V minulých dílech jsme fotograficky popsali cestu do Pyrenejí. Začali jsme na předhůří, pokračovali přes různé soutěsky až do turisticky zajímavého státu Andorra. Nyní se zaměříme na perlu Pyrenejí, jejich střední část s národními parky a nejvyššími horami.
Zatímco předhůří Pyrenejí a jejich východní část je tvořena celou řadou skalních útvarů, různých soutěsek a zalesněných kopců různé velikosti i strmosti, ty správné hory číhají teprve v centrálních Pyrenejích. S jejich stoupající výškou klesá počet stromů, stromy se mění na kosodřevinu, až vymizí zcela, a nastoupí kamenitá krajina typická pro vysoké hory. V podstatě celá střední část Pyrenejí je tvořena národními parky, přičemž asi 1/3 z nich leží na Španělském území a 2/3 na Francouzském. Žádné hranice ale v Pyrenejích již pochopitelně nejsou a tak vás tato stránka může zajímat jen okrajově.
Na okraj parku lze téměř všude pohodlně dojet osobním autem, tam zaparkovat a vydat se na cestu do parku podle svých schopností a fyzické dovednosti. Otrlejší povahy mohou naplánovat i vícedenní cestu parkem s přespáním v parku. Oficiálně se sice v parku spát pod širákem nesmí, ve výškách nad 2.000 m.n.m. je to (prý) tolerováno a hlavně jsou v parku dostupné prázdné chaty na bivak. Pro podrobné prozkoumání parku vám ani nic jiného nezbývá, protože nejmenší pyrenejský park s dlouhým názvem Aigüestortes i Estany de Sant Maurici nalézající se na španělské straně Pyrenejí má jen ve své středové části 140 km
2
! Naplánujete-li tak jednodenní cestu od auta a zpět, tak park vlastně jen „líznete“, a to i při rychlé chůzi, která však v horském terénu zas až tak rychlá být nemůže. I tak to ale stojí za to!
Jen pro představu - park Estany de Sant Maurici je nejmenší pyrenejský park, přístup k němu autem vede ze dvou označených míst a žlutě je naznačen přibližný akční rádius na celodenní túru od auta a zpět k autu. Je jasné, že park zůstane při tomto scénáři zcela neprozkoumán.
Park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici
Není-li vašim cílem průzkum celého parku, ale pěkná horská túra, tak se nemusíte omezeným dosahem nijak stresovat, protože i v tomto omezeném prostoru vám park nabídne spoustu krás. Typickým znakem nejen tohoto parku je voda, a tedy spousta jezer, bystřin, potoků i vodopádů.
Krajina v parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici blízko výchozího bodu z Espot (na předchozí mapě vpravo).
Ukázka panoramatu složeného ze tří fotografií, čímž se dosáhlo úhlu zobrazení téměř 180°. Spojování fotografií je v tomto případě snadné (v přírodě se dobře napojují), největším problémem je změna jasu na obloze, zejména při použití polarizačního filtru (klikněte pro větší obrázek).
Typickým znakem parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici je voda. Skvělým a fotogenickým cílem jsou tedy různá malebná a liduprázdná jezera, které spojují potoky a bystřiny plné malých vodopádů.
Dalším vděčným fotografickým námětem jsou nejrůznější zakrslé stromy a kosodřeviny bojující o život v rozeklaných skalách. Technicky to nejsou těžké scény, času je dost, a tak nejtěžší je kompozice. A kompozice v krajině vyžaduje změny úhlů, a tak nejpoužívanějším kompozičním nástrojem jsou nohy.
Přeceňovat své síly ale není radno, protože jakmile zapadne Slunce a zešeří se, tak krajina dostane rázem zlověstný charakter a prudce se ochladí. Přeci jenom - jsou to velehory. A cesta zpět k autu může být daleká.
Park Posets-Maladeta
Dalším parkem na španělské straně, který ovšem sousedí s obrovským parkem francouzským, je park Poset-Maladeta o rozloze kolem 33 tisíc hektarů. Nejsnazší přístup autem k němu je z vesnice Benasque, kde se vše točí kolem turistů. Na ulicích uvidíte spoustu lidí v barevných Goretexových bundách a řada z nich je i obtěžkána horolezeckým vybavením.
Cesta z vesnice Benasque na parkoviště u parku vede přes pastviny, a tak není nic mimořádného, že vaše auto obklopí moře ovcí. Fotografováno z auta - v popředí je palubní deska. Proto je v Pyrenejích dobré mít fotoaparát stále s sebou a "ready".
