Zrcadlovka a já: Nerušit, fotím!
28.5.2010, Jana Bártová, fejeton
Fotografování považuji za svůj soukromý rituál. Věnovat se mu pořád a ustavičně samozřejmě nelze, a tak si užívám každou volnou chvilku, kterou můžu strávit se svým fotoaparátem. Pokud možno sama.
Tím nemyslím, že bych se nějak stranila kolektivu nebo že bych upřednostňovala osamělé výšlapy za východy slunce nebo do přírody, hledala skrytá zákoutí a žárlivě si je střežila, aby mi je snad nikdo nevykoukal, nebo odmítala fotit s modelkami, které už někdy držely fotoaparát v ruce a mohly by mi tudíž konkurovat. Na těch nejkrásnějších místech jsem naopak vždycky byla s někým.
Pro spoustu mých známých bylo však dost zarážející, když zaznamenali změnu, která se se mnou stává během fotografování. Kamarádka to označila termínem „vytržení“, já bych to pojmenovala prostě: Nerušit, fotím! Ve stavu hledání dokonalého záběru nevnímám okolí, čas, ani rozmary počasí, pokud se ovšem přímo netýkají expozice.
Někteří lidé takové zaujetí těžko chápou. Například kamarádka z něj byla vyloženě zklamaná. Asi očekávala, že když se mnou půjde na celý den fotit, stihne se mnou probrat spousty věcí. Jenže já toho prostě v tomhle stavu moc nenamluvím. Spíš se jen dívám kolem a pozoruji. Tak jsem ji alespoň předala do péče někoho, kdo stíhá obojí, mluvení i focení. Nakonec byli všichni spokojení.
Fotografování pro mě vždy bylo a vždy bude hlubokou relaxací. Je to jedna z mála chvílí, kdy nic nemusím a nic neřeším. Jen se prostě soustředím na ten jeden jediný záběr, na kouzlo okamžiku. Můžu být naprosto sobecká a v tu chvíli mě nic jiného zkrátka nezajímá. Pak kouzlo pomine a já se vrátím do reálného světa a pokračuji ve své původní cestě.
Naštěstí jsem zjistila, že podobné stavy zažívají i jiní lidé, takže se mimo realitu neocitám sama. Fotografování je pro spoustu fotografů osamělá činnost. Jistě, dá se částečně sdílet s lidmi podobně zaměřenými, ale v hloubi duše zažívá ono odpoutání se a odtržení od reality každý zvlášť a po svém.
Na druhou stranu nám stačí málo. Někomu krásný brouček v trávě, někomu nádherné světlo během zlaté hodinky. Dokážeme se radovat z maličkostí a užívat si jedinečnost dané chvíle, i když třeba selže technika. Kolikrát už jsem slyšela větu: „Škoda, že tohle se nedá vyfotit tak, jak to vidí oči.“ Unikátnost lidského pohledu, krása přírodních scenérií, jedinečnost okamžiku, prchavost světla, to všechno dává dohromady neskutečný obraz, jenž se často nedá zachytit ani fotoaparátem, dá se pouze cítit. Ale i o tom, může být fotografování.
Pro spoustu mých známých bylo však dost zarážející, když zaznamenali změnu, která se se mnou stává během fotografování. Kamarádka to označila termínem „vytržení“, já bych to pojmenovala prostě: Nerušit, fotím! Ve stavu hledání dokonalého záběru nevnímám okolí, čas, ani rozmary počasí, pokud se ovšem přímo netýkají expozice.
Někteří lidé takové zaujetí těžko chápou. Například kamarádka z něj byla vyloženě zklamaná. Asi očekávala, že když se mnou půjde na celý den fotit, stihne se mnou probrat spousty věcí. Jenže já toho prostě v tomhle stavu moc nenamluvím. Spíš se jen dívám kolem a pozoruji. Tak jsem ji alespoň předala do péče někoho, kdo stíhá obojí, mluvení i focení. Nakonec byli všichni spokojení.
Fotografování pro mě vždy bylo a vždy bude hlubokou relaxací. Je to jedna z mála chvílí, kdy nic nemusím a nic neřeším. Jen se prostě soustředím na ten jeden jediný záběr, na kouzlo okamžiku. Můžu být naprosto sobecká a v tu chvíli mě nic jiného zkrátka nezajímá. Pak kouzlo pomine a já se vrátím do reálného světa a pokračuji ve své původní cestě.
Naštěstí jsem zjistila, že podobné stavy zažívají i jiní lidé, takže se mimo realitu neocitám sama. Fotografování je pro spoustu fotografů osamělá činnost. Jistě, dá se částečně sdílet s lidmi podobně zaměřenými, ale v hloubi duše zažívá ono odpoutání se a odtržení od reality každý zvlášť a po svém.
Na druhou stranu nám stačí málo. Někomu krásný brouček v trávě, někomu nádherné světlo během zlaté hodinky. Dokážeme se radovat z maličkostí a užívat si jedinečnost dané chvíle, i když třeba selže technika. Kolikrát už jsem slyšela větu: „Škoda, že tohle se nedá vyfotit tak, jak to vidí oči.“ Unikátnost lidského pohledu, krása přírodních scenérií, jedinečnost okamžiku, prchavost světla, to všechno dává dohromady neskutečný obraz, jenž se často nedá zachytit ani fotoaparátem, dá se pouze cítit. Ale i o tom, může být fotografování.
