Rodinné negativy převedete do digitální podoby za pár stovek, nebo za desítky tisíc korun a spoustu večerů u stolu. Jestli se vyplatí laboratoř, vlastní skener, nebo fotoaparát s makroobjektivem, rozhoduje hlavně to, kolik políček v krabici je a na jakém filmu.
Možná ji znáte: krabice od bot, v ní papírové sáčky z fotolaboratoří s nastříhanými pásy kinofilmu, pár širších svitků z Flexaretu a obálka s nápisem „Jadran 86“. Zvětšeniny se mezitím rozdaly mezi příbuzné nebo vybledly v albech a promítačku na diapozitivy už nikdo nemá. Negativy přitom přežily a často jsou tím nejlepším, co z rodinných fotografií zbylo. Co přesně na nich je, ale uvidíte až na pozitivu.
Nabízejí se tři cesty. Můžete film odnést do laboratoře, koupit si filmový skener, nebo negativy přefotografovat digitálním fotoaparátem s makroobjektivem. Každá z nich může dát dobrý výsledek, liší se ale tím, kolik stojí na začátku, kolik za každé další políčko a kolik vašeho času spotřebuje. Laboratoře si účtují od čtyř korun do zhruba stovky za snímek, skener na kinofilm stojí kolem třinácti tisíc a filmový skener, který vezme i svitky, klidně přes padesát. Dokud ale nevíte, kolik políček a jakých formátů v krabici máte, nevíte ani, se kterým z těch čísel počítat.
Co v krabici skutečně je
Kinofilm má obvykle 24 nebo 36 políček, takže jeden sáček z laboratoře představuje dvě až tři desítky snímků. Svitkový film 120 jich nese méně, podle formátu fotoaparátu 8 až 16. Dvouoká zrcadlovka jako Flexaret na něj exponuje dvanáct čtverců 6 × 6 cm. Ve třiceti kinofilmech po šestatřiceti políčkách a deseti svitcích z Flexaretu je tak kolem 1200 políček. U takového objemu se rozdíl deseti korun na snímek promítne do dvanácti tisíc korun.
Už při počítání se vyplatí oddělit kinofilm, svitkový film a diapozitivy v rámečcích. Formát totiž rozhoduje o tom, které vybavení vůbec připadá v úvahu, a běžný skener na kinofilm svitek nevezme. Vlastní hromádku zaslouží filmy, které páchnou octem, kroutí se, lepí k sobě nebo mají skvrny plísně. Octový zápach prozrazuje rozklad acetátové podložky filmu, který se postupně sám urychluje. Takové negativy mají přednost a patří spíš do laboratoře než na stůl k domácím pokusům s čištěním.
Stejnou hodnotu jako negativy mají obálky s popisky, čísla filmů a pořadí pásů. Nápis „Jadran 86“ je možná jediný záznam o tom, kdy a kde snímky vznikly, a skener ho do souboru sám nepřepíše.
Film se drží za okraje a volný prach z něj nejšetrněji sfoukne balónek. Stlačený vzduch ve spreji se k čištění starých filmů nehodí a i jemný štětec může jejich povrch poškrábat.
Co se skrývá za čísly v ceníku
V Česku se skenování starých filmů věnuje řada fotolaboratoří i specializovaných firem. Jejich nabídky se liší nejen cenou, ale také rozlišením, podobou výsledných souborů a rozsahem úprav.
Laboratoře i výrobci skenerů rádi soutěží v dpi, tedy v počtu bodů na palec filmu. Převod na megapixely je prostá geometrie. Kinofilmové políčko 24 × 36 mm naskenované na 2100 dpi dá asi 6 Mpx, na 4300 dpi necelých 25 Mpx a na 6400 dpi přes 50 Mpx. Videolidé nabízejí za 80 Kč sken na 9600 dpi s výsledkem kolem 8000 × 13 000 pixelů, tedy přes sto megapixelů a TIFF velký zhruba 600 MB.
Počet pixelů ale říká jen to, jak hustě skener film navzorkoval. Kolik skutečných detailů v obraze bude, určuje optika skeneru, rovinnost filmu, zrno a hlavně původní záběr. Sken nevrátí ostrost, kterou nezachytil objektiv levného kompaktu, a nezastaví ruku, která se v šeru pohnula. Čísla z ceníků různých laboratoří proto nelze mechanicky porovnávat, porovnat se dají jen ukázky v plném rozlišení. Pro fotografii 10 × 15 cm při 300 obrazových pixelech na palec, tedy 300 ppi, stačí asi 2 Mpx, šest megapixelů vystačí i na formát 13 × 18 cm a prohlížení na televizi. U snímků, které chcete uchovat v co nejlepší kvalitě, dává smysl mířit ke 20 až 25 Mpx z kinofilmu, kolem nichž se pohybují nejvyšší běžné varianty laboratoří.
