Zrcadlovka a já: Vlastní portrét

Ano, ti opravdoví profíci většinou tak jednu dvě publikovatelné fotky mají, které na střídačku prezentují veřejnosti, ať už na svém webu, ve svém profilu nebo kdekoliv jinde. Vědí, že se musí ukázat a že je lepší, když si fotku vyberou sami, než aby to nějaká dobrá duše udělala za ně.

Obecně platí jeden zvláštní úkaz. Všichni fotografové si o sobě myslí, že jsou nefotogeničtí. A udělají cokoliv proto, aby tuhle hypotézu potvrdili. Hlavní chybou by bylo si myslet, že když je včas upozorníte na to, že je fotíte, zaujmou správnou pózu, nasadí obličej číslo pět (tajuplný, vyzývavý, sexy, charismatický) a budou jej držet, dokud necvakne závěrka.

Naopak, když jim řeknete, že jsou foceni, začnou mávat rukama, schovávat se za kolegu, třepat hlavou, šklebit se a verbálně vás napadat, proč se o něco takového vůbec pokoušíte. Netvrdím, že byste je měli nechat být. Spíš se můžete pokusit o nějakou tu náhodnou momentku, vyfotit je v nestřeženém okamžiku, když jsou do něčeho zabraní nebo to nečekají. Jak už to bývá, takové fotografie jsou nejlepší. Hlavně od nich nečekejte žádné velké uznání a projevy díků. S největší pravděpodobností se totiž nedočkáte.
To je další zvláštní úkaz. Každý fotograf si myslí, že sám nejlíp ví, jak má na fotce vypadat. Žádné náhodné akce, momentky a z ruky focené portrétky tudíž nemůže uznat jako povedené. Naopak, spíš bude naštvaný a dříve či později dojde k závěru, že fotit neumíte, že jej nedokážete správně vystihnout a že pokud si tu fotku neudělá sám, nebude žádnou použitelnou mít. Ani kdyby ho fotilo pět dalších kolegů a udělalo desítky fotek, nejspíš si tu jednu jedinou „schopnou“ mezi nimi nevybere. Prostě bude mít pocit, že jsou buď málo reprezentativní, nebo neodhalují jeho podstatu, ať už je jakákoliv.

Jeden z mých kamarádů to vyřešil svérázným způsobem. Na celý den se zavřel do ateliéru, vzal si stativ, světla, židli a zkoušel se samospouští vyfotit tak dlouho, dokud to nevypadalo podle jeho představ. Potom mu nevadily ani naše námitky, že některé fotky jsou dost rozmazané a že na nich díky stínu přes většinu obličeje vůbec nejde poznat. On byl prostě spokojený.

Častokrát mi připadá legrační, že nejsme schopni toho, co běžně chceme po každé modelce. Jsme tak nespokojení sami se sebou anebo s těmi fotkami? Máme vlastní utkvělou představu o své podobě a vnitřní kráse, že nás ztvárnění kohokoliv jiného uráží? A čím déle to trvá, tím obtížnější je pro nás nechat se jen tak vyfotit? Musí být za každou fotkou dokonalá kompozice, umělecký záměr, snaha zobrazit něco, co třeba ani není možné? Anebo se jen prostě bojíme podívat se na sebe očima někoho jiného?

Možná je to vnitřní boj každého, kdo má něco do činění s uměním. Už staří mistři tvrdili, že namalovat jiné lidi není ani zdaleka tak těžké, jako vytvořit vlastní portrét, který by byl autentický nejen pro okolní svět, ale především pro umělce samotného.