Zrcadlovka a já: O právu autorském
24.7.2009, Jana Bártová, fejeton
Nebudu určitě první ani poslední, komu se něco takového stalo. Ale přesto: Ukradli mi moji fotku! Jistě to taky znáte. Člověk si surfuje po webu a zničehonic upoutá jeho zájem povědomá fotografie. Kde jsem ji viděl? Pak chvíli pátráte a hledáte ve svém archívu a… jaké překvapení. Jistě, je to ona.
Bez uvedení autora, popisu nebo jakéhokoliv komentáře zdobí čísi webový projekt. Ať už se jedná o super fotku, jejíž přípravou člověk strávil několik hodin času, nebo o obyčejný povedený výcvak, tak či onak to člověku hne žlučí. Vždyť tu máme autorská práva, zákony, model release a další věci. Tak jak to, že to nestačí?
Chyba bude zřejmě, jak už to tak bývá, na obou stranách. Některá velká vydavatelství u nás dávají svým redaktorům jednoznačné příkazy. Pokud potřebujete nějakou fotku do článku, najděte ji na internetu. Autorská práva neřešte, prostě ji stáhněte a použijte. Dávat tisíce a desetitisíce korun za fotografie se nám nevyplatí a kvůli jedné fotce se žádný poloprofesionál soudit nebude. A kdyby náhodou ano, tak máme hromadu právníků a menší pokuta, kterou bychom museli v takovém případě zaplatit, se vyplatí, když vezmeme v úvahu, na kolika dalších fotografiích tímto jednáním ušetříme.
Někteří experti ze soukromé sféry si dokonce myslí, že uvedením zdroje jim automaticky vzniká nárok fotografii použít pro vlastní potřebu, a autorské právo jaksi úplně pomíjejí.
Druhou stránkou věci je ale postoj mnohých fotografů, kteří nad takovou krádeží jen bezmocně pokrčí rameny. Často totiž ani nevědí, jak by měli reagovat. Shánět právníka kvůli fotce, kterou by prodali maximálně za pár stovek, se jim bohužel opravdu nevyplatí. Většinou se jim ani nepodaří sehnat osobu, která jejich fotografii bez dovolení použila.
Jiní ji možná i seženou, ale zase se nechají uchlácholit tím, že se po jejich důrazném reptání pod fotografií objeví jejich jméno, jakožto autora. Alespoň se tak mohou zviditelnit. Jen málokomu ješitnost dovolí požadovat stažení použité fotografie a omluvu nebo dokonce finanční odškodnění. Jenže, kde není žalobce, není ani soudce. A tak se autorská práva klidně mohou porušovat dál.
Chápu, že domoci se svých práv v této oblasti, je v dnešní době opravdu těžké. Dříve bylo fotografování záležitostí menšiny a na díla předních českých fotografů se pohlíželo stejně, jako na díla umělecká. V době digitalizace však fotí skoro všichni a většina lidí je patřičně pyšná na to, když se jejich fotografie někdo objeví, byť je to nelegálně a na úkor jejich autorského práva.
Jakákoliv kvalita jde v tomto případě stranou a o umění se hovořit nedá. Přesto mě však vždycky dokážou zvednout ze židle tací, co bez hlubší znalosti dané problematiky jednoduše mávnou rukou: „Ale, vždyť je to jenom fotka.“
Stalo se vám už někdy, že vám ukradli vaši fotku? Domohli jste se svých autorských práv? Jak jste postupovali? Napište do našeho fóra na Digimanii a svěřte se nám se svými zkušenostmi.
Chyba bude zřejmě, jak už to tak bývá, na obou stranách. Některá velká vydavatelství u nás dávají svým redaktorům jednoznačné příkazy. Pokud potřebujete nějakou fotku do článku, najděte ji na internetu. Autorská práva neřešte, prostě ji stáhněte a použijte. Dávat tisíce a desetitisíce korun za fotografie se nám nevyplatí a kvůli jedné fotce se žádný poloprofesionál soudit nebude. A kdyby náhodou ano, tak máme hromadu právníků a menší pokuta, kterou bychom museli v takovém případě zaplatit, se vyplatí, když vezmeme v úvahu, na kolika dalších fotografiích tímto jednáním ušetříme.
Někteří experti ze soukromé sféry si dokonce myslí, že uvedením zdroje jim automaticky vzniká nárok fotografii použít pro vlastní potřebu, a autorské právo jaksi úplně pomíjejí.
Druhou stránkou věci je ale postoj mnohých fotografů, kteří nad takovou krádeží jen bezmocně pokrčí rameny. Často totiž ani nevědí, jak by měli reagovat. Shánět právníka kvůli fotce, kterou by prodali maximálně za pár stovek, se jim bohužel opravdu nevyplatí. Většinou se jim ani nepodaří sehnat osobu, která jejich fotografii bez dovolení použila.
Jiní ji možná i seženou, ale zase se nechají uchlácholit tím, že se po jejich důrazném reptání pod fotografií objeví jejich jméno, jakožto autora. Alespoň se tak mohou zviditelnit. Jen málokomu ješitnost dovolí požadovat stažení použité fotografie a omluvu nebo dokonce finanční odškodnění. Jenže, kde není žalobce, není ani soudce. A tak se autorská práva klidně mohou porušovat dál.
Chápu, že domoci se svých práv v této oblasti, je v dnešní době opravdu těžké. Dříve bylo fotografování záležitostí menšiny a na díla předních českých fotografů se pohlíželo stejně, jako na díla umělecká. V době digitalizace však fotí skoro všichni a většina lidí je patřičně pyšná na to, když se jejich fotografie někdo objeví, byť je to nelegálně a na úkor jejich autorského práva.
Jakákoliv kvalita jde v tomto případě stranou a o umění se hovořit nedá. Přesto mě však vždycky dokážou zvednout ze židle tací, co bez hlubší znalosti dané problematiky jednoduše mávnou rukou: „Ale, vždyť je to jenom fotka.“
Stalo se vám už někdy, že vám ukradli vaši fotku? Domohli jste se svých autorských práv? Jak jste postupovali? Napište do našeho fóra na Digimanii a svěřte se nám se svými zkušenostmi.
