Zrcadlovka a já: Úskalí fotoreportáže
30.10.2009, Jana Bártová, fejeton
Deníková žurnalistika má svá specifika, o novinových fotoreportážích nemluvě. Něco málo o tom vím, protože jsem pro různé regionální deníky pracovala dohromady skoro pět let. Dopředu musím říci, že na tu dobu vzpomínám docela ráda.
Představte si, že každý den děláte něco jiného, seznamujete se s jinými obory, jinými lidmi, jinými a někdy dost zvláštními situacemi. Je to skoro, jako byste každý den dělali jinou práci. Je to velmi namáhavé, ale také velmi poučné, zajímavé a nové. Klíčovou roli v tom ovšem hraje i fotografování.
Nevím, jak to v regionálních denících chodí dnes, ale v době, kdy jsem pro ně pracovala já, bylo naprosto běžné, že si redaktor bral na různé akce, ať už to byla výstava, politický mítink, zasedání zastupitelstva města, sportovní utkání nebo třeba divadelní představení, s sebou fotoaparát a musel si akci sám nafotit. Bývala to docela legrace.
Od starších zkušenějších kolegů jsem se dozvěděla, jaká legrace to byla, když měli fotit na kinofilmovou zrcadlovku nebo dokonce automat, nějaké to potřesení rukou mezi starostou a ministrem. To prý byla solidní sázka do loterie. Nikdy na to nebyl čas, nikdy si člověk nemohl být jistý, že na tom filmu něco bude. A pak rychle s poloprázdným filmem (nebo s filmem, na kterém byly tři důležité fotky a zbytek jen tak vypráskaných) do fotolabu nebo do černé komory. A modlit se a vyvolávat. Úspěšnost takové akce byla většinou tak 1:3 podle podmínek a zkušeností fotografa.
S příchodem digitálu se to podstatně zlepšilo. Redaktor mohl alespoň shlédnout fotografie na náhledovém displeji a v případě očividného neúspěchu požádat politiky nebo organizátory akce o opětovné zinscenování situace. Naštěstí byli na takové věci zvyklí, takže se ani moc nerozčilovali.
Samozřejmě většina regionálních redakcí nebyla vybavena super drahou fotografickou technikou. Většinou existoval jeden lepší a dražší digitální fotoaparát typu DSLR a pak dvě tři krabičky od mýdla (cca na 6-10 lidí), se kterými se fotily akce menší důležitosti. Zde se většinou ukazovaly veškeré nevýhody kolektivního vlastnictví a také to, že většina novinářů jsou bordeláři.
Dnes již historická fotografie tehdejšího starosty Jičího Čunka při rozhovorech s novináři na vsetínské radnici 21. října 2005. Fotograf v pozadí: Snad nemá nějaký problém?
Naprosto běžnou záležitostí byla absence karty ve fotoaparátu a vybité baterky v blesku. V horším případě i vybitá baterka ve fotoaparátu, případně vybitá náhradní baterka, což vedlo k absenci fotografií, křiku šéfredaktora a k zavedení přísných pravidel pro zacházení s foťáky, kterým asi tak do měsíce nikdo nevěnoval žádnou pozornost.
Na obranu své redakce musím říct, že podobné patálie měli i kolegové z konkurenčních plátků, takže se mezi námi vyvinul určitý typ spolupráce, který by se rozhodně nelíbil našim šéfům, pokud by se o tom náhodou dozvěděli, což se naštěstí nestalo. Říkali jsme tomu fotografická podpora v nouzi a jednoduše řečeno jsme si poskytli fotky navzájem, pokud se někomu stala při fotoreportáži nějaká ta nehoda s baterkami nebo kartou.
Dokonce jsme na to měli vypracovaný speciální postup. Událost bylo třeba fotografovat z různých úhlů a vzdáleností, byť by měl člověk popojít jen o krůček, pak vybrat nejlepší fotografii pro „svoje“ noviny a druhou nejlepší poslat „kolegovi“ do konkurenční redakce. Tak se na nic nepřišlo, vlk se nažral a koza zůstala celá.
Netvrdím, že by to byl bůhvíjak profesionální postup, ale my jsme tehdy taky neměli profesionálního fotografa a někdy ani profesionální techniku. Krajské redakce na tom byly o něco lépe a ve výsledku to také bylo dost znát. Na druhou stranu jsme však my, pouzí amatéři, dostali tu nejlepší školu života.
