Zrcadlovka a já: Muži vs. ženy
1.4.2011, Jana Bártová, fejeton
Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Prý to dokonale vystihuje rozdíl mezi mužským a ženským chápáním světa a přístup k němu. Není divu, že se ten rozdíl promítá do všech oblastí lidského život. Fotografování nevyjímaje.
Je nad slunce jasnější, že rozdílnost mužského a ženského pohledu se musí objevit nejen při samotném focení a v úpravě fotek, ale ještě chvíli předtím. Koneckonců fotografování je autorská tvorba a záleží tedy na povaze autora, jak bude výsledné dílo vypadat a jaké emoce u diváků vzbudí.
Protože jsem žena a tohle je můj fejeton, žádnou velkou objektivitu ode mě raději nečekejte. Chtěla bych se s vámi podělit spíše o zkušenost, kterou jsem s touto oblastí nedávno učinila já sama. Až donedávna jsem si totiž ani nedokázala připustit, že by mužský a ženský pohled na fotografování mohl být nějak rozdílný.
V určitých fotografických žánrech je objektivita alfou a omegou veškerého snažení. Typickým příkladem zde může být reportáž. Jde o zachycení konkrétního okamžiku v danou chvíli. Většinou se jedná o okamžik unikátní, který se jen tak lehce nezopakuje. Fotograf zde slouží jako pohotový prostředník, který podává zprávu publiku: „Takhle to bylo.“ Pokud však má být reportážní fotografie skutečně dobrá, měla by obsahovat určitý náznak intimity, stopu lidských emocí, výraz. Tento výraz však může být něčím tak naprosto soukromým, že někteří fotografové zaváhají a spoušť nezmáčknou.
Zjistila jsem, že v tomhle ohledu častěji nezmáčknou spoušť ženy. Nevím, jestli je to tím, že žen fotografek je prostě méně, nebo tím, že si vlastního soukromí váží více než muži, anebo tím, že na fotoreportáž je potřeba mít ostré lokty a muži se v ní prosadí o něco snadněji. Možná je to kombinace všech těch faktorů.
Na druhou stranu jsou jisté žánry, kde ženy fotografky mohou podat mnohem lepší a zajímavější výsledky nežli muži. Přitom jde opět o případ zachycení emocí, jde však o emoce veřejné a vesměs pozitivní. Mluvím o svatební fotografii.
Pánové prominou, ale viděla jsem za svůj život už hodně fotografií ze svateb, většinou pořizovaných muži a téměř vždy jim něco chybělo. Chápu, že svatba je dobrý byznys, ve kterém se dá za den vydělat pět až deset tisíc. Chápu také, že z tohoto úhlu pohledu jsou všechny svatební fotografie stejné. Špalír, svatebčané, prstýnky, polibek. Nevěsta v bílých šatech s kyticí a se ženichem v parku, závoj, opět svatebčané, hostina a tak dále. Není divu, že v takovém prostředí velmi rychle dojdou nápady a také chuť vymýšlet cokoliv nového. Prý na to není čas ani prostor.
Tenhle přístup však zabíjí tvořivého ducha a především kouzlo okamžiku. Tu intimitu, která spojuje dva lidi v ten den a v jedinečný okamžik jejich života. Viděla jsem fotografie ze svateb jedné mladé nadějné fotografky a ejhle! Bylo to tam. V každé svatební sérii, kterou prezentovala. Jedinečný přístup, příjemná intimita, krásné propracované fotky.
Rozdíl v mužském a ženském úhlu pohledu poznáte i v dalších fotografických žánrech. Možná je to samotným vnímáním. Neuvěřitelně propracované makro fotky, dokonale připravené a nasvícené ateliérové snímky, jedinečná záliba v jednom konkrétním žánru a snaha vyprecizovat každou fotografii do posledního drobného detailu: s těmito vlastnostmi jsem se setkala především u mužů.
Mně osobně by k něčemu takovému chyběl dostatek trpělivosti. Ačkoliv věřím, že se i mezi ženami najdou takové, které jsou toho schopné. Stejně tak se domnívám, že to, co jsem mužům fotografům vyčetla, tedy přílišná strojenost, nepochopení emocí a určitá unifikace, neplatí paušálně o všech.
