
Problém třetí: Šum
Při snímání oblohy potřebujeme "vyždímat" z čipu maximální citlivost. 400 ISO, které je pro focení nebe minimum, bylo pro náš kompakt maximum. Zašuměnost je zde pravidlem a náš foťáček nezůstal pozadu. Pokud jej namíříme na hvězdy, nebudeme si jistí, zda tečky na snímku jsou stálice nebo pozdravy od nějakých bludných proudů na CCD. Odšumovací software zde mnoho nepomůže, protože obrazové informace je jednoduše příliš málo. Při dlouhých časech (nad 1s) se na našem kompaktu ISO zvolí automaticky a není možné jej ručně změnit. Závěr je jasný: pokud si zrovna nepořizujeme sbírku šumů, s kompaktem na nebe můžeme klidně zapomenout.
S digitálním zoomem, výřez v původním rozlišení
Problém čtvrtý: Objektiv
Každá sebemenší vada zobrazení se velmi projeví právě zde, při snímání oblohy. Ideální by bylo využít "zlaté oko" objektivu, tedy stav, kdy je objektiv zacloněn natolik, že se některé vady projeví jen nepatrně nebo vůbec ne. U výměnných kinofilmových objektivů to bývá zhruba kolem clonového čísla 8. Tak daleko při focení nebe jít nemůžeme kvůli nedostatku světla, které prochází objektivem. Přesto je dobré objektiv alespoň trochu přiclonit. A zde je kámen úrazu - kompaktům většinou chybí plně manuální režim, v němž by šlo clonu nastavit podle gusta. Ovšem vzhledem k výše uvedeným nevýhodám je zrovna tahle už jen svrasklou třešničkou na kyselém dortu.
Opět výřez v původním rozlišení, tentokrát pouze s optickým zoomem
Problém pátý a možná hlavní: Stativ
Pokud chceme fotit hvězdy, musíme mít na paměti, že se hvězdná obloha točí (pro puristy dodáváme - aspoň to tak odsud z redakce vypadá). To, sečteno s nutností dlouhých časů, dává dohromady nutnost otáčet fotoaparátem za hvězdami. Rozvádět netřeba - složitost takového zařízení si umí každý představit. My ovšem snímáme Měsíc, a ten za čtyři sekundy, které máme maximálně k dispozici, nikam neuteče. O to naléhavější se stává problém rozkmitu samotného fotoaparátu. Použití samospouště je nezbytností. Pokud máte ve své fotografické výbavě běžný plastový stativ, který jsme při pokusu použili my, ani jej nevybalujte. Měsíček na LCD displeji poskakuje nahoru a dolů jako o život a pokud zafouká sebeslabší vánek (fotíme přece venku, a ne v obyváku), stativ vibruje jako při zemětřesení. Trochu pomůže, pokud do středu stativu připevníte zespodu háček a na něj pověsíte například batoh s věcmi. Stativového "Alzheimera" tím však stejně úplně zastavit nelze. Ideální je proto těžký železný stativ s kulovou hlavou, který by bylo ještě nejlépe zabetonovat do země v nějaké seismicky pasivní oblasti. To je jistě nadsazené, ale dle našich zkušeností se z velké míry na neúspěchu focení - a nejen nebeského - podílí rozkmit fotoaparátu, a to již při časech kolem 1/125 s. Shrnuto: kdyby nic jiného, tak plastový stativ Vám noční focení pokazí.
Na závěr tedy odpovězme na otázku z úvodu: lze vyfotit zatmění měsíce běžným čtyřmegovým kompaktem?
Pokud bude jako výsledek stačit nezřetelná žlutá kulička, pak ano. Se Zenitem z bazaru a citlivým filmem se nám však bude dařit nesrovnatelně lépe.
