Zrcadlovka a já: Jarní volání
16.4.2010, Jana Bártová, fejeton
Ačkoliv to venku stále nevypadá, podle kalendáře je jaro tady. Ostatně z ulic konečně zmizelo to bílé svinstvo, a i když venku prší, alespoň je vidět svěží zeleň rašící trávy a listů na stromech. Ideální čas pro první jarní fotoexpedici.
Abych ten přechod na jarní režim poněkud zpomalila, vyrazila jsem s přáteli o Velikonocích ještě na týden lyžovat do italských Dolomitů. Takže jsem pro změnu opět fotila sníh ve všech možných variantách. Každopádně to stálo za to. Lyžování i fotky. Sluníčko svítilo tak, že jsme se vrátili opálení jako černoši.
Ovšem, co cvakám, jsem se dozvěděla vždycky až večer na pokoji. Když jsem si totiž sundala sluneční brýle, okamžitě jsem oslepla. Fotit se moc nedalo ani přes hledáček nebo polarizační filtr, sluneční clona se stala naprostou nezbytností. Tradiční postup byl: kvalifikovaný odhad, zaclonit, cvaknout a doufat, že z toho bude to, co jsem si původně přála.
Fotografování při pohybu na lyžích samozřejmě mělo svá četná úskalí. Jednak se dalo fotit jen ráno a pak těsně před koncem provozní doby vleků. To mě, jakožto fotografa omezovalo na určitou oblast, abych se vůbec ještě dostala přes údolí do míst, kde jsem bydlela a nemusela šlapat v lyžákách, s fotovýbavou a lyžemi na zádech několik kilometrů.
Jezdit s fotobatohem na zádech není žádný problém, ruce máte volné a při zapnutém bederním a hrudním popruhu ani nevíte, že nějaký fotobatoh nesete. Náročnější situace nastává, když máte s tím vším nasedat na sedačkovou lanovku. To pravděpodobně netušíte, kam dřív s rukama, protože musíte všechny ty popruhy rozepnout, a pak si celou cestu nahoru hlídat lyže, rukavice, hůlky a především fotobatoh.
Musím podotknout, že jsem několikrát upřednostnila fotobatoh a lyže před tím ostatním, takže mi rukavice odjely na sedačce zase zpátky do údolí. Obsluha však na podobné zapomnětlivce byla naštěstí zvyklá a neměla problém rukavice zachránit a poslat je zpátky na kopec.
Fotografů mezi lyžaři každým rokem přibývá. Díky vlekům se totiž mohou dostat na opravdu zajímavá místa a lyže jim usnadní postup terénem a hlubokým sněhem. Zvláště pokud chtějí fotit i mimo sjezdovky. Rozhodně nedoporučuji je ale zouvat. Párkrát jsem totiž měla docela velký problém si je zase zpátky v hlubokém sněhu nasadit.
Další vtipná situace nastala, když jsem se ve svém fotografickém zaujetí zdržela na sjezdovce poněkud déle po zavíračce a při sjezdu jsem se potkala s rolbou. To by zas až takový problém nebyl, rolba a jeden lyžař se na široké italské sjezdovce v klidu vyhnou. Ovšem rolbař si chtěl povídat a zjistit, co tam dělám a kolik nás nahoře ještě je. Pak se mi, když zjistil, že neumím italsky, lámanou hotentotštinou pokoušel vysvětlit, že v žádném případě nemám jezdit pro právě upraveném terénu, na což jsem se s velkým gustem chystala. Naštěstí Italové mají pro fotografy pochopení.
Prodloužit si takhle zimu, opálit se na horách, zalyžovat si a vyfotit ty hroudy sněhu, nakonec nebylo vůbec špatné. I když musím přiznat, že už se minimálně měsíc těším na to, až u nás začne skutečné jaro bez deště, se sluníčkem, rozkvetlými loukami a zelenými stromy. Navíc první jarní fotoexpedice bude už tento víkend.
Ovšem, co cvakám, jsem se dozvěděla vždycky až večer na pokoji. Když jsem si totiž sundala sluneční brýle, okamžitě jsem oslepla. Fotit se moc nedalo ani přes hledáček nebo polarizační filtr, sluneční clona se stala naprostou nezbytností. Tradiční postup byl: kvalifikovaný odhad, zaclonit, cvaknout a doufat, že z toho bude to, co jsem si původně přála.
Fotografování při pohybu na lyžích samozřejmě mělo svá četná úskalí. Jednak se dalo fotit jen ráno a pak těsně před koncem provozní doby vleků. To mě, jakožto fotografa omezovalo na určitou oblast, abych se vůbec ještě dostala přes údolí do míst, kde jsem bydlela a nemusela šlapat v lyžákách, s fotovýbavou a lyžemi na zádech několik kilometrů.
Jezdit s fotobatohem na zádech není žádný problém, ruce máte volné a při zapnutém bederním a hrudním popruhu ani nevíte, že nějaký fotobatoh nesete. Náročnější situace nastává, když máte s tím vším nasedat na sedačkovou lanovku. To pravděpodobně netušíte, kam dřív s rukama, protože musíte všechny ty popruhy rozepnout, a pak si celou cestu nahoru hlídat lyže, rukavice, hůlky a především fotobatoh.
Musím podotknout, že jsem několikrát upřednostnila fotobatoh a lyže před tím ostatním, takže mi rukavice odjely na sedačce zase zpátky do údolí. Obsluha však na podobné zapomnětlivce byla naštěstí zvyklá a neměla problém rukavice zachránit a poslat je zpátky na kopec.
Fotografů mezi lyžaři každým rokem přibývá. Díky vlekům se totiž mohou dostat na opravdu zajímavá místa a lyže jim usnadní postup terénem a hlubokým sněhem. Zvláště pokud chtějí fotit i mimo sjezdovky. Rozhodně nedoporučuji je ale zouvat. Párkrát jsem totiž měla docela velký problém si je zase zpátky v hlubokém sněhu nasadit.
Další vtipná situace nastala, když jsem se ve svém fotografickém zaujetí zdržela na sjezdovce poněkud déle po zavíračce a při sjezdu jsem se potkala s rolbou. To by zas až takový problém nebyl, rolba a jeden lyžař se na široké italské sjezdovce v klidu vyhnou. Ovšem rolbař si chtěl povídat a zjistit, co tam dělám a kolik nás nahoře ještě je. Pak se mi, když zjistil, že neumím italsky, lámanou hotentotštinou pokoušel vysvětlit, že v žádném případě nemám jezdit pro právě upraveném terénu, na což jsem se s velkým gustem chystala. Naštěstí Italové mají pro fotografy pochopení.
Prodloužit si takhle zimu, opálit se na horách, zalyžovat si a vyfotit ty hroudy sněhu, nakonec nebylo vůbec špatné. I když musím přiznat, že už se minimálně měsíc těším na to, až u nás začne skutečné jaro bez deště, se sluníčkem, rozkvetlými loukami a zelenými stromy. Navíc první jarní fotoexpedice bude už tento víkend.
