Zrcadlovka a já: Kam s rukama?
1.10.2010, Jana Bártová, fejeton
Fotografové by tenhle problém měli mít už vyřešený. Je to popsáno v každé publikaci zabývající se focením: „Postavte se rovně, zaujměte stabilní postoj, levou rukou stabilizujte a podepřete fotoaparát zespodu, pravou položte na spoušť, zamiřte, zaostřete…“
Zní to jako návod na ovládání střelné zbraně. Jeho různé varianty doplněné zajímavými tipy a radami najdete téměř všude. Jak ale vypadá praxe? Jak ovlivňuje držení fotoaparátu kvalitu výsledných fotek?
Někdy mám pocit, že si většina lidí prostě řekla, že je to fuk. V dnešní době technologické stabilizace obrazu přece nezáleží na tom, jestli stojíte pevně a držíte foťák oběma rukama nebo jestli fotíte s jednou rukou v kapse a s druhou máváte foťákem nad hlavou.
Majitele kompaktů poznáte na první pohled. Drží foťák daleko od těla a bez živého náhledu prostě nedokážou nic vyfotit. Zkrátka jsou na něj zvyklí. Kdo by jim to vyčítal? Ovšem se zrcadlovkou vypadá tento způsob držení fotoaparátu opravdu směšně. Když jim ji na chvíli půjčíte, aby vás kupříkladu vyfotili, máte strach, že ji každou chvíli pustí na zem. Navíc se jim opravdu těžko vysvětluje, že některé zrcadlovky živý náhled nemají a že se nejdřív musejí podívat do hledáčku. „Tak drahý foťák a neumí fotit přes displej? To můj kompakt umí.“
Ovšem i majitelé zrcadlovek mají své vlastní fígle a zlepšováky na to, jak foťák správně uchopit, držet nebo ukládat do brašny. Nejednou jsem byla svědkem vzrušené diskuze na téma, kdo to vlastně dělá správně, kdo špatně a proč. Argumenty všech zúčastněných přitom samy o sobě dávaly smysl a byly logické. Co na tom, že stály proti sobě?
Nikdy mi nebylo jasné, jak se s uchopením fotoaparátu vypořádávají leváci. Vždyť jeho ergonomie, ovládací prvky, to všechno je primárně designováno na pravou ruku. Na druhou stranu jsem ale nezaznamenala, že by s tím měl kterýkoliv můj kamarád levák fotograf nějaký problém. Prostě jsou holt šikovnější.
Stabilní úchop fotoaparátu je obzvláště důležitý, když fotíte v náročných světelných podmínkách nebo se snažíte zachytit rychle se pohybující objekty bez použití stativu. Ačkoliv dnešní těla fotoaparátů bývají stabilizovaná nebo jsou stabilizované přímo jednotlivé objektivy, takže se v ruce dají udržet mnohem delší časy než dříve, přesto může postoj a úchop fotoaparátu znamenat rozdíl mezi tím, jestli bude fotka ostrá nebo nikoliv. Správný postoj taky může znamenat rozdíl mezi tím, jestli vám jezero na snímku bude téct z kopce. S horizonty a zejména u fotografií na výšku vám může pomoci grip. Fotoaparát je tak stejně široký, ať už ho držíte na výšku nebo na šířku.
Jenže, jak se říká, zlozvyky se odnaučují těžko a někomu by nepomohla ani svěcená voda. Protože jsem vždycky byla „velmi šikovná“ a většina fotek na výšku mi letěla na jednu nebo druhou stranu, s gripem už foťák ve své malé ručce skoro neudržím, začala jsem se víc pozorovat, hlídat si horizonty a především správný postoj.
Bohužel, jediným mým výsledkem bylo, že mi začaly padat z kopce i fotografie focené na šířku, se kterými jsem dříve nikdy problém neměla. Chyby jsem přestala hledat a soustředila jsem se jen na fotografovaný objekt. Nedostatky rázem zmizely. Občas je možná lepší, tolik se nepozorovat, vynechat chytré rady a řídit se pouze vlastním instinktem.
Někdy mám pocit, že si většina lidí prostě řekla, že je to fuk. V dnešní době technologické stabilizace obrazu přece nezáleží na tom, jestli stojíte pevně a držíte foťák oběma rukama nebo jestli fotíte s jednou rukou v kapse a s druhou máváte foťákem nad hlavou.
Majitele kompaktů poznáte na první pohled. Drží foťák daleko od těla a bez živého náhledu prostě nedokážou nic vyfotit. Zkrátka jsou na něj zvyklí. Kdo by jim to vyčítal? Ovšem se zrcadlovkou vypadá tento způsob držení fotoaparátu opravdu směšně. Když jim ji na chvíli půjčíte, aby vás kupříkladu vyfotili, máte strach, že ji každou chvíli pustí na zem. Navíc se jim opravdu těžko vysvětluje, že některé zrcadlovky živý náhled nemají a že se nejdřív musejí podívat do hledáčku. „Tak drahý foťák a neumí fotit přes displej? To můj kompakt umí.“
Ovšem i majitelé zrcadlovek mají své vlastní fígle a zlepšováky na to, jak foťák správně uchopit, držet nebo ukládat do brašny. Nejednou jsem byla svědkem vzrušené diskuze na téma, kdo to vlastně dělá správně, kdo špatně a proč. Argumenty všech zúčastněných přitom samy o sobě dávaly smysl a byly logické. Co na tom, že stály proti sobě?
Nikdy mi nebylo jasné, jak se s uchopením fotoaparátu vypořádávají leváci. Vždyť jeho ergonomie, ovládací prvky, to všechno je primárně designováno na pravou ruku. Na druhou stranu jsem ale nezaznamenala, že by s tím měl kterýkoliv můj kamarád levák fotograf nějaký problém. Prostě jsou holt šikovnější.
Stabilní úchop fotoaparátu je obzvláště důležitý, když fotíte v náročných světelných podmínkách nebo se snažíte zachytit rychle se pohybující objekty bez použití stativu. Ačkoliv dnešní těla fotoaparátů bývají stabilizovaná nebo jsou stabilizované přímo jednotlivé objektivy, takže se v ruce dají udržet mnohem delší časy než dříve, přesto může postoj a úchop fotoaparátu znamenat rozdíl mezi tím, jestli bude fotka ostrá nebo nikoliv. Správný postoj taky může znamenat rozdíl mezi tím, jestli vám jezero na snímku bude téct z kopce. S horizonty a zejména u fotografií na výšku vám může pomoci grip. Fotoaparát je tak stejně široký, ať už ho držíte na výšku nebo na šířku.
Jenže, jak se říká, zlozvyky se odnaučují těžko a někomu by nepomohla ani svěcená voda. Protože jsem vždycky byla „velmi šikovná“ a většina fotek na výšku mi letěla na jednu nebo druhou stranu, s gripem už foťák ve své malé ručce skoro neudržím, začala jsem se víc pozorovat, hlídat si horizonty a především správný postoj.
Bohužel, jediným mým výsledkem bylo, že mi začaly padat z kopce i fotografie focené na šířku, se kterými jsem dříve nikdy problém neměla. Chyby jsem přestala hledat a soustředila jsem se jen na fotografovaný objekt. Nedostatky rázem zmizely. Občas je možná lepší, tolik se nepozorovat, vynechat chytré rady a řídit se pouze vlastním instinktem.
