Zrcadlovka a já: Není expedičník jako expedičník

Ovšem takhle jednoduché to rozhodně není. Dalo by se říct, že čím větší je společnost, tím se stává koordinace akce věcí zcela nemožnou. Snad i proto, že se samotní účastníci ani příliš koordinovat nechtějí. Obvykle převládá model skupin. První skupina, tzv. „východňári“, si nedá ujít to potěšení vstávat na každé expedici ještě před východem slunka a lézt někam nahoru na kopec, ať už je vysoký 500 nebo 2500 metrů, aby si tento přírodní zázrak mohla jaksepatří vyfotit. Neodradí je ani vstávání v tak nelidskou ranní hodinu jako jsou tři nebo čtyři ráno. Ani výšlap nahoru s technikou a stativem jim však obvykle nestačí a chtějí v expediční činnosti pokračovat celý den.

Druhá skupina, bez názvu, a poněkud umírněnějšího rázu, ráno prostě vstane, vybere si nějakou zajímavou destinaci a na tu prostě vyrazí fotit. Většinou se nejedná o příliš velký počet lidí, to je však v případě, že chcete skutečně pořídit nějaké fotky, spíše výhoda.

Třetí skupina vyspává opici z bujarého večírku předchozí noci, který končil zhruba v době, kdy se vstávalo na východovku a ty nejotrlejší samozřejmě napadlo, že nepůjdou spát a rovnou se přidají k první expediční skupině. Přičemž v průběhu dne následuje úporná bolest hlavy a proklínání takového nápadu. Zbytek skupiny raději ulehne do postelí a vstane v pozdních dopoledních hodinách, aby si předtím, než někam vyrazí, sehnal něco k snědku, případně otevřenou hospodu, kde získá nějakého toho vyprošťováka. Do terénu pak vyrazí obvykle kolem poledne.
Na expedicích najdete i „zvláštní skupinu“, kterou lze nejlépe charakterizovat označením „staří páni“. Nejde ani tak o to, že by se opravdu sestávala z mužů v pokročilém věku, ale spíš o způsob, jakým nazírají na celý průběh akce a jakým se jí účastní. „Staré pány“ poznáte podle toho, že se zásadně nikam nehoní a každý svůj krok potřebují nejprve dlouze prodebatovat. Debatuje se samozřejmě nejlépe nad pivem nebo jinou podobnou tekutinou. Když je chcete najít, stačí projít hospody v nejbližším okolí. Samozřejmě jsou ověšeni tou nejlepší dostupnou fotografickou technikou, ale na fotoexpedicích zásadně nefotí. Nestojí to prý za to. Na východovce je nehledejte, západ slunce raději oslaví opět v nějaké občerstvovně. Rozhodně se od nich nedá čekat celodenní túra nebo výšlap do nějakého velkého kopce.

Další specifickou skupinou jsou tzv. milovníci maker. Ti by samozřejmě na expedici nemuseli vůbec jezdit, protože je krajinky nezajímají, ale na druhou stranu je to společenská událost a pěkná kytička nebo brouček se dá přece najít kdekoliv. Zpravidla je najdete u nějaké díry v zemi foťákem pozorovat cvrčky, nebo jak se válí na louce a snaží se zachytit pestíky nějaké vzácné květiny.

Jako poslední bych ráda definovala skupinu vyhledávající západy slunce. Tato denní doba se jí obvykle zdá pro focení „zlaté koule“ mnohem příznivější a předtím si lze lépe, za světla, zmapovat a vybrat vhodný terén. Zpravidla tím tráví celé odpoledne, ale někteří se těsně před západem rozhodnou přeběhnout na jiný kopec, kde by to přece jen mohlo být o cosi lepší. Fotit s nimi zůstává i nevelká skupina milovníků maker, aby se nějak začlenila do kolektivu a přinesla i nějakou tu expediční fotku.

Tento výčet skupin není konečný. Mohou se mezi sebou prolínat, navzájem kombinovat, někteří členové přebíhají z jedné skupiny do druhé a najdou se dokonce i sólisté, kteří se nezařadí vůbec nikam. V případě, že jste ještě na žádné fotoexpedici nebyli, rozhodně doporučuji někam vyrazit. Možná si nepřivezete skvělé a naprosto unikátní snímky, ale rozhodně získáte mnoho nových přátel, zajímavých postřehů a studijního materiálu. Minimálně si můžete na vlastní kůži ověřit mou teorii skupin a některou z nich si vybrat. Věřím, že se vám to bude líbit.