Zrcadlovka a já: Digitální fotografie jako umění?

Ať už se jedná o jakoukoliv uměleckou oblast, sochařství, malířství, hudbu nebo fotografii, žádný důvod, proč se nám nějaké umělecké dílo líbí, není nesprávný. V tomto případě hraje způsob pořízení fotografie (digitálním nebo analogovým fotoaparátem) jen malou roli. Důležitý je pouze výsledek a způsob, jakým dílo působí na diváka.

Nabízí se ale otázka, kde by měl začínat Příběh digitální fotografie jako umělecké formy, kdybychom se takový příběh rozhodli napsat. Variant je hned několik. Mohlo by to být v roce 1969, když George Smith spolu s Williardem Boylem přišli s prvními snímači typu CCD. Také by to mohlo být o rok později, když byl CCD snímač poprvé zkušebně zabudován do fotoaparátu. Příběh digitální fotografie jakožto svébytné umělecké formy by však daleko spíše měl začít s jejím rozšířením do světa. První „digitální“ fotoaparát vyrobila společnost Sony v roce 1981. Tehdy byl poprvé vyměněn způsob zaznamenávání obrazu: místo chemické reakce a filmu šlo o záznam na elektronické prvky, analogové výstupy se poté zaznamenávaly na disketu.

Ani tehdy se však ještě nedalo hovořit o digitální fotografii v pravém slova smyslu. Hlavním tahounem jejího vývoje se stala v osmdesátých letech firma Kodak. Pokud bychom však měli datovat příběh digitální fotografie až jejím rozšířením mezi masy, museli bychom poskočit až do 90. let minulého století. V Čechách se digitální fotoaparáty objevily v běžném prodeji až kolem roku 1996. Historickým mezníkem v tomto příběhu by pak jistě byl rok 2000, kdy digitální fotoaparáty začaly výrazně vytlačovat běžné kinofilmové.

Co ale tvoří tu křehkou hranici, podle které lze kupříkladu ze stovky podobných záběrů vybrat jeden umělecký? Je to stejné jako se ptát, kdy se z obyčejné mazanice stal impresionistický obraz. Stejně jako obrazy nebo sochy by měly i fotografie vyvolávat v divácích silné emoce. Podle teoretiků umění lidé prý v obrazech většinou rádi vidí to, co by chtěli vidět ve skutečnosti. Jenže to, co se umělcům jeví jako přitažlivé, se tak nutně nemusí jevit každému. Z historie známe desítky uměleckých děl, které se ve své době setkaly s odmítnutím a nepochopením, aby byly o pár desítek let považovány za něco naprosto výjimečného a unikátního.

Jak je to ale v případě digitální fotografie, která si od svého počátku nekladla za cíl nic menšího než co nejpřesvědčivěji zobrazovat skutečnost? V dnešní době dává digitální fotografie velký prostor širokým masám. Díky stále rostoucí kvalitě obrazových snímačů, dokonalosti fotoaparátů, neustále stoupajícímu rozlišení a vzrůstající kvalitě zpracování může dnes technicky dokonalé a obrazově líbivé snímky pořídit téměř každý. Zdaleka ne každý však bude díky tomu považován za umělce. Ani ti největší současní fotografové se dnes mezi sebou neshodnou v tom, co lze a co nelze v této oblasti za umění považovat. Najdou se dokonce i tací, kteří budou tvrdit, že umění ve fotografii skončilo s klasickou černobílou fotkou. Možná je to proto, že umění má svoji individuální i sociální rovinu, které mohou být u jednoho jedince-posuzovatele ve vzájemném konfliktu. Zřejmě je to dobře, protože právě díky těmto dvěma rovinám nemůžeme požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami. Názory se mohou různit stejně tak, jako se různí jednotlivé umělecké směry.

Zapojte se do dění na Digimanii a navrhněte na našem diskuzním fóru v tomto tématu, koho lze na současné české digitální fotografické scéně považovat za umělce a proč. Pokud vás více než osobnosti zajímají spíše umělecká díla, navrhněte fotografii, jež vás zaujala natolik, že byste ji s klidem prohlásili za umění, které by za několik pár desítek let mohlo klidně viset v nějaké galerii. Těšíme se na vaše tipy a názory!