Druhý údaj, který se v ceníku snadno přehlédne, je barevná hloubka. U zde porovnávané služby FotoŠkody na skeneru Noritsu HS‑1800A a u skenování filmů v Ultralabu dostanete 24bitové RGB, tedy osm bitů na kanál, i při uložení do TIFFu. Formát TIFF tu znamená hlavně uložení bez ztrátové komprese, ne víc tonálních odstínů pro pozdější úpravy. Digitalizace.cz na přání dodá TIFF ve 48 bitech. Ultralab navíc při skenování neupravuje hustotu ani barvy, takže případné doladění jasu a barev zůstane na vás.
Třetí položkou je Digital ICE. Skener při něm prosvítí film ještě infračerveným světlem. Barevný obraz ho propustí, prach a škrábance zastaví, takže vznikne mapa nečistot a software je pak v obraze zahladí. U zaprášených barevných negativů a diapozitivů to ušetří hodiny retušování. Na klasický černobílý film ale ICE nefunguje, protože stříbrná zrna, ze kterých se jeho obraz skládá, infračervené světlo zastaví stejně jako prach. U Kodachromu záleží na konkrétním skeneru a softwaru; některé sestavy infračervené čištění podporují, jiné ne. U černobílých negativů, třeba z Fomapanu nebo ORWO, tak infračervené čištění odpadá, ať je skenujete doma, nebo v laboratoři.
Laboratoř: od čtyř do sta korun za políčko
Následující přehled zachycuje sken kinofilmového políčka u několika českých služeb. Varianty se liší rozlišením, formátem i tím, jestli laboratoř obraz čistí a upravuje, takže nižší cena nemusí znamenat horší koupi, pokud vám daný výstup stačí.
| Laboratoř a varianta | Co dostanete | Cena za 35mm políčko |
|---|---|---|
| AZ FOTO, velikost S nad 100 políček | malý JPEG pro náhledy, ICE | 4 Kč |
| Ultralab, A6 | JPEG pro tisk 10 × 15 cm, bez úprav | 6 Kč |
| FotoŠkoda, nejmenší rozlišení | JPEG 1024 × 1544 px, ICE | 8 Kč |
| Digitalizace.cz, 6400 dpi | sken bez úprav | 16 Kč |
| Digitální vzpomínky, Standard | JPEG 6 Mpx | 18 Kč |
| Videolidé, Premium | JPEG asi 4000 × 6000 px, ICE, čištění a korekce | 18 Kč |
| Digitální vzpomínky, Profi | JPEG 24 Mpx | 25 Kč |
| FotoŠkoda, nejvyšší rozlišení | JPEG 4181 × 6305 px, ICE | 39 Kč |
| Ultralab, A3 | JPEG pro tisk 30 × 46 cm, bez úprav | 40 Kč |
| Videolidé, Extreme | TIFF asi 8000 × 13 000 px, ICE, čištění a korekce | 80 Kč |
| FotoŠkoda, nejvyšší rozlišení v TIFF | TIFF 4181 × 6305 px, ICE | 99 Kč |
Svitkový film vyjde dráž, často zhruba na dvojnásobek. Ultralab účtuje za film 120 podle velikosti výstupu 12 až 60 Kč, Videolidé chtějí za čtverec 6 × 6 cm 17,40 nebo 120 Kč a Digitalizace.cz počítá střední formát od 20 Kč. FotoŠkoda přijímá svitkové filmy 120 i 220; v jejím společném ceníku vychází JPEG na 8 až 39 Kč a TIFF na 39 až 99 Kč za políčko. Digitální vzpomínky nabízejí sken svitkového filmu za 16 Kč při 600 dpi, za 33 Kč při 1200 dpi a za 49 Kč při 2000 dpi. Jde o základní varianty bez infračerveného odstranění prachu a škrábanců.
Kromě základní ceny se vyplatí sledovat drobné položky. FotoŠkoda účtuje příplatek pět korun za každé políčko, které někdo kdysi rozstříhal na jednotlivé snímky, a patnáct korun za diapozitiv ponechaný ve skle. Digitální vzpomínky mají minimální objednávku 490 Kč, zato zdarma roztřídí skeny do složek podle popisků na krabičkách. FotoŠkoda za podobné třídění účtuje šest korun za políčko a hotové soubory drží na svém úložišti dva měsíce, Digitalizace.cz uchovává zálohu výsledků dva týdny. Digital ICE mají Digitální vzpomínky v ceníku, teď ho ale dočasně nenabízejí. Hotovo bývá rychle: FotoŠkoda standardně do 24 hodin, Ultralab nejpozději do pěti pracovních dnů.
