Zrcadlovka a já: Takové jsou všechny
25.6.2010, Jana Bártová, fejeton
Nemyslím tím ženy. Myslím tím fotky. Jednoho dne prostě dospějete k názoru, že ať už fotíte cokoliv, děláte pořád ty stejné fotografie dokola. A začnete se zabývat tím, jestli má vůbec smysl fotit.
Jak to tak sleduji, má tyhle pocity dříve či později téměř každý fotograf. A všichni si kladou podobné otázky. Jaký má smysl fotit, když už všechno bylo vyfoceno a když jsou všechny fotografie, co udělám vlastně stejné?
V momentě, když člověk dospěje na určitou technickou úroveň a naučí se fotku zvládnout jak technicky, tak kompozičně, zbývá mu jen malý prostor pro to, aby fotografii vtisknul vlastní podpis. Duši. Něco, co z ní udělá jedinečnou záležitost. Dokonalá fotografie sama o sobě totiž postrádá smysl.
Jeden můj kamarád tvrdí, že to, co obvykle na fotkách považujeme za unikátní, je jejich odlišnost. Občas to může být chyba v expozici nebo v kompozici, co dá fotografované scéně zcela jiný rozměr a vtiskne jí fotografův podpis. Nejde samozřejmě o chybu v pravém slova smyslu, ale o autorský záměr. Občas jde o to, zaznamenat něco, kolem čeho ostatní lidé chodí bez povšimnutí. A někdy se unikátnost okamžiku projeví sama o sobě, například ve specifickém světle.
Měla jsem jednou vážný rozhovor s jedním skutečně dobrým fotografem, který poznamenal, že na většině jeho fotek není nic zajímavého. Protože fotí v ateliéru, nelze hovořit o unikátnosti scény ani o zachycení něčeho jedinečného, jak je tomu například v případě reportážních nebo krajinářských fotografií. Říkal, že to prostě vidí jinak než ostatní. Vysvětlil mi, že v určitém okamžiku svého života se musel vykašlat na kompozici i na technické detaily a začít hledat nový pohled na věc. Anebo přestat fotit. Nakonec z toho byla asi půlroční odmlka. Když se pak k focení vrátil, už mu záleželo na zcela jiných věcech, které začal při fotografování zdůrazňovat.
Většina lidí se při focení snaží zachytit to, co vidí. Někdy je to zcela nemožné, protože zobrazovací možnosti fotoaparátu a oka jsou opravdu na dost odlišných úrovních. Někdy je třeba zachovat scéně specifické světlo, aby fotografie měla tu správnou atmosféru, jindy je nutné scénu změnit a ještě jindy je nejlepší ji ani nefotit a zůstat u pouhého pozorování. Snaha co nejvíce připodobnit fotografii k realitě může vyjít i úplně na prázdno. Ale i takhle se člověk učí.
A jaká je odpověď na úvodní otázku? Má opravdu smysl fotit, když jsou všechny fotky nakonec stejné? Myslím, že odpověď je zcela jasná. Má. Třeba už jen proto, že učení dělá mistra.
V momentě, když člověk dospěje na určitou technickou úroveň a naučí se fotku zvládnout jak technicky, tak kompozičně, zbývá mu jen malý prostor pro to, aby fotografii vtisknul vlastní podpis. Duši. Něco, co z ní udělá jedinečnou záležitost. Dokonalá fotografie sama o sobě totiž postrádá smysl.
Jeden můj kamarád tvrdí, že to, co obvykle na fotkách považujeme za unikátní, je jejich odlišnost. Občas to může být chyba v expozici nebo v kompozici, co dá fotografované scéně zcela jiný rozměr a vtiskne jí fotografův podpis. Nejde samozřejmě o chybu v pravém slova smyslu, ale o autorský záměr. Občas jde o to, zaznamenat něco, kolem čeho ostatní lidé chodí bez povšimnutí. A někdy se unikátnost okamžiku projeví sama o sobě, například ve specifickém světle.
Měla jsem jednou vážný rozhovor s jedním skutečně dobrým fotografem, který poznamenal, že na většině jeho fotek není nic zajímavého. Protože fotí v ateliéru, nelze hovořit o unikátnosti scény ani o zachycení něčeho jedinečného, jak je tomu například v případě reportážních nebo krajinářských fotografií. Říkal, že to prostě vidí jinak než ostatní. Vysvětlil mi, že v určitém okamžiku svého života se musel vykašlat na kompozici i na technické detaily a začít hledat nový pohled na věc. Anebo přestat fotit. Nakonec z toho byla asi půlroční odmlka. Když se pak k focení vrátil, už mu záleželo na zcela jiných věcech, které začal při fotografování zdůrazňovat.
Většina lidí se při focení snaží zachytit to, co vidí. Někdy je to zcela nemožné, protože zobrazovací možnosti fotoaparátu a oka jsou opravdu na dost odlišných úrovních. Někdy je třeba zachovat scéně specifické světlo, aby fotografie měla tu správnou atmosféru, jindy je nutné scénu změnit a ještě jindy je nejlepší ji ani nefotit a zůstat u pouhého pozorování. Snaha co nejvíce připodobnit fotografii k realitě může vyjít i úplně na prázdno. Ale i takhle se člověk učí.
A jaká je odpověď na úvodní otázku? Má opravdu smysl fotit, když jsou všechny fotky nakonec stejné? Myslím, že odpověď je zcela jasná. Má. Třeba už jen proto, že učení dělá mistra.
