Zrcadlovka a já: Svatby a další horory
15.4.2011, Jana Bártová, fejeton
Opět se musím vrátit k tématu focení svateb. Ne, že by mě to zas až tak moc zajímalo, ale poslední zkušenost mi prostě nedá spát. Nechala jsem se ukecat a šla kamarádovi na svatbu. Ne jako fotograf, ale jako host.
Ještě před onou návštěvou inkriminované události jsem se ho dotázala, zda potřebuje, abych si s sebou vzala foťák. Odvětil, že ne, protože mu svatbu nafotí švagr. Dál už jsem to neřešila. Před odjezdem na obřad jsem sice chvíli nerozhodně postávala před fotobrašnou a zvažovala, jestli si přece jen nemám vzít tělo a pár sklíček, ale byla jsem okřiknuta s tím, že tam přeci nebudu zbytečně rušit focením.
Říkala jsem si, že když mě nikdo nepožádal, neměla bych si s tím dělat hlavu a svou zrcadlovku jsem nechala doma. Přece jen focení svatby je náročná záležitost, která spolyká dost času, chce to dobrou techniku, stativ, světla, vybrat vhodné prostředí, snažit se a hlavně u toho přemýšlet. Prostě to není jen tak.
Když jsem dorazila na místo a seznámila jsem se s ostatními svatebčany včetně několika fotografů, dostala jsem trochu strach. Jenže moje fotky to přece nebudou, že. Nebyla jsem ani tak pohoršena tím, že fotografové nemají ani techniku, ani pořádné blesky a na stativ se dá postavit tak maximálně kompakt, zlobilo mě spíš, že nepřemýšlí a jenom pobíhají kolem a cvakají.
Samotný obřad připomínal spíš sraz fotografů na tiskovce při oznámení nějaké zásadní politické události regionálního významu. Přes cvakání a různé zvuky, které různé fotoaparáty vyluzovaly, ano, někteří hosté fotili i na mobil, nebyl oddávající téměř slyšet. Upřímně řečeno, už se nedivím, že některé obřadní síně takový druh focení zakazují a striktně trvají na jednom profesionálním fotografovi.
Co se týče fotografií svatebčanů před zámkem na schodech, vše se odehrálo jak podle nejhoršího scénáře z hororu. V pravé poledne slunce svítilo velmi tvrdě, na nebi se honily mraky a byl vítr, takže světelné podmínky se drasticky měnily každých pět minut. Fotografům to ale nevadilo a mě nezbývalo než si tiše myslet své. Jak dopadlo fotografování nevěsty a ženicha v roští v parku jsem neměla odvahu sledovat a věnovala jsem se radši procházce po okolí.
Zmiňované fotky jsem zatím neviděla, což je možná dobře. Kdyby mě ale jednou napadlo se vdát, rozhodně si půjčím některého ze svých kamarádů, kteří se fotografováním svateb zabývají. Určitě si vyberu někoho talentovaného a pěkné fotky mu klidně zaplatím. A fotografie s mým nastávajícím si nechám udělat v klidu, týden předem, na nějakých skutečně zajímavých místech. Prostě aby to stálo za to.
Říkala jsem si, že když mě nikdo nepožádal, neměla bych si s tím dělat hlavu a svou zrcadlovku jsem nechala doma. Přece jen focení svatby je náročná záležitost, která spolyká dost času, chce to dobrou techniku, stativ, světla, vybrat vhodné prostředí, snažit se a hlavně u toho přemýšlet. Prostě to není jen tak.
Když jsem dorazila na místo a seznámila jsem se s ostatními svatebčany včetně několika fotografů, dostala jsem trochu strach. Jenže moje fotky to přece nebudou, že. Nebyla jsem ani tak pohoršena tím, že fotografové nemají ani techniku, ani pořádné blesky a na stativ se dá postavit tak maximálně kompakt, zlobilo mě spíš, že nepřemýšlí a jenom pobíhají kolem a cvakají.
Samotný obřad připomínal spíš sraz fotografů na tiskovce při oznámení nějaké zásadní politické události regionálního významu. Přes cvakání a různé zvuky, které různé fotoaparáty vyluzovaly, ano, někteří hosté fotili i na mobil, nebyl oddávající téměř slyšet. Upřímně řečeno, už se nedivím, že některé obřadní síně takový druh focení zakazují a striktně trvají na jednom profesionálním fotografovi.
Co se týče fotografií svatebčanů před zámkem na schodech, vše se odehrálo jak podle nejhoršího scénáře z hororu. V pravé poledne slunce svítilo velmi tvrdě, na nebi se honily mraky a byl vítr, takže světelné podmínky se drasticky měnily každých pět minut. Fotografům to ale nevadilo a mě nezbývalo než si tiše myslet své. Jak dopadlo fotografování nevěsty a ženicha v roští v parku jsem neměla odvahu sledovat a věnovala jsem se radši procházce po okolí.
Zmiňované fotky jsem zatím neviděla, což je možná dobře. Kdyby mě ale jednou napadlo se vdát, rozhodně si půjčím některého ze svých kamarádů, kteří se fotografováním svateb zabývají. Určitě si vyberu někoho talentovaného a pěkné fotky mu klidně zaplatím. A fotografie s mým nastávajícím si nechám udělat v klidu, týden předem, na nějakých skutečně zajímavých místech. Prostě aby to stálo za to.
