Zrcadlovka a já: Kouzlo komunikace
13.11.2009, Jana Bártová, Aktualita
Nedávno se mi podařilo přichomýtnout k jedné fotograficky zajímavé akci. Jednalo se o focení kalendáře aktů. Jistě to znáte, pár kamarádů se domluví, že překvapí jiné kamarády a darují jim originální vánoční dárek. Ovšem, ten komunikační chaos, který kolem vznikl.
Protože celá akce byla domluvena a spíchnuta takzvaně „horkou jehlou“, na žádnou velkou organizaci nebyl čas. Modelky dodávaly různé fotografie od různých fotografů a v různých formátech, a celou dobu se nevědělo, jak to má vypadat a co se od toho vlastně očekává. Nakonec dospělo grémium k názoru, že většina fotografií se asi bude muset nafotit znova. Ovšem opět byla udělána jen minimální příprava na focení. Nejvtipnější situace ovšem nastala v okamžiku, když si vybraný fotograf na úplně jiné akci, kde se všechna děvčata sešla a měla se tak nějak mimochodem vyfotit, zapomněl vzít baterku do fotoaparátu.
Já shodou náhod fotoaparát měla, takže jsem ho zapůjčila a stala jsem se tak vlastně nedobrovolně jedním z poradců a pozorovatelů celého dění. Zkušenost to byla opravdu zajímavá. Fotilo se celkem pět modelek v různých tematických rolích. Na všechno byly samozřejmě ani ne dvě hodiny čistého času, žádné pořádné nasvícení a příprava, modelky minimálně nalíčené. Odpovědí na všechny otázky byla hláška: „To se upraví.“ Osobně bych nechtěla být v kůži toho, kdo ty fotky musel upravovat.
Představa, že mi do toho pořád někdo kecá, že se na place pohybuje víc lidí, než by mělo, a že několik různých osob nezkušené „modelce“ říká, udělej ještě tohle a tamto, zkus tohle, ale ne, to vypadá blbě a tak dále, aniž by na to viděly nebo tomu snad dokonce trochu rozuměly, mě opravdu nenaplňovala žádným velkým optimismem, co se výsledku týče. Ovšem já tam nebyla od toho, abych něco vysvětlovala nebo kritizovala. Nakonec většina „modelek“ byla z fotek nadšená.
Další rozsáhlá diskuze nastala potom prostřednictvím e-mailu, kde si děvčata mezi sebou vyměňovala názory na jednotlivé fotografie a především se snažila domluvit, jak má kalendář vypadat. Tak jsem se například dozvěděla, že na aktu nesmí být nic vidět, jinak to není akt, nebo že akt musí být buď černobílý, nebo v barvě slonové kosti, jinak to není pěkné. Dosáhnout nějakého konsensu i v rámci tak jednoduchého úkonu, jako je výběr velikosti kalendáře, mi ve dvanácti lidech plus několika dalších poradcích připadalo rovněž naprosto nemožné.
Nevím, co si z této akce vzaly realizátorky, já však mám poměrně jasno. Pokud bych v budoucnu náhodou něco takového dělala, chci mít dopředu jasnou představu, jak má vypadat výstup. Bude kalendář černobílý, barevný nebo tónovaný? Jak budou fotografie velké? Jak mají být tematicky zaměřené? Chci mít dost času na práci s každou modelkou zvlášť, chci, aby se u toho nemotalo více lidí, než je nezbytné, aby modelka byla nalíčená a upravená. Potřebuji na to vhodné vybavení, při focení v interiérech nejlépe nějaká studiová světla, aby výsledek za něco stál. A hlavně bych ráda, aby celou takovou akci řídil z hlediska zadavatele jen jeden člověk, jinak se nikdy nic pořádně nedomluví, protože co člověk, to názor. A to platí ve fotografii stejně jako v životě.
Já shodou náhod fotoaparát měla, takže jsem ho zapůjčila a stala jsem se tak vlastně nedobrovolně jedním z poradců a pozorovatelů celého dění. Zkušenost to byla opravdu zajímavá. Fotilo se celkem pět modelek v různých tematických rolích. Na všechno byly samozřejmě ani ne dvě hodiny čistého času, žádné pořádné nasvícení a příprava, modelky minimálně nalíčené. Odpovědí na všechny otázky byla hláška: „To se upraví.“ Osobně bych nechtěla být v kůži toho, kdo ty fotky musel upravovat.
Představa, že mi do toho pořád někdo kecá, že se na place pohybuje víc lidí, než by mělo, a že několik různých osob nezkušené „modelce“ říká, udělej ještě tohle a tamto, zkus tohle, ale ne, to vypadá blbě a tak dále, aniž by na to viděly nebo tomu snad dokonce trochu rozuměly, mě opravdu nenaplňovala žádným velkým optimismem, co se výsledku týče. Ovšem já tam nebyla od toho, abych něco vysvětlovala nebo kritizovala. Nakonec většina „modelek“ byla z fotek nadšená.
Další rozsáhlá diskuze nastala potom prostřednictvím e-mailu, kde si děvčata mezi sebou vyměňovala názory na jednotlivé fotografie a především se snažila domluvit, jak má kalendář vypadat. Tak jsem se například dozvěděla, že na aktu nesmí být nic vidět, jinak to není akt, nebo že akt musí být buď černobílý, nebo v barvě slonové kosti, jinak to není pěkné. Dosáhnout nějakého konsensu i v rámci tak jednoduchého úkonu, jako je výběr velikosti kalendáře, mi ve dvanácti lidech plus několika dalších poradcích připadalo rovněž naprosto nemožné.
Nevím, co si z této akce vzaly realizátorky, já však mám poměrně jasno. Pokud bych v budoucnu náhodou něco takového dělala, chci mít dopředu jasnou představu, jak má vypadat výstup. Bude kalendář černobílý, barevný nebo tónovaný? Jak budou fotografie velké? Jak mají být tematicky zaměřené? Chci mít dost času na práci s každou modelkou zvlášť, chci, aby se u toho nemotalo více lidí, než je nezbytné, aby modelka byla nalíčená a upravená. Potřebuji na to vhodné vybavení, při focení v interiérech nejlépe nějaká studiová světla, aby výsledek za něco stál. A hlavně bych ráda, aby celou takovou akci řídil z hlediska zadavatele jen jeden člověk, jinak se nikdy nic pořádně nedomluví, protože co člověk, to názor. A to platí ve fotografii stejně jako v životě.