Pro menší krabici je tím rozhodnuto. Sedmdesát políček z jedné dovolené vyjde i v nejvyšším JPEG rozlišení FotoŠkody s ICE na 2730 Kč, tedy méně, než kolik stojí jakýkoli slušný filmový skener. A práce s tím máte jen tolik, kolik zabere cesta na pobočku nebo na poštu.
Dva průchody místo jednoho drahého
U větší krabice platí jiná úvaha. V rodinném archivu bývá dost snímků, které nikdo nebude zvětšovat: série téměř stejných záběrů od moře, zavřené oči, prázdné krajiny z okna vlaku. Na negativu je ale od těch důležitých rozeznáte jen těžko, dokud je neuvidíte jako pozitiv. Platit nejvyšší tarif za všechno znamená platit ho i za nepovedené snímky.
Proto dává smysl rozdělit práci na dva průchody. V prvním necháte naskenovat všechno v malém rozlišení jako digitální kontaktní arch. Hodí se k tomu nejlevnější varianty za čtyři až osm korun. Pro pouhou orientaci stačí i fotka negativu telefonem proti rozsvícenému displeji a inverze barev v editoru, archivní kvalitu ovšem nedá. Teprve podle náhledů vyberete snímky, které stojí za kvalitní sken, a ty necháte zpracovat znovu. Dobře je to vidět u FotoŠkody, která má nejlevnější i nejvyšší variantu pod jednou střechou. Tisíc políček v jejím nejvyšším JPEG rozlišení vyjde na 39 000 Kč. Když všechno naskenujete za osm korun a dvě stě vybraných snímků pak znovu za 39 Kč, zaplatíte 15 800 Kč. Úspora ale stojí na velkém rozdílu mezi levnou a drahou variantou. U Videolidí je rozdíl mezi základním a kvalitnějším skenem malý, takže dva průchody mohou ušetřit jen při velmi úzkém výběru. Úsporu navíc může zmenšit minimální cena zakázky a příplatek za výběr jednotlivých snímků.
Celé to funguje jen tehdy, když každý náhled jednoznačně ukazuje na svůj negativ. Filmy proto potřebují čísla už před prvním průchodem a laboratoř musí zachovat pořadí políček a pojmenovat soubory podle filmu a čísla snímku. Náhledy se navíc hodí k něčemu, co žádný skener neumí: dají se hned ukázat tetě nebo strýci, kteří ještě vědí, kdo stojí na fotce třetí zleva a kde ta chata byla.
Skener se vyplatí hlavně tomu, kdo ho už má
Domácí filmový skener láká představou, že ho jednou zaplatíte a pak skenujete zadarmo. Plustek OpticFilm 8200i Ai stojí kolem třinácti tisíc korun a nabízí to, co od filmového skeneru čekáte: deklarovaných 7200 dpi, infračervený kanál pro odstranění prachu, kalibrační terč IT8 a software SilverFast. Proti laboratoři, která za 18 až 25 Kč dodá sken kolem 24 Mpx, se vám vrátí zhruba po 540 až 750 políčkách. Pro smíšenou krabici má ovšem zásadní omezení: bere jen kinofilm. Svitky z Flexaretu do něj nevložíte.
Skener na oba formáty existuje. Plustek OpticFilm 120 bere kinofilm i svitkový film až do formátu 6 × 12 cm, má infračervený kanál a motorový posuv filmu, stojí ale přes padesát tisíc korun a prodává se na objednávku. Za stejné peníze vám laboratoř naskenuje přes dva tisíce kinofilmových políček ve 24 Mpx. Univerzální cestou byly dlouho ploché skenery s prosvětlovací jednotkou ve víku, především Epson Perfection V850 Pro, který v držácích vzal kinofilm, svitkový film i velký formát 4 × 5 palců. Epson už ale modely V850 Pro i levnější V600 Photo vede jako ukončené. Nový kus tak dnes seženete spíš výjimečně, zbývá trh z druhé ruky.
U skeneru se navíc vyplatí počítat s časem. Epson uvádí pro V850 Pro u jednoho kinofilmového negativu na 4800 dpi necelou minutu skenování. Jeden šestatřicetisnímkový film tak skener zaměstná přes půl hodiny a tisíc políček přes šestnáct hodin čistého skenování, k němuž přibude zakládání pásů, náhledy a kontrola výsledku. Bez dozoru přitom skener pracuje jen do konce jednoho držáku, do kterého se vejdou tři pásy po šesti políčkách.
