Zrcadlovka a já: Poslední večeře v Londýně
22.7.2011, Jana Bártová, fejeton
Náš výlet do Londýna se vydařil. Byl bohatý na fotky, zážitky, pěkné i typicky anglické počasí, na prima lidi, bujaré večírky, na kulturu, procházky i nakupování. Vytkla bych mu jedině to, že byl příliš krátký.
Můj výlet do Londýna se nesl ve světle objevných zkušeností o lidech a fotografování. Ačkoliv jsem tam byla s kamarádkou, která nefotí, naprosto sdílela moji vášeň a vydatně mě ve focení podporovala, ačkoliv jí byla zima, bolely ji nohy nebo se třeba necítila úplně nejlíp. Navíc byla úplně nadšená, když si mohla půjčit fotoaparát a taky si něco vyfotit.
Zajímavou zkušenost jsem učinila i s obyvateli Londýna. Když v Brně nebo v Praze vytáhnu fotoaparát a snažím se fotit nějakou rušnou ulici, do pěti minut mě většinou někdo začne pacifikovat. Vyptávají se, jestli se to smí, jestli na to mám povolení, pro koho a co to fotím, nebo jestli nejsou na fotkách. Navíc se lidé tváří tak nějak nabručeně.
Překvapilo mě, jak je Londýn v tomhle ohledu jiný. Lidé nemají strach se vám podívat do očí a usmát se. Nebojí se komunikovat. Na fotoaparáty jsou zvyklí a z míry je nějakým focením rozhodně nevyvedete. Jdou si vlastní cestou. A že jsou na vaší fotce? No a co?
Musím se přiznat, že ze všeho nejvíc mi učaroval noční Londýn. Možná proto, že hned večer po příjezdu jsme se šly projít na London Bridge a kolem Temže jsme pokračovaly až k Tate Modern. Velkoměsto připomínalo zářící diamant a to, jak se nasvícené památky a mosty odrážely na neklidné hladině řeky, ještě více zdůrazňovalo jeho velkolepost. Asi jsem nikdy nic takového neviděla.
Stejně tak mě zaujala různorodost města a jeho obyvatel. Kde jinde potkáte na jednom místě punkery, technaře, elegantní dámy, vyznavače etnostylu i solidní bussinessmany v kravatách? Nají se u jednoho z četných stánků v Camden Town a vůbec jim to nebude připadat divné. Nebo se sejdou v jedné z mnoha londýnských hospůdek, aby si dali jedno po práci. A když nebude místo, klidně se i s pivkem postaví k baru nebo vedle zahrádky na ulici. A diskutují, konverzují, povídají si, s kýmkoliv uznají za vhodné. Další prostor pro realizaci a street foto.
Pokud pominu Chorvatsko a sever Itálie, asi jsem nikde nepotkala tolik Čechů jako v Londýně. Stačilo k tomu čas od času něčemu nerozumět, pak se vás zeptali, odkud jste, a pak už jste se mohli dál bavit v češtině. Ne, že by mi angličtina nějak překážela, ale bylo hezké povídat si s krajany dlouhodobě žijícími v Londýně a pozorovat město jejich očima. Dozvěděla jsem se, kam se podívat, v kterých hodinách tam bude nejlepší světlo a co bychom ještě rozhodně měly vidět.
A samozřejmě nechyběla ani poslední večeře v Londýně kousek od Elephant&Castle, se špagetami připravenými po česku, se třemi láhvemi francouzského šampaňského, s dubovým stolem, s křišťálovým lustrem z Čech, s elegantními zrcadly, s množstvím růžových lístků a se spoustou zinscenovaných fotek, aby tento okamžik zůstal navždy zaznamenán. Londýn nám opravdu nezůstal nic dlužen a předvedl se v celé své nádheře až do samotného konce. A já se budu těšit, až jej znovu uvidím přes hledáček svého fotoaparátu.
Zajímavou zkušenost jsem učinila i s obyvateli Londýna. Když v Brně nebo v Praze vytáhnu fotoaparát a snažím se fotit nějakou rušnou ulici, do pěti minut mě většinou někdo začne pacifikovat. Vyptávají se, jestli se to smí, jestli na to mám povolení, pro koho a co to fotím, nebo jestli nejsou na fotkách. Navíc se lidé tváří tak nějak nabručeně.
Překvapilo mě, jak je Londýn v tomhle ohledu jiný. Lidé nemají strach se vám podívat do očí a usmát se. Nebojí se komunikovat. Na fotoaparáty jsou zvyklí a z míry je nějakým focením rozhodně nevyvedete. Jdou si vlastní cestou. A že jsou na vaší fotce? No a co?
Musím se přiznat, že ze všeho nejvíc mi učaroval noční Londýn. Možná proto, že hned večer po příjezdu jsme se šly projít na London Bridge a kolem Temže jsme pokračovaly až k Tate Modern. Velkoměsto připomínalo zářící diamant a to, jak se nasvícené památky a mosty odrážely na neklidné hladině řeky, ještě více zdůrazňovalo jeho velkolepost. Asi jsem nikdy nic takového neviděla.
Stejně tak mě zaujala různorodost města a jeho obyvatel. Kde jinde potkáte na jednom místě punkery, technaře, elegantní dámy, vyznavače etnostylu i solidní bussinessmany v kravatách? Nají se u jednoho z četných stánků v Camden Town a vůbec jim to nebude připadat divné. Nebo se sejdou v jedné z mnoha londýnských hospůdek, aby si dali jedno po práci. A když nebude místo, klidně se i s pivkem postaví k baru nebo vedle zahrádky na ulici. A diskutují, konverzují, povídají si, s kýmkoliv uznají za vhodné. Další prostor pro realizaci a street foto.
Pokud pominu Chorvatsko a sever Itálie, asi jsem nikde nepotkala tolik Čechů jako v Londýně. Stačilo k tomu čas od času něčemu nerozumět, pak se vás zeptali, odkud jste, a pak už jste se mohli dál bavit v češtině. Ne, že by mi angličtina nějak překážela, ale bylo hezké povídat si s krajany dlouhodobě žijícími v Londýně a pozorovat město jejich očima. Dozvěděla jsem se, kam se podívat, v kterých hodinách tam bude nejlepší světlo a co bychom ještě rozhodně měly vidět.
A samozřejmě nechyběla ani poslední večeře v Londýně kousek od Elephant&Castle, se špagetami připravenými po česku, se třemi láhvemi francouzského šampaňského, s dubovým stolem, s křišťálovým lustrem z Čech, s elegantními zrcadly, s množstvím růžových lístků a se spoustou zinscenovaných fotek, aby tento okamžik zůstal navždy zaznamenán. Londýn nám opravdu nezůstal nic dlužen a předvedl se v celé své nádheře až do samotného konce. A já se budu těšit, až jej znovu uvidím přes hledáček svého fotoaparátu.