Jednak jsme si osahali různé typy fotoaparátů, dobrých i špatných, a naučili se s nimi fotit alespoň ten nejdůležitější základ, jednak jsme se museli vypořádat s různými situacemi během focení, a taky jsme dostali důležitou lekci o spolupráci mezi jinak znepřátelenými tábory. Však se také říká, že účel světí prostředky. A u fotoreportáže, která prostě v novinách z dokumentárních důvodů být musí, to platí dvojnásob.
Nevím, jak to v regionálních denících chodí dnes, ale v době, kdy jsem pro ně pracovala já, bylo naprosto běžné, že si redaktor bral na různé akce, ať už to byla výstava, politický mítink, zasedání zastupitelstva města, sportovní utkání nebo třeba divadelní představení, s sebou fotoaparát a musel si akci sám nafotit. Bývala to docela legrace.
Od starších zkušenějších kolegů jsem se dozvěděla, jaká legrace to byla, když měli fotit na kinofilmovou zrcadlovku nebo dokonce automat, nějaké to potřesení rukou mezi starostou a ministrem. To prý byla solidní sázka do loterie. Nikdy na to nebyl čas, nikdy si člověk nemohl být jistý, že na tom filmu něco bude. A pak rychle s poloprázdným filmem (nebo s filmem, na kterém byly tři důležité fotky a zbytek jen tak vypráskaných) do fotolabu nebo do černé komory. A modlit se a vyvolávat. Úspěšnost takové akce byla většinou tak 1:3 podle podmínek a zkušeností fotografa.
S příchodem digitálu se to podstatně zlepšilo. Redaktor mohl alespoň shlédnout fotografie na náhledovém displeji a v případě očividného neúspěchu požádat politiky nebo organizátory akce o opětovné zinscenování situace. Naštěstí byli na takové věci zvyklí, takže se ani moc nerozčilovali.
Samozřejmě většina regionálních redakcí nebyla vybavena super drahou fotografickou technikou. Většinou existoval jeden lepší a dražší digitální fotoaparát typu DSLR a pak dvě tři krabičky od mýdla (cca na 6-10 lidí), se kterými se fotily akce menší důležitosti. Zde se většinou ukazovaly veškeré nevýhody kolektivního vlastnictví a také to, že většina novinářů jsou bordeláři.
Dnes již historická fotografie tehdejšího starosty Jičího Čunka při rozhovorech s novináři na vsetínské radnici 21. října 2005. Fotograf v pozadí: Snad nemá nějaký problém?
Naprosto běžnou záležitostí byla absence karty ve fotoaparátu a vybité baterky v blesku. V horším případě i vybitá baterka ve fotoaparátu, případně vybitá náhradní baterka, což vedlo k absenci fotografií, křiku šéfredaktora a k zavedení přísných pravidel pro zacházení s foťáky, kterým asi tak do měsíce nikdo nevěnoval žádnou pozornost.
Na obranu své redakce musím říct, že podobné patálie měli i kolegové z konkurenčních plátků, takže se mezi námi vyvinul určitý typ spolupráce, který by se rozhodně nelíbil našim šéfům, pokud by se o tom náhodou dozvěděli, což se naštěstí nestalo. Říkali jsme tomu fotografická podpora v nouzi a jednoduše řečeno jsme si poskytli fotky navzájem, pokud se někomu stala při fotoreportáži nějaká ta nehoda s baterkami nebo kartou.
Dokonce jsme na to měli vypracovaný speciální postup. Událost bylo třeba fotografovat z různých úhlů a vzdáleností, byť by měl člověk popojít jen o krůček, pak vybrat nejlepší fotografii pro „svoje“ noviny a druhou nejlepší poslat „kolegovi“ do konkurenční redakce. Tak se na nic nepřišlo, vlk se nažral a koza zůstala celá.
Netvrdím, že by to byl bůhvíjak profesionální postup, ale my jsme tehdy taky neměli profesionálního fotografa a někdy ani profesionální techniku. Krajské redakce na tom byly o něco lépe a ve výsledku to také bylo dost znát. Na druhou stranu jsme však my, pouzí amatéři, dostali tu nejlepší školu života.
Jednak jsme si osahali různé typy fotoaparátů, dobrých i špatných, a naučili se s nimi fotit alespoň ten nejdůležitější základ, jednak jsme se museli vypořádat s různými situacemi během focení, a taky jsme dostali důležitou lekci o spolupráci mezi jinak znepřátelenými tábory. Však se také říká, že účel světí prostředky. A u fotoreportáže, která prostě v novinách z dokumentárních důvodů být musí, to platí dvojnásob.
