Zrcadlovka a já: Krása a ošklivost

Únorové výsledky soutěže World Press Photo opět jednoznačně potvrdily, že tato dvě témata - krása a ošklivost - k sobě patří. Při pohledu na vítěznou fotografii krásné dívky znetvořené odseknutím nosu jsem měla chuť odvrátit tvář, přesto jsem se na ni musela fascinovaně dívat. Určitě nemusím s výběrem vítězných fotografií souhlasit. Na většině z nich je utrpení, bolest, znetvoření, ošklivost. Možná je nemusím považovat ani za kompozičně a technicky dokonalé. Jejich téma však evidentně přitahuje nejen fotografy, ale i jejich publikum. Jakoby krása a ošklivost neodmyslitelně patřila k sobě, jakoby se jedna z nich nedala bez té druhé dostatečně hluboce vnímat a ztrácela tak svoje kouzlo.

Ostatně pro příklady nemusím chodit daleko ani v našich podmínkách. Mnozí známí čeští fotografové zobrazují krásné dívky, někdy dokonce jako anděly, v prostředí, které by jinak vypadalo jednoznačně odpudivě. Těmto fotografiím však dodává zcela jiný, další, rozměr. Kontrast krásy modelky s ošklivostí prostředí, ať už je to skládka, těžební krajina, stará tovární hala nebo polorozpadlá zeď, vytváří živnou půdu pro představivost. Diváci se rádi nechávají inspirovat, unést příběhem, který fotografie nabízí. Kontrast je jiný, poetický, přitažlivý.
Samotné vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, se však může u každého člověka lišit. Už mockrát jsem se s tím setkala u svých kolegů, fotografů. To, co jeden považoval za krásné, druhý přešel bez povšimnutí. Každý hledal „svou krásu“ na jiných místech. Stalo se nám, že při procházení Českým rájem vyfotil jeden kolega staré zamřížované dveře. Všichni kolem nich šli, celá skupina třiceti fotografů. Ale on jediný si jich všiml, on jediný je vyfotil, on jediný je v tu chvíli považoval za krásné. Nakonec přinesl nejhezčí fotku ze všech a všichni ostatní na ni dodnes s obdivem hledí.

Mám i jednoho kamaráda, který nevynechá žádnou příležitost, aby vlezl do jakéhokoliv polorozpadlého domu. Čím víc rozpadlý, tím lépe. To jsou jeho místa hledání krásy. Zatímco jiní pobíhají po loukách a fotí květiny, zvou si do ateliéru krásné modelky, jiní obcházejí skládky, továrny a staré domy. Někdo rád fotí pavouky, brouky a jiný hmyz, další se ho naopak štítí a nepřiblíží se k němu dokonce ani na fotce. Zkrátka, každý z nás je jiný a každý si pro focení vybírá vlastní objekty podle toho, jak se mu zdají krásné. Cílem je zobrazit svět tak, jak jej vidíme my sami. To ostatně nemusí mít nic společného s realitou, ani s obecným vnímáním krásy nebo ošklivosti.