Zrcadlovka a já: Hřbitov, dušičky a jiné hrůzostrašné příběhy
12.11.2010, Jana Bártová, fejeton
S foťákem se dají zažít věci. Adrenalin při focení reportáže, dlouhé čekání na správné světlo, zákulisí, kam noha běžného smrtelníka nemá šanci vkročit. Až donedávna jsem ale netušila, že se díky focení poprvé ve svém životě setkám i s něčím nadpřirozeným.
Jako jiné tajemné příběhy, i tento začíná za jedné podzimní tmavé noci, a kde jinde, než na hřbitově. Byly dušičky, bylo na listopad nevídaně teplo a hezky, a tak mi kamarád vnuknul nápad, že by bylo dobré nafotit si hřbitov osvětlený svíčkami. Vybrala jsem si jeden moc hezký malý vesnický hřbitůvek, kolem kterého občas jezdím domů.
Ta záře svíček mě překvapila už předchozího dne, ale to jsem s sebou neměla foťák a stativ. Následující den, patřičně vyzbrojena technikou a dobrými radami, právě od toho kamaráda, který fotil hřbitov u nich doma a mohl mě tedy náležitě poučit, jak si dobleskovat náhrobky a vypořádat se s netradičními světelnými situacemi, jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká.
Zaparkovala jsem před hřbitovem v odlehlé části vesnice. Batoh s foťákem jsem si hodila na jedno rameno, stativ na druhé, a namířila jsem si to rovnou k bráně. Měla jsem trochu obavu, jestli už nebude zamčeno. Bylo osm hodin pryč, tma jako v pytli, nikde ani noha, jen zdálky přes mřížoví hřbitova probleskovalo červené světlo svíček. Zavřeno nebylo, a tak jsem opatrně vkročila na tu posvátnou půdu místa posledního odpočinku.
Procházela jsem po hlavní cestičce mezi náhrobky a hledala si ideální prostor, kde bych se mohla na následující půlhodinu utábořit a rozbalit si vercajk. Ideálně tak, abych si alespoň viděla na ruce. Veřejné osvětlení bylo daleko, proto jsem si našla alespoň nejlépe osvícený hrob. Postavila jsem stativ, dala si na něj foťák, nastavila vyvážení barev, ISO, správnou clonu, předsklopení zrcátka a snažila se v té tmě odhadnout správný záběr, aby všechno nebylo úplně našikmo. Pak jsem zmáčkla spoušť a čekala dlouhé vteřiny až minuty, než si s tím moje zrcadlovka nějak poradí. Byla jsem tam úplně sama a každý můj pohyb na pískové cestičce se rozléhal jako rána z děla. Proto jsem stála nehybně a úplně tiše.
Noc měla své kouzlo, hřbitov dýchal dušičkovou atmosférou. Působil tajemně a podezřele klidně. Do ticha najednou zazněly podivné zvuky. Nejdřív jsem si říkala, že to asi budou jen kočky za hřbitovní zdí. Šramocení se přibližovalo a do toho jsem uslyšela ještě něco dalšího. Znělo to jako tichounký dětský pláč. Určitě kočky. Snažila jsem se uklidnit sama sebe. Nebo nějaká jiná zvířata. Hned za hřbitovní zdí číhal les.
Najednou jsem začala mít divný pocit. Nikdy jsem neměla strach ze tmy, ani z lesa. Nikdy jsem nevěřila na zmrtvýchvstání. Nikdy bych se nebála na hřbitově. A přesto jsem ten osudný večer měla co dělat, aby mě nezachvátila panika a abych odtud zbaběle neutekla. Najednou mi každý zvuk připadal podezřelý. Dofotila jsem, co jsem chtěla, posbírala svých pár švestek a šla domů. Ani jsem nevěděla proč, ale teprve v autě jsem si uvědomila, jak moc se mi ulevilo.
Večer mě však čekalo ještě jedno překvapení. Když jsem si prohlížela fotografie z dušiček, narazila jsem na detailní snímek náhrobku, u kterého jsem stála a kde jsem taky slyšela ony podezřelé zvuky. Byl to skutečně hrob dítěte.
Ta záře svíček mě překvapila už předchozího dne, ale to jsem s sebou neměla foťák a stativ. Následující den, patřičně vyzbrojena technikou a dobrými radami, právě od toho kamaráda, který fotil hřbitov u nich doma a mohl mě tedy náležitě poučit, jak si dobleskovat náhrobky a vypořádat se s netradičními světelnými situacemi, jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká.
Zaparkovala jsem před hřbitovem v odlehlé části vesnice. Batoh s foťákem jsem si hodila na jedno rameno, stativ na druhé, a namířila jsem si to rovnou k bráně. Měla jsem trochu obavu, jestli už nebude zamčeno. Bylo osm hodin pryč, tma jako v pytli, nikde ani noha, jen zdálky přes mřížoví hřbitova probleskovalo červené světlo svíček. Zavřeno nebylo, a tak jsem opatrně vkročila na tu posvátnou půdu místa posledního odpočinku.
Procházela jsem po hlavní cestičce mezi náhrobky a hledala si ideální prostor, kde bych se mohla na následující půlhodinu utábořit a rozbalit si vercajk. Ideálně tak, abych si alespoň viděla na ruce. Veřejné osvětlení bylo daleko, proto jsem si našla alespoň nejlépe osvícený hrob. Postavila jsem stativ, dala si na něj foťák, nastavila vyvážení barev, ISO, správnou clonu, předsklopení zrcátka a snažila se v té tmě odhadnout správný záběr, aby všechno nebylo úplně našikmo. Pak jsem zmáčkla spoušť a čekala dlouhé vteřiny až minuty, než si s tím moje zrcadlovka nějak poradí. Byla jsem tam úplně sama a každý můj pohyb na pískové cestičce se rozléhal jako rána z děla. Proto jsem stála nehybně a úplně tiše.
Noc měla své kouzlo, hřbitov dýchal dušičkovou atmosférou. Působil tajemně a podezřele klidně. Do ticha najednou zazněly podivné zvuky. Nejdřív jsem si říkala, že to asi budou jen kočky za hřbitovní zdí. Šramocení se přibližovalo a do toho jsem uslyšela ještě něco dalšího. Znělo to jako tichounký dětský pláč. Určitě kočky. Snažila jsem se uklidnit sama sebe. Nebo nějaká jiná zvířata. Hned za hřbitovní zdí číhal les.
Najednou jsem začala mít divný pocit. Nikdy jsem neměla strach ze tmy, ani z lesa. Nikdy jsem nevěřila na zmrtvýchvstání. Nikdy bych se nebála na hřbitově. A přesto jsem ten osudný večer měla co dělat, aby mě nezachvátila panika a abych odtud zbaběle neutekla. Najednou mi každý zvuk připadal podezřelý. Dofotila jsem, co jsem chtěla, posbírala svých pár švestek a šla domů. Ani jsem nevěděla proč, ale teprve v autě jsem si uvědomila, jak moc se mi ulevilo.
Večer mě však čekalo ještě jedno překvapení. Když jsem si prohlížela fotografie z dušiček, narazila jsem na detailní snímek náhrobku, u kterého jsem stála a kde jsem taky slyšela ony podezřelé zvuky. Byl to skutečně hrob dítěte.
