Zrcadlovka a já: Proč nemají pochopení?
20.3.2009, Jana Bártová, fejeton
Rozhodla jsem se sepisovat své postřehy o tom, jaké to je být začínajícím fotografem, protože na světě musí být stovky podobně postižených šílenců, jako jsem já. Tedy přesněji řečeno lidí, kteří taky pochopili, že jejich život bez zrcadlovky nemá smysl.
Při fotografování se člověk často dostává do situací, se kterými lze bojovat jen těžko. Jako každý postižený svým koníčkem představuji pro okolí takřka nepochopitelného blázna, který se všude pohybuje zásadně s obrovským tělem (fotoaparátu) na krku, stativem v ruce a batohem se spoustou sklíček (objektivů) na zádech. „Na co čeká? Kam jde? K čemu to všechno potřebuje? A proč jí to, proboha, tolik trvá?“
Jistě to taky dobře znáte. Takovými otázkami a nepochopením našeho okolí, rodiny, přátel a blízkých jsme pronásledováni na každém kroku. A to ještě musím navrch přidat zvláště oblíbenou hlášku „Ta s tím focením nadělá. Kdyby fotila kompaktem, nemusela by tahat tolik věcí a bylo by to mnohem rychlejší.“
Zkrátka my fotografové to nemáme v běžném každodenním životě vůbec lehké. Jen na ilustraci uvedu pár příkladů nepochopení okolního světa, se kterými se setkáváme dnes a denně.
Modelová situace č. 1 - Rodinný výlet
Jdete s rodinou na návštěvu do ZOO a rozhodnete se, že si pořídíte úžasný snímek tygra sibiřského. Vyhlídnete si vhodné místo, postavíte stativ, to už se rodina začíná pomalu nudit, nastavíte si správně clonu, čas, vyvážení bílé a všechny další nezbytné parametry, to už se rodina nudí hodně a chce odcházet k dalšímu výběhu, a pak čekáte na tygra.
Tygr nejde. Pořád nejde. Rodina naštvaně pobíhá kolem výběhu a chce odejít. Místo máte ideální, světlo také, ale tygr pořád nikde. Čekáte deset minut, pak čtvrt hodiny, třicet minut. Rodina už mezitím naštvaně odešla. Po hodině čekání zajde slunce, změní se scéna a vy to vzdáte. Sundáte foťák ze stativu, zabalíte ho, sbalíte stativ a chcete odejít. A v tom se objeví to zatracené zvíře.
Nese se proti vám a zastaví se přímo v místě, na které jste ještě před chvílí mířili objektivem. Skřípete zuby, rychle trháte fotoaparát z tašky a snažíte se ulovit alespoň pár zdařilých momentek. Samozřejmě bezúspěšně. Odcházíte s nepořízenou. Doma se s vámi navíc nebaví ani klika u dveří a všichni se vás posměšně vyptávají, jaké úžasné fotky tygra jste to přivezli.
Modelová situace č. 2 - Sportovní událost
Rozhodnete se jet s přáteli lyžovat na hory. Samozřejmě si musíte vzít svého DSLR miláčka s sebou. Takže lyžujete s batohem, který vám trochu překáží, ale to vám vůbec nevadí. Musíte si jej neustále sundávat a nasazovat při nastupování na lanovku, ale ani to vám nevadí. Pro focení přece uděláte cokoliv.
Kamarádi si k vám do batohu rádi přidají různé drobnosti, což vám nevadí, ale jsou nervózní při každém výjezdu na kopec, protože vám dlouho trvá, než si batoh nasadíte, a taky protože byste mohli chtít něco fotit. Přece jste přijeli lyžovat. A lyžování by vás mělo bavit mnohem víc než focení sněhu, hor, obláčků a podobných nesmyslů. Jen těžko budete vysvětlovat, proč se na tohle místo chcete podívat ve čtyři odpoledne a proč je vůbec nechcete fotit v pravé poledne.
A to jsou jen dva příklady z mnoha. Jistě to znáte velmi dobře sami a z vlastní zkušenosti. Snahu o dobrou fotografii prostě nikdo z vašeho okolí neocení, fotky však budou chtít nakonec úplně všichni. Já jsem pro všechny případy zvolila poněkud radikální přístup.
