Zrcadlovka a já: Proč holky nefotí?

Ženy a fotografování. Toto slovní spojení vyvolá ve většině lidí jasnou představu: fotograf – modelka – akty. Je opravdu tak zvláštní, že by se nějaká žena mohla věnovat fotografování jinak, než jako modelka? Kladu si tuhle otázku už nějakou dobu. Protože pravidelně chodím na různé fotosrazy, fotopiva, fotoexpedice a čas od času se pohybuji na různých fotografických fórech a diskuzních vláknech, vím, že nás fotografek je opravdu málo.

Jenže proč to tak je? Už jsme si zvykli na to, že jsou ženy spisovatelky, malířky, hudebnice, tak proč ne fotografky? Proč jich je v této branži tak málo? V dnešní době lze fotografování považovat za masovou zábavu, dostupnost fotografické techniky se v posledních letech rapidně zlepšila. Je to tedy tak, že by to ženy netáhlo a nezajímalo? Je pro ně toto odvětví příliš technické? Nebo je to tím, že fotografování bylo až donedávna výlučnou doménou mužů?

Dospěla jsem k názoru, že odpovědí na tyto otázky bude nejspíše, jak už to tak bývá, kombinace různých faktorů. Jednak je focení jako koníček poměrně drahou záležitostí. Ať už jde o nákup digitální zrcadlovky, vhodných objektivů, filtrů a doplňků, počítače a softwaru na úpravu fotek, nebo třeba o financování výletů za fotografováním, pronájmu ateliéru a další věci, vyžaduje to vždy dostatek volného času a určitých finančních prostředků. Takže to znamená mít relativně slušný příjem a chápavou rodinu nebo partnera.
Fotografování, když z něj vyjmu cvakání krabičkou od mýdla a focení na plně automatické režimy, vyžaduje také několik základních technických znalostí, jako je souvztažnost clony a času, znalost světelných podmínek a nastavení fotoaparátu podle nich, korekce expozice a další náležitosti. Jistě, není to nic těžkého, co by se člověk s trochou snahy nenaučil. Ovšem, chce to čas, vhodnou literaturu nebo pro začátek, dobrého učitele. Musím se přiznat, že já, jakožto žena, jsem neměla o učitele nouzi. Prakticky se vždy ve fotografické komunitě našel někdo, kdo byl ochoten se mi věnovat a odpovídat na mé zvědavé otázky.

Pak je tu také záležitost s tématem focení. Znám pár fotografek krajinářek, několik málo, co fotí hmyz, pak taky jednu, která fotí architekturu. Občas potkám nějakou, která ráda fotí lidi, ale zajímají ji především portrétky, street a reportáže. Když na sebe prozradím, že se věnuji fotografování aktů, zůstane na mě hledět nejen mužské osazenstvo, ale i ženské. Pak musím odpovídat na zvídavé otázky typu: „A to ti tam pózují nahatí chlapi nebo ženské?“ Když prozradím, že hlavně ženské, většinou začnou pánové zdvihat údivem obočí a nenápadně vyzvídat, jak je to s mou sexuální orientací. „A jaké to je? Líbí se ti to? Musí to být docela vzrušující.“ Vždycky si vzpomenu na Bettinu Rheims a její fotografie a musím si v duchu klást otázku: Taky se jí takhle vyptávali? A co jim asi odpovídala?

Dle svých zkušeností musím poznamenat, že mužský a ženský pohled na focenou scénu se zásadně liší. Ať už jde o krajiny nebo o akty. Pro někoho jsou to možná jen detaily, ale právě ty detaily rozhodují o výsledku jakožto celku. A ženský pohled fotografii rozhodně sluší. Takže se, dámy, nebojte. Po všech těch Drtikolech, Saudcích a Rückerech by nám nějaká ta Bettina Rheims po Česku rozhodně slušela.