Park Poset-Maladeta je vyšší než park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici, a proto na vrcholcích hor je trvale ležící sníh. Vyškrábat se k němu je ale docela náročné, protože to znamená překonat poměrně veliký výškový rozdíl. Pro fotografy je ale podstatnější, že tající sníh vytváří malebné a fotogenické horské potoky, bystřiny a vodopády, a dokonce i četná jezera.
Dva snímky pořízené na zhruba stejném místě, ale z jiných stanovišť přibližně stovky metrů od sebe. Je na nich vidět, jak se drasticky změní kompozice a celkové vyznění snímků pouhou změnou stanoviště. Všimněte si také sněhu na vrcholcích - fotografováno je to v září, a tedy po létě, a přesto je na vrcholcích sníh.
Jeden z možných cílů cesty - jezero Coll de Toro. Tento cíl je vhodný akorát na jednodenní track od auta.
Obrovské rozměry, pusto a prázdno na cestách, jen přibližně značené cesty – to vše dohromady tvoří nádherný a dobrodružný celek.
I když v Pyrenejích oceníte zejména širokoúhlé a základní objektivy typické pro použití v krajině, můžete se setkat i s celou řadou zde žijících živočichů. Takže jako vždy je to dilema – kolik „fotováhy“ si dát do batohu? Protože ale světla je dost, tak nejsou příliš potřeba světelné objektivy, a proto univerzální zoomy typu 18-250 mm dobře vyhoví.
Národní park Ordesa y Monte Perdido
Další národní park na španělské straně je Ordesa y Monte Perdido. Nejznámějším a také nejnavštěvovanějším je údolí Valle de Ordesa, které díky své známosti trpí poměrně značným náporem turistů. Ve spodní části od velkého parkoviště je upravená kamenitá cesta, která láká na pěknou procházku lesem i s dětmi. Cesta a krajina má podobný ráz jako v lesích např. Českého ráje a každou chvíli je možné obdivovat na různých „kochátkách“ krásy přírody – od majestátných skal až po nádherné vodopády.
Po cestě k cíli údolí Valle de Ordesa vás čekají opravdu nádherné vodopády a různé výhledy do krajiny. Pokud s sebou vláčíte stativ, je možné pořídit i atraktivní snímky s rozostřenou tekoucí vodou, pokud ne, může v nouzi posloužit místo stativu kámen.
Vydržíte-li ale celou cestu až na konec údolí (cesta ale pokračuje, akorát přesahuje délku jednoho dne), tak dorazíte k nádhernému vodopádu a do obrovského skalního amfiteátru o průměru kolem 1 kilometru! Rozhodně stojí za to tam zde chvíli pobýt a navnímat a nafotografovat krásu místní přírody. Popsaná cesta je značena modře, a je tedy běžně schůdná, pro úplnost je ale třeba dodat, že stejnou trasu je možné absolvovat i po červené či černé trase, které ale vyžadují již velmi dobrou fyzickou kondici a černá trasa i horolezecké jištění.
Konec údolí Valle de Ordesa tvoří obrovský skalní amfiteátr, kde na jeho konci (na snímku není vidět) je další vodopád.
Počasí se v horách rychle mění, a tak je třeba stále myslet na dobré oblečení a vybavení. Z fotografického hlediska je ale tato situace skvělá, protože vytváří množství zajímavých světelných variant.
Modrá cesta vede po pohodlné kamenité cestě, červená a černá trasa ale vede po skalní římse, což vyžaduje dobrou fyzičku, základní znalost lezení a vybavení.
Závěr
Kdo má rád hory, tracking a fotografování, ten nemůže být v Pyrenejích zklamán. Přitom cesta do nich je autem poměrně pohodlná (dálnice) a trvající jen dva dny. Kdo lezení po horách a kamenech s fotovýbavou na zádech zrovna nevyhledává, ten se mohl alespoň podívat na pár fotografií z těchto míst a říct si – tam už to znám, tam jsem díky fotografiím byl. Takže oběma táborům čtenářů popřejme, ať se vám Pyreneje líbí!
Pohled na francouzský národní park Parc National des Pyrénées a jezera Lac d’aubert a Lac d’aumar.
Ráno v Pyrenejích. Fotografováno ohniskem 400 mm, díky čemuž se z celkové krajiny vystřihl jen obsahově nejzajímavější krajinný detail. Perfektní expozice je však u podobných snímků podmínkou přičemž platí, že podexpozice je lepší než přeexpozice.
