V rámci naší tematické přílohy zaměřené na fototiskárny se podíváme na trochu teorie. Zatímco u klasických tiskáren je jejich princip docela dobře známý díky jejich rozšíření, s termosublimačním tiskem se setkáváme méně často a způsob nanášení barvy tak nemusí znát každý. A právě o principu termosublimačního tisku pojednává tento článek.
Termosublimační tisk
vlastně není žádná novinka, tato technologie se v průmyslu využívá už léta.
Vynalezen
byl už v roce
1957
, což je překvapivě podstatně dříve než laserový (1969) a inkoustový (1976) tisk, který se dnes v praxi využívá asi nejčastěji. Jeho využití zdaleka nezačínalo u tisku fotografií, ale používal se například v medicíně nebo v umění. První termosublimační tiskárnu pro běžné uživatele pak uvedla na trh firma Alps Electric, cena se pohybovala od 500 až 1000 USD. Vysoká cena odpovídala faktu, že se jednalo o novinku na trhu.
Dnes už je tento typ tiskáren vyráběn celou řadou výrobců a cena začíná na přijatelné hranici 1000 Kč, lepší modely pak stojí kolem 5000 Kč a profesionální se už pohybují v řádu desítek tisíc korun. V současné době se využívají kromě domácích fotolabů také na potisk látky. Termosublimační tisk se tak stal i významnou technologií v textilním průmyslu.
Princip termosublimačního tisku
Termosublimační tiskárna (v angličtině
dye-sublimation printer
nebo zkráceně
dye-sub printer
) funguje na principu zahřátí speciální pásky a otisknutí na médium, které kromě speciálního fotopapíru může být třeba ve formě zmíněné látky či třeba plastové kartičky (samozřejmě ne u běžných domácích fototiskáren). O přenos barvy se tedy stará páska a tisková hlava, která ji nahřeje na určitou teplotu a následně se barva otiskne na papír.
Nejčastěji se využívá
pásky typu CMYO
(Cyan - azurová, Magenta - purpurová a Yellow - žlutá, Overcoat - ochranná vrstva), což je vlastně obdoba více známého spektra barev CMYK. Princip je podobný inkoustovým tiskárnám - skládáním barev se dosáhne daného odstínu konkrétního bodu tištěné fotografie. V porovnání s jinými typy tiskáren je ovšem nanášení postupné, tedy po jednotlivých barevných složkách. Toner ve formě pásky tak postupně nanese azurovou, purpurovou a žlutou barvu, přičemž se jedná o jednorázové použití, nelze tedy již s použitou částí pásky opakovaně tisknout.
Termosublimační páska bývá ve formě rolky, takže nelze zpětně využít některá nevyužitá pole.
Rozdíl mezi skladbou barev CMYO a CMYK je právě v poslední složce, která je u druhého zmiňovaného složení ve formě černé barvy, zatímco u CMYO se jedná o
transparentní vrstvu
. Ta je ovšem v případě termosublimačního tisku velmi důležitá, protože zajišťuje nanesení povrchové ochranné vrstvy (často je připodobňována k laku).
Brání
zejména
vyblednutí v důsledku působení UV záření
a vlastně je to důvod, proč se fotografie vytištěné termosublimačním tiskem asi nejvíce podobají těm klasickým. Oproti inkoustovému tisku je navíc podstatně vyšší
odolnost proti vodě
, která je prakticky srovnatelná se zmíněnými fotkami z klasických fotoaparátů.
Možná vás napadne, že by černá barva mohla na fotografii hodně chybět a že se i přes složení všech tří barevných složek nemůže jednat o dobré barevné podání. Máte v podstatě pravdu, těžko udělat z tří barev skutečnou černou. Nicméně výsledek je v případě současných tiskáren velmi dobrý, záleží však na konkrétním modelu. V praxi se dnes také využívá současné aplikace černé barvy s ochrannou vrstvou, což zmíněný problém řeší.
Termosublimační pásky mohou být různého typu.
Proces
sublimace
je v podstatě změna skupenství z pevného na plynné bez kapalného mezistupně (příkladem ve fyzice bývá přeměna suchého ledu v pokojové teplotě). V případě tiskáren tedy dochází k
nahřátí pásky pomocí tiskové hlavy
a
přeměnu barvy na plyn
, který se prakticky hned přenese na papír a opět přemění na pevné skupenství. Páska je většinou z celofánu a jsou na ní již popsané čtyři části (tři barvy a ochranná vrstva). Velikost každé části pak odpovídá přesně velikosti média, tedy výsledné fotografie. Tiskárnou tedy projede fotopapír hned čtyřikrát a postupně jednotlivým skládáním barev a zakonzervováním vznikne fotografie. Množství přenesené barvy záleží na teplotě tiskové hlavy, která se dynamicky mění podle toho, co je na fotografii.