Do ZOO jdu raději sama bez rodiny a zastavím se u dvou výběhů místo u čtyřiceti, a po horách se nejradši potloukám s partou stejně postižených lidí. V takové bandě fotografů se nějaká ta hodinka čekání na dobré světlo úplně ztratí. A hlavně to vůbec nikomu nepřekáží.
Jistě to taky dobře znáte. Takovými otázkami a nepochopením našeho okolí, rodiny, přátel a blízkých jsme pronásledováni na každém kroku. A to ještě musím navrch přidat zvláště oblíbenou hlášku „Ta s tím focením nadělá. Kdyby fotila kompaktem, nemusela by tahat tolik věcí a bylo by to mnohem rychlejší.“
Zkrátka my fotografové to nemáme v běžném každodenním životě vůbec lehké. Jen na ilustraci uvedu pár příkladů nepochopení okolního světa, se kterými se setkáváme dnes a denně.
Modelová situace č. 1 - Rodinný výlet
Jdete s rodinou na návštěvu do ZOO a rozhodnete se, že si pořídíte úžasný snímek tygra sibiřského. Vyhlídnete si vhodné místo, postavíte stativ, to už se rodina začíná pomalu nudit, nastavíte si správně clonu, čas, vyvážení bílé a všechny další nezbytné parametry, to už se rodina nudí hodně a chce odcházet k dalšímu výběhu, a pak čekáte na tygra.
Tygr nejde. Pořád nejde. Rodina naštvaně pobíhá kolem výběhu a chce odejít. Místo máte ideální, světlo také, ale tygr pořád nikde. Čekáte deset minut, pak čtvrt hodiny, třicet minut. Rodina už mezitím naštvaně odešla. Po hodině čekání zajde slunce, změní se scéna a vy to vzdáte. Sundáte foťák ze stativu, zabalíte ho, sbalíte stativ a chcete odejít. A v tom se objeví to zatracené zvíře.
Nese se proti vám a zastaví se přímo v místě, na které jste ještě před chvílí mířili objektivem. Skřípete zuby, rychle trháte fotoaparát z tašky a snažíte se ulovit alespoň pár zdařilých momentek. Samozřejmě bezúspěšně. Odcházíte s nepořízenou. Doma se s vámi navíc nebaví ani klika u dveří a všichni se vás posměšně vyptávají, jaké úžasné fotky tygra jste to přivezli.
Modelová situace č. 2 - Sportovní událost
Rozhodnete se jet s přáteli lyžovat na hory. Samozřejmě si musíte vzít svého DSLR miláčka s sebou. Takže lyžujete s batohem, který vám trochu překáží, ale to vám vůbec nevadí. Musíte si jej neustále sundávat a nasazovat při nastupování na lanovku, ale ani to vám nevadí. Pro focení přece uděláte cokoliv.
Kamarádi si k vám do batohu rádi přidají různé drobnosti, což vám nevadí, ale jsou nervózní při každém výjezdu na kopec, protože vám dlouho trvá, než si batoh nasadíte, a taky protože byste mohli chtít něco fotit. Přece jste přijeli lyžovat. A lyžování by vás mělo bavit mnohem víc než focení sněhu, hor, obláčků a podobných nesmyslů. Jen těžko budete vysvětlovat, proč se na tohle místo chcete podívat ve čtyři odpoledne a proč je vůbec nechcete fotit v pravé poledne.
A to jsou jen dva příklady z mnoha. Jistě to znáte velmi dobře sami a z vlastní zkušenosti. Snahu o dobrou fotografii prostě nikdo z vašeho okolí neocení, fotky však budou chtít nakonec úplně všichni. Já jsem pro všechny případy zvolila poněkud radikální přístup.
Do ZOO jdu raději sama bez rodiny a zastavím se u dvou výběhů místo u čtyřiceti, a po horách se nejradši potloukám s partou stejně postižených lidí. V takové bandě fotografů se nějaká ta hodinka čekání na dobré světlo úplně ztratí. A hlavně to vůbec nikomu nepřekáží.
| Za 14 dní se můžete těšit na další část cyklu Zrcadlovka a já, tentokrát na téma: Jaký foťák si mám koupit? |