Silnou stránkou domácího skeneru zůstává infračervené čištění. U zaprášených barevných negativů za vás udělá práci, kterou byste jinak dělali ručně v editoru. Pokud už skener doma máte, nebo ho seženete výhodně z druhé ruky, padá i argument s pořizovací cenou. Kupovat nový jednoúčelový skener kvůli smíšené krabici kinofilmu a svitků se ale vyplatí málokdy.
Fotoaparát místo skeneru
Přefotografování proměňuje ve skener běžný digitální fotoaparát. Potřebujete makroobjektiv, pevný stojan nebo tubus, díky kterému leží snímač přesně rovnoběžně s filmem, rovnoměrné rozptýlené světlo pod negativem a držák, který film udrží rovný. U fotoaparátu s kinofilmovým snímačem zabere políčko 24 × 36 mm celou plochu snímače při zvětšení 1:1, u snímače APS-C stačí zhruba dvě třetiny skutečné velikosti.
Hotová řešení prodává třeba VALOI: easy120 s vestavěným světlem a držákem svitkového filmu vyjde zhruba na jedenáct tisíc korun, pro kinofilm potřebuje samostatný držák. Před koupí je nutné ověřit také kompatibilitu makroobjektivu: při zaostření na daný formát musí být pracovní vzdálenost od přední části objektivu k filmu menší než 310 mm. Jednodušší sada řady 360 s názvem Enthusiast Scanning Kit obsahuje světlo a držáky pro oba formáty za něco přes čtyři tisíce korun, vyžaduje ale vlastní stojan pro fotoaparát. Podobnou sestavu lze složit i z reprostojanu a kvalitního LED panelu, jen s větší trpělivostí při ladění.
Počet pixelů tu určuje snímač. Fotoaparát s kinofilmovým snímačem 24 Mpx a makrem 1:1 dá z políčka 24 × 36 mm zhruba tolik pixelů jako sken na 4300 dpi. U čtverce 6 × 6 cm ale využijete jen čtvercový výřez snímače, takže ze stejného fotoaparátu dostanete asi 16 Mpx. Kdo chce ze svitkového filmu víc, skládá výsledek z několika záběrů.
Velkou výhodou je rychlost. Samotná expozice trvá zlomek sekundy a VALOI tvrdí, že s jeho systémem nafotíte celý svitek za minutu až dvě. Fotografie negativu ale ještě není hotový snímek. Barevný negativ má oranžovou masku a převést ho na věrný pozitiv je samostatný krok, který obstarají například plugin Negative Lab Pro pro Lightroom Classic nebo modul negadoctor v bezplatném darktable. Infračervený kanál fotoaparát nemá, takže prach odstraníte buď z filmu před focením, nebo z obrazu po něm. U klasického černobílého filmu se stříbrným obrazem tato nevýhoda odpadá. Černobílé filmy vyvolávané procesem C‑41, například Ilford XP2 Super, však infračervené čištění využít mohou.
Finančně záleží na tom, co už vlastníte. Pokud máte fotoaparát i makroobjektiv a utratíte dejme tomu dvanáct tisíc korun za držák, světlo a stojan, vyrovnáte se laboratoři za 18 až 25 Kč na políčko zhruba po pěti až sedmi stech snímcích. U svitkového filmu, kde laboratoř účtuje víc, ještě dřív. Pokud musíte dokoupit také makroobjektiv nebo fotoaparát, přičtěte jejich cenu k příslušenství; hranice návratnosti se podle zvolené výbavy může posunout i do tisíců políček. A v žádném z výpočtů není váš čas. Ladění ostrosti, kolmosti a světla snadno zabere celý první večer, aniž vznikne jediný hotový snímek.
Rozhodnutí podle počtu políček
Do zhruba stovky či dvou políček vychází nejlépe laboratoř, a to rovnou v kvalitě vhodné pro archiv. I nejvyšší JPEG varianta vyjde nanejvýš na několik tisíc korun. Dvouprůchodová digitalizace může ušetřit peníze, pokud kvalitně naskenujete jen menší část archivu a laboratoř nabízí výrazně levnější náhledy. Rozhoduje podíl vybraných snímků a případné příplatky za jejich dohledání, ne samotný počet políček. Vlastní vybavení tu dává smysl jen tehdy, když už ho máte a práce s ním vás baví.
Při investici dvanáct tisíc korun do příslušenství a ceně laboratoře 18 až 25 Kč za snímek se pořizovací náklady vyrovnají přibližně po pěti až sedmi stech políčkách. Pokud ale necháte kvalitně skenovat jen výběr nebo získáte množstevní slevu, domácí sestava se zaplatí později. Jednou sestavou navíc zvládnete kinofilm i svitkový film, což jinak umí jen výrazně dražší skener. U tisíců políček se vyplatí požádat laboratoře o množstevní cenu, Digitální vzpomínky ji u velkých zakázek nabízejí individuálně a AZ FOTO má slevu nad sto políček přímo v ceníku. Proti takové nabídce pak stojí počet večerů, které by zabralo vlastní přefotografování. U zakázky za desítky tisíc korun se navíc vyplatí nechat stejných deset až dvacet políček naskenovat ve dvou laboratořích a porovnat výsledky při stejné velikosti obrazu a potom ve stoprocentním zobrazení zkontrolovat jemné detaily a stopy retuší, mezi nimi ideálně portrét, tmavý negativ a černobílý film.
Jednoúčelový skener na kinofilm dává smysl hlavně tehdy, když krabice skrývá stovky políček téměř výhradně barevného kinofilmu a automatické čištění prachu má velkou cenu. U klasického černobílého filmu se stříbrným obrazem výhoda infračerveného čištění mizí. Stopy přehybů, trhlin nebo vyblednutí lze po naskenování ručně retušovat; tuto službu nabízí například Digitalizace.cz. Záchrana poškozeného originálu je ale samostatná práce pro restaurátora fotografických materiálů.
Soubory, které přežijí další stěhování
Digitalizací práce nekončí. Soubor s názvem IMG_0001 za dvacet let nikomu neřekne, ze kterého negativu pochází, kdo je na něm a kdy vznikl. Pomůže jednotné pojmenování podle roku, filmu a políčka, například 1986_F12_P23, a jednoduchá tabulka s datem, místem, lidmi na fotce a poznámkou o úpravách. Datum v metadatech skenu bývá datem digitalizace. Pokud ho nikdo nepřepíše na skutečné datum pořízení, zařadí se dovolená z roku 1986 v galerii telefonu mezi letošní fotky.
Neupravený sken má smysl držet odděleně od upravených verzí. Retuš, kolorování nebo dopočítání detailů umělou inteligencí patří do kopie, ne přes originál. Jinak za pár desítek let nikdo nerozezná, co skutečně bylo na negativu a co domyslel software.
Archiv navíc není malý. Tisíc 25Mpx TIFFů s 16 bity na kanál z vlastního skeneru nebo fotoaparátu zabere bez komprese kolem 150 GB, k tomu přibudou případné RAW soubory z fotoaparátu a JPEGy pro sdílení. Pracovní kopie archivu se pohodlně vejde na externí SSD. Flashdisk z laboratoře je přitom jen přepravní médium, ne archiv.
Pro zálohy platí osvědčené pravidlo 3-2-1: tři kopie na dvou různých typech úložiště, z toho jedna mimo domov. V praxi to může být pracovní disk, externí pevný disk odpojený mezi zálohami a šifrovaná kopie v cloudu nebo u příbuzných.
Negativy po digitalizaci zůstávají originálem, ke kterému se lze s lepší technikou vrátit. Kongresová knihovna doporučuje fotografické materiály skladovat při stabilní teplotě do 21 °C a relativní vlhkosti mezi 30 a 50 %, mimo půdu, sklep a topení. U barevných negativů je klíčová nízká teplota. Negativy navíc patří odděleně od papírových fotografií, protože některé s věkem uvolňují škodlivé plyny.
Nejdřív zjistit, co stojí za zachování
Krabice negativů sama o sobě ještě není důvodem ke koupi skeneru. U několika desítek snímků vyjde levněji laboratoř, u rozsáhlejšího archivu mohou pomoci levné náhledy a kvalitní sken vybraných fotografií. Vlastní sestava začne dávat smysl s větším počtem políček, zvlášť pokud už máte fotoaparát s makroobjektivem a chcete digitalizaci věnovat čas. Rozhoduje přitom i to, zda v krabici převažuje kinofilm, nebo se v ní mísí několik formátů.
První hotové snímky ale mohou mít cenu dávno před dokončením celého archivu. Dají se poslat příbuzným, společně prohlédnout a doplnit jména, místa i události, které z negativu nikdo nevyčte. K lepšímu skenu se lze později vrátit. Zjistit, kdo na fotografii je a co se tehdy odehrálo, už za pár let nemusí být možné.