Taky znám několik velmi dobrých fotografů, kteří si absenci ženského pohledu ve svých fotografiích uvědomují a snaží se svůj přístup vyvážit tím, že se ptají, naslouchají a s obdivem sledují práci svých kolegyň. Na některých projektech dokonce spolupracují. Výsledky nelze popsat jiným slovem než Harmonie. A musím přiznat, že tato díla i tito lidé mají můj hluboký obdiv.
Protože jsem žena a tohle je můj fejeton, žádnou velkou objektivitu ode mě raději nečekejte. Chtěla bych se s vámi podělit spíše o zkušenost, kterou jsem s touto oblastí nedávno učinila já sama. Až donedávna jsem si totiž ani nedokázala připustit, že by mužský a ženský pohled na fotografování mohl být nějak rozdílný.
Objektivita vs. intimita
V určitých fotografických žánrech je objektivita alfou a omegou veškerého snažení. Typickým příkladem zde může být reportáž. Jde o zachycení konkrétního okamžiku v danou chvíli. Většinou se jedná o okamžik unikátní, který se jen tak lehce nezopakuje. Fotograf zde slouží jako pohotový prostředník, který podává zprávu publiku: „Takhle to bylo.“ Pokud však má být reportážní fotografie skutečně dobrá, měla by obsahovat určitý náznak intimity, stopu lidských emocí, výraz. Tento výraz však může být něčím tak naprosto soukromým, že někteří fotografové zaváhají a spoušť nezmáčknou.
Zjistila jsem, že v tomhle ohledu častěji nezmáčknou spoušť ženy. Nevím, jestli je to tím, že žen fotografek je prostě méně, nebo tím, že si vlastního soukromí váží více než muži, anebo tím, že na fotoreportáž je potřeba mít ostré lokty a muži se v ní prosadí o něco snadněji. Možná je to kombinace všech těch faktorů.
Emoce v hlavní roli
Na druhou stranu jsou jisté žánry, kde ženy fotografky mohou podat mnohem lepší a zajímavější výsledky nežli muži. Přitom jde opět o případ zachycení emocí, jde však o emoce veřejné a vesměs pozitivní. Mluvím o svatební fotografii.
Pánové prominou, ale viděla jsem za svůj život už hodně fotografií ze svateb, většinou pořizovaných muži a téměř vždy jim něco chybělo. Chápu, že svatba je dobrý byznys, ve kterém se dá za den vydělat pět až deset tisíc. Chápu také, že z tohoto úhlu pohledu jsou všechny svatební fotografie stejné. Špalír, svatebčané, prstýnky, polibek. Nevěsta v bílých šatech s kyticí a se ženichem v parku, závoj, opět svatebčané, hostina a tak dále. Není divu, že v takovém prostředí velmi rychle dojdou nápady a také chuť vymýšlet cokoliv nového. Prý na to není čas ani prostor.
Tenhle přístup však zabíjí tvořivého ducha a především kouzlo okamžiku. Tu intimitu, která spojuje dva lidi v ten den a v jedinečný okamžik jejich života. Viděla jsem fotografie ze svateb jedné mladé nadějné fotografky a ejhle! Bylo to tam. V každé svatební sérii, kterou prezentovala. Jedinečný přístup, příjemná intimita, krásné propracované fotky.
Smysl pro detail
Rozdíl v mužském a ženském úhlu pohledu poznáte i v dalších fotografických žánrech. Možná je to samotným vnímáním. Neuvěřitelně propracované makro fotky, dokonale připravené a nasvícené ateliérové snímky, jedinečná záliba v jednom konkrétním žánru a snaha vyprecizovat každou fotografii do posledního drobného detailu: s těmito vlastnostmi jsem se setkala především u mužů.
Mně osobně by k něčemu takovému chyběl dostatek trpělivosti. Ačkoliv věřím, že se i mezi ženami najdou takové, které jsou toho schopné. Stejně tak se domnívám, že to, co jsem mužům fotografům vyčetla, tedy přílišná strojenost, nepochopení emocí a určitá unifikace, neplatí paušálně o všech.
Taky znám několik velmi dobrých fotografů, kteří si absenci ženského pohledu ve svých fotografiích uvědomují a snaží se svůj přístup vyvážit tím, že se ptají, naslouchají a s obdivem sledují práci svých kolegyň. Na některých projektech dokonce spolupracují. Výsledky nelze popsat jiným slovem než Harmonie. A musím přiznat, že tato díla i tito lidé mají můj hluboký obdiv.
