Zrcadlovka a já: Upravit či neupravit?
29.5.2009, Jana Bártová, fejeton
Stejně klasickou otázku jako Být či nebýt najdeme i ve fotografii: Upravovat či neupravovat fotky? Názory jsou různé, zato velmi často postulované. Možná i proto, že s úpravami fotografií se setkal téměř každý, takže každý je tak trochu odborníkem svého druhu.
Ať už jde o tonální úpravu, úpravu kontrastu, gamma korekci, opravu barev, retuši, likvidaci šumu nebo naprosto základní úpravu, kterou je například ořez, či naopak složitější korekci obrazu čítající nejrůznější efekty až po simulaci filtrů nebo efekty pomocí vrstev, upravování fotografií bude mít vždy velmi silnou skupinu příznivců. Ti budou za každých okolností zastávat názor, že fotografie bez úpravy je hotovým dílem jen z poloviny.
Na druhé straně se však najde i skupina opovážlivců, kteří si dovolí tvrdit, že upravená fotografie je tak trochu lží, simulací něčeho neskutečného, zkrášlením reality a šedivé každodennosti, a že do tohoto druhu umění postproces prostě nepatří, protože zobrazování reality si žádá surovost v tom pravém slova smyslu.
fotografka v akci :-)
Jak už to bývá, pravda je někde uprostřed. Fotografie bez jakékoliv úpravy se pořizovaly naposled na začátku minulého století, kdy se vyvolávalo pomocí rámečků. Každý fotograf, který však už v té době měl k dispozici zvětšovák, více či méně fotky upravoval. Například Josef Sudek pravidelně používal techniku výřezu prostřednictvím zvětšováku, čímž dosáhl toho, že z jedné fotografie udělal hned tři, aniž by si toho publikum příliš všimlo. Pod zvětšovákem bylo možné vyrovnat svislice budov (dnes lze stejného výsledku dosáhnout prostřednictvím nastavení svislic a automatického ořezu, případně dalšími funkcemi), dala se upravit kresba, světelnost nebo kontrast (což umožňuje většina dnešních programů na zpracování fotografií v PC). Oblíbenou úpravou bylo dodatečné kolorování černobílé fotografie, které bezesporu patří do postprocesu, a je dodnes hojně využíváno, nemůžeme opomenout například českého klasika Jana Saudka nebo Sáru Saudkovou.
Na druhou stranu je však třeba říci, že sebelepší postproces ze špatné fotografie dobrou neudělá. Jistě, díky dokonalým nástrojům je možné z pokažené fotky hodně zachránit, ale nelze jí dodat onen punc výjimečnosti, neopakovatelnou atmosféru, kouzlo okamžiku. Stále častěji se na webových diskuzích objevují otázky, jakými úpravami došel ten či onen autor k té či oné fotografii a jak dosáhl konečného dojmu. Přitom ale ani velmi podrobný návod nezaručí kvalitní a stejný výsledek. Jak tvrdí klasici, fotografie je záležitost pocitu, momentálního kouzla, hry světel a správného okamžiku. A tyto věci lze během postprocesu dodat jen velmi těžko.
A jaké máte zkušenosti s postprocesem vy? Upravujete vaše fotografie nebo je máte raději „en natura“? Diskutujte na fóru Digimanie o tomto tématu a podělte se s ostatními o vaše názory. Těšíme se na vaše tipy!
Na druhé straně se však najde i skupina opovážlivců, kteří si dovolí tvrdit, že upravená fotografie je tak trochu lží, simulací něčeho neskutečného, zkrášlením reality a šedivé každodennosti, a že do tohoto druhu umění postproces prostě nepatří, protože zobrazování reality si žádá surovost v tom pravém slova smyslu.
fotografka v akci :-)
Jak už to bývá, pravda je někde uprostřed. Fotografie bez jakékoliv úpravy se pořizovaly naposled na začátku minulého století, kdy se vyvolávalo pomocí rámečků. Každý fotograf, který však už v té době měl k dispozici zvětšovák, více či méně fotky upravoval. Například Josef Sudek pravidelně používal techniku výřezu prostřednictvím zvětšováku, čímž dosáhl toho, že z jedné fotografie udělal hned tři, aniž by si toho publikum příliš všimlo. Pod zvětšovákem bylo možné vyrovnat svislice budov (dnes lze stejného výsledku dosáhnout prostřednictvím nastavení svislic a automatického ořezu, případně dalšími funkcemi), dala se upravit kresba, světelnost nebo kontrast (což umožňuje většina dnešních programů na zpracování fotografií v PC). Oblíbenou úpravou bylo dodatečné kolorování černobílé fotografie, které bezesporu patří do postprocesu, a je dodnes hojně využíváno, nemůžeme opomenout například českého klasika Jana Saudka nebo Sáru Saudkovou.
Na druhou stranu je však třeba říci, že sebelepší postproces ze špatné fotografie dobrou neudělá. Jistě, díky dokonalým nástrojům je možné z pokažené fotky hodně zachránit, ale nelze jí dodat onen punc výjimečnosti, neopakovatelnou atmosféru, kouzlo okamžiku. Stále častěji se na webových diskuzích objevují otázky, jakými úpravami došel ten či onen autor k té či oné fotografii a jak dosáhl konečného dojmu. Přitom ale ani velmi podrobný návod nezaručí kvalitní a stejný výsledek. Jak tvrdí klasici, fotografie je záležitost pocitu, momentálního kouzla, hry světel a správného okamžiku. A tyto věci lze během postprocesu dodat jen velmi těžko.
A jaké máte zkušenosti s postprocesem vy? Upravujete vaše fotografie nebo je máte raději „en natura“? Diskutujte na fóru Digimanie o tomto tématu a podělte se s ostatními o vaše názory. Těšíme se na vaše tipy!
