Zrcadlovka a já: Za dobrou fotkou
29.10.2010, Jana Bártová, fejeton
Už zase se zkracují dny a prodlužují noci, každý den se smráká o něco dřív. Na focení venku je méně a méně času. S přicházející zimou mě jímá fotografická deprese. Mám dojem, že se nic dobrého vyfotit nedá, že mi to nejde, ale hlavně že nemám kdy.
Podzim je pro mě zřejmě začarované a krizové období. Když je venku krásně a stromy jsou zlaté a obloha je modrá, většinou sedím v práci nebo jsem nachlazená a nedovolím si ani vystrčit nos z bytu. Když je hnusně zataženo, zima, že by psa nevyhnal, a ke všemu poprchává, tak zas nemám na focení náladu, ani inspiraci. Navíc ve mně sílí pocit, že nevím, co fotit, jak to fotit a proč to vlastně fotit. A že to vlastně ani neumím. Zkrátka klasická tvůrčí krize způsobená počasím.
Do toho se navíc stupňují požadavky mých kamarádů, kteří by „potřebovali“ na prezentaci fotku nahého ženského těla v takové či makové poloze, fotku zátiší na plochu monitoru, velkoformátovou fotku červených květin do obýváku jako dárek k narozeninám a další podobné výmysly. To mě nutí prohrabovat se ve svém archivu a deprese sílí.
Kolikrát jsem si už říkala, že jednou doženu všechny ty resty, projdu staré fotky, vytřídím je a upravím. Když se na ně pak dívám zpětně a navíc v tomhle stavu, zjišťuji, že probírka by byla tak radikální, že by z fotek nic nezbylo. Vlastně si na každé najdu nějaký ten škraloup. A samozřejmě nenajdu žádnou takovou, jaká byla požadována, i když jsem žila v přesvědčení, že přesně takovou nějakou fotku musím mít.
V tomhle okamžiku je asi nejlepší někam vypadnout a užít si focení stůj, co stůj, ať venku třeba padají trakaře. Dobrým lékem je nějaká fotoexpedice nebo alespoň víkendový výlet do neznáma. Změna prostředí, nové podněty, noví lidé a deprese z focení nebo nefocení bude ta tam. Pravděpodobně si člověk doveze i nějaké nové fotky.
Pro nás noční sovy je nakonec toto roční období na fotoexpedice téměř ideální. Je to totiž jediná chvíle v roce, kdy jsem schopná vylézt z pelechu kolem šesté a stihnout třeba východ slunce. A že podzimní mlhy dokážou být opravdu úchvatné.
Koneckonců nedávno mě zcela šokoval výhled z okna mého vlastního bytu, kam jsem se nastěhovala letos v létě. Ten výhled se mi vždycky líbil, ale že bude až takový, že všeho nechám, rychle poběžím pro foťák a strávím ranní půlhodinku místo v koupelně vykloněná z okna, to jsem opravdu nečekala. Každopádně to stálo za to. A minimálně na týden byla podzimní deprese zažehnána. Protože hezká fotka potěší vždycky. A to za jakéhokoliv počasí a v jakékoliv roční době.
Do toho se navíc stupňují požadavky mých kamarádů, kteří by „potřebovali“ na prezentaci fotku nahého ženského těla v takové či makové poloze, fotku zátiší na plochu monitoru, velkoformátovou fotku červených květin do obýváku jako dárek k narozeninám a další podobné výmysly. To mě nutí prohrabovat se ve svém archivu a deprese sílí.
Kolikrát jsem si už říkala, že jednou doženu všechny ty resty, projdu staré fotky, vytřídím je a upravím. Když se na ně pak dívám zpětně a navíc v tomhle stavu, zjišťuji, že probírka by byla tak radikální, že by z fotek nic nezbylo. Vlastně si na každé najdu nějaký ten škraloup. A samozřejmě nenajdu žádnou takovou, jaká byla požadována, i když jsem žila v přesvědčení, že přesně takovou nějakou fotku musím mít.
V tomhle okamžiku je asi nejlepší někam vypadnout a užít si focení stůj, co stůj, ať venku třeba padají trakaře. Dobrým lékem je nějaká fotoexpedice nebo alespoň víkendový výlet do neznáma. Změna prostředí, nové podněty, noví lidé a deprese z focení nebo nefocení bude ta tam. Pravděpodobně si člověk doveze i nějaké nové fotky.
Pro nás noční sovy je nakonec toto roční období na fotoexpedice téměř ideální. Je to totiž jediná chvíle v roce, kdy jsem schopná vylézt z pelechu kolem šesté a stihnout třeba východ slunce. A že podzimní mlhy dokážou být opravdu úchvatné.
Koneckonců nedávno mě zcela šokoval výhled z okna mého vlastního bytu, kam jsem se nastěhovala letos v létě. Ten výhled se mi vždycky líbil, ale že bude až takový, že všeho nechám, rychle poběžím pro foťák a strávím ranní půlhodinku místo v koupelně vykloněná z okna, to jsem opravdu nečekala. Každopádně to stálo za to. A minimálně na týden byla podzimní deprese zažehnána. Protože hezká fotka potěší vždycky. A to za jakéhokoliv počasí a v jakékoliv roční době.