Schéma termosublimačního tisku.
Výhody a nevýhody termosublimačního tisku
Výhodou
oproti inkoustovému tisku není jen
delší životnost
a
odolnost fotografií
, ale také podstatně
lepší barevný gamut
, který termosublimační tiskárny umí. U inkoustových tiskáren je skládání barev založeno na velikosti a (nebo) počtu bodů, protože nelze nijak ovlivnit odstín tištěné barvy. Nelze je také díky jejich neprůhlednosti překrývat. Tisková hlava u termosublimační tiskárny má možnost změny teploty, čímž se mění i odstín aplikované barvy (většinou 256 úrovní). Také je zde výhoda v průhlednosti, takže je možné barvy překrývat a dosáhnout tak velmi dobrého výsledku, který je srovnatelný s profesionálním fotolabem.
Falešný mýtus
v oblasti termosublimačních fototiskáren se týká podstatně
nižšího rozlišení oproti jiným typům tiskáren
. Důvodem je fakt, že díky plynulému nanášení barev není nutný tak velký počet bodů pro oklamání oka. V praxi tedy například 300 dpi u termosublimační tiskárny odpovídá rozlišení 4800 dpi u inkoustové. Dalším pozitivem termosublimačních tiskáren je vlastně i
suchý tisk
, což umožňuje "použití" fotografií ihned po vytištění a není také nutné čistit tiskové hlavy.
Rozdíl technologií nanášení barev mezi termosublimačním a inkoustovým tiskem.
Jsou zde ovšem i
nevýhody
, i když v případě tisku fotografií je jich poměrně málo. Jedním z problémů je to, že médium musí vždy odpovídat velikosti pásky a není tak možná
žádná flexibilita
. Pásky na jedno použití zase nepotěší ochránce životního prostředí, protože již použitou pásku
nelze snadno recyklovat
. To by v malém množství až tak nevadilo, ovšem pásky se využije docela hodně a navíc se nemusí některá barevná část při tisku vůbec použít a bude znehodnocena.
Z otisku na použité pásce můžete snadno zjistit, co bylo tištěno. V kombinaci se zhoršenou recyklací tak může být narušeno soukromí.
S tím je spojeno i plýtvání, protože jiné typy tiskáren mají výhodu v náplních, které jsou využívány v závislosti na náročnosti tisku. Páska tak má
fixní náklady
nehledě na využití nebo nevyužití dané části, zatímco ostatní typy tisku využijí náplň bezezbytku. Problém je také
ochrana soukromí
, protože na pásce zůstává otištěná fotografie a každý si tak může zjistit, co bylo vytištěno. To může být hlavní negativní vlastností, která znemožní rozsáhlejší uplatnění ve firmách pracujících s citlivými daty.
Rychlost tisku
není přímo nevýhodou, protože tisk fotografií je náročný i pro inkoustové a laserové tiskárny. Ty jsou pravděpodobně mírně rychlejší, nicméně některé typy termosublimačních tiskáren už jim šlapou na paty. Tisk jedné fotografie je u levnějších modelů kolem jedné minuty, ty dražší pak celý proces zvládnou třeba do 10 sekund. Základním problémem je zejména
chlazení tiskové hlavy
při přechodu tisku z tmavšího na světlejší odstín, používají se proto různé chladiče, které proces urychlí, případně více tiskových hlav v jedné tiskárně. Rychlé nahřátí hlavy už tak náročné není.
Na závěr si v tabulce shrneme hlavní výhody a nevýhody termosublimačního tisku proti ostatním metodám. I přes přibližně stejný počet pozitivních a negativních vlastností se v současné době termosublimační tisk může pochlubit nejlepší kvalitou provedení, pokud tedy bereme v úvahu domácí uživatele. Otázkou jinou jsou samozřejmě náklady v porovnání s fotolabem, ostatně rozdíly jsme si mírně nastínili v
tohoto tematického celku. Náklady na provoz pak budou součástí každé recenze. A nyní již slíbená tabulka:
Výhody a nevýhody termosublimačního tisku oproti jiným metodám | |
Výhody | Nevýhody |
Delší životnost fotografií (ochrana proti UV) | Flexibilita formátu |
Vyšší odolnost i proti vodě | Složitější recyklace |
Lepší barevný gamut | Fixní náklady na fotografii |
Suchý tisk (okamžité použití fotografií) | Problematická ochrana soukromí |
Vzhled jako klasické fotografie | V některých případech rychlost tisku |
Zdroje:
,
,
