Články od uživatele Jana Oborná (strana 2 z 4)

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Prý to dokonale vystihuje rozdíl mezi mužským a ženským chápáním světa a přístup k němu. Není divu, že se ten rozdíl promítá do všech oblastí lidského život. Fotografování nevyjímaje.

Každý, kdo se zabývá focením, už na tuto problematiku jistě narazil. To, co se jednomu zdá krásné, přejde jiný bez povšimnutí. Zkrátka, někdo má rád holky a jiný zas vdolky. Jak se to ale projevuje v současné fotografii?

Jak už to bývá, kovářova kobyla chodí bosa. Platí to o všech profesích a o té fotografické dvojnásob. Už jste někdy zkusili přinutit fotografa, aby se nechal vyfotit? Nebo aby vám poslal vlastní foto?

Pokud si teď říkáte, že se vás to netýká a že jste se nikdy žádného hříchu při fotografování nedopustili, vyvedu vás z omylu. Některý „hříšek“ jste si jistě zakusili na vlastní kůži. A jestli ne, jednou se vám to určitě stane. Není to žádná tragédie.

Fotografické soutěže jsou stále populárnější. Své místo už tradičně mají mezi amatéry. V poslední době však prožívají svůj boom i mezi profesionály nebo mezi fotografy, kteří se k profesionálnímu fotografování blíží mílovými kroky.

Letošní způsob zimy zdá se být poněkud nešťastný. Tak by se dala parafrázovat situace. Zatímco v prosinci jsme se mohli těšit ze závalů sněhu, nízkých teplot a zimních krás, teď v lednu to vypadá, jakoby venku nastalo jaro.

Jistě jste už také zaznamenali, jak Facebook zasáhl do fotografické sféry. Své fotografie zde prezentují nejen „obyčejní“ lidé, ale také osobnosti nebo profesionálové. Mít ve svém profilu na Facebooku ukázky své tvorby je zkrátka in.

Už je to tady zas. Na Vánocích se vždycky pozná, jak ten čas rychle letí. Ještě si vzpomínám, jak jsem fotila PF loni v zimě a už jsou tu další Vánoce a další konec roku a další PF. A přede dveřmi Štědrý den.

Zima se nikdy neptá fotografů: Cos dělal v létě? Spíše je testuje, kolik jsou svému koníčku ochotni obětovat a taky, jestli je rozmary počasí odradí od výletů, a raději zůstanou doma za pecí. Dle mých skromných výzkumů je to tak půl na půl.

Fotografové jsou už takoví. S nadšením se vrhají do nebezpečí, jen aby ulovili ten nejlepší záběr. Nevadí jim zima, déšť, horko, ani další rozmary počasí. Raději se sami utopí, hlavně aby zachránili svého miláčka, svůj fotoaparát.

S foťákem se dají zažít věci. Adrenalin při focení reportáže, dlouhé čekání na správné světlo, zákulisí, kam noha běžného smrtelníka nemá šanci vkročit. Až donedávna jsem ale netušila, že se díky focení poprvé ve svém životě setkám i s něčím nadpřirozeným.

Už zase se zkracují dny a prodlužují noci, každý den se smráká o něco dřív. Na focení venku je méně a méně času. S přicházející zimou mě jímá fotografická deprese. Mám dojem, že se nic dobrého vyfotit nedá, že mi to nejde, ale hlavně že nemám kdy.

Všechno to začalo jednou jedinou nenápadnou poznámkou. „Já si filmy vyvolávám sám,“ řekl mi kamarád fotograf. „A mohla bych ti tam nějaký filmík přihodit?“ Zeptala jsem se opatrně. „Jasně, žádný problém.“

Fotografové by tenhle problém měli mít už vyřešený. Je to popsáno v každé publikaci zabývající se focením: „Postavte se rovně, zaujměte stabilní postoj, levou rukou stabilizujte a podepřete fotoaparát zespodu, pravou položte na spoušť, zamiřte, zaostřete…“

Horký podzimní den. Září. Pravé poledne. Dubrovník. Mraky turistů. Ještě větší množství turistů s fotoaparáty. Hlavní ulice i všechny boční vedoucí do centra starého města. Všechny jsou plné lidí. Tlačí se na sebe, snaží se fotit, hemží se všude kolem.

Počasí vyloženě vypadá na to, jakoby chtělo ohlásit, že už léto definitivně skončilo a o slovo se hlásí podzim. Pro nás fotografy je to jedině dobře. My totiž žádné roční období nediskriminujeme. Každé má něco, co rozhodně stojí za to vyfotit.

Fotografování není ani tak koníčkem, jako spíš diagnózou. Čím déle fotím a seznamuji se s lidmi „od fochu“, tím více jsem přesvědčená o tom, že toto rčení na ně prostě platí. Zatím se mi podařilo diagnostikovat několik typů této „zákeřné“ choroby.

Data, data, data: valí se na nás proudem. Čím víc fotek uděláte, tím palčivější pocit zodpovědnosti budete mít, když budete přemýšlet, jak je třídit, uchovávat a znova vyvolat. Zvlášť, pokud se jedná o unikátní záběry.

Určitě se vám vybaví pár fotografií naprosto typických pro horké letní období. Je to přesně těch několik fotek, které byste měli udělat, ať to stojí, co to stojí. Protože to prostě k létu patří.

Já a moje zrcadlovka máme prázdniny. Ne každá zvlášť, ale dohromady a spolu. Samozřejmě přes den musím chodit do práce, ale každý hezký večer nebo víkend se jí můžu plně věnovat. Ostatně léto a prázdniny jsou pro focení jako stvořené.

Nemyslím tím ženy. Myslím tím fotky. Jednoho dne prostě dospějete k názoru, že ať už fotíte cokoliv, děláte pořád ty stejné fotografie dokola. A začnete se zabývat tím, jestli má vůbec smysl fotit.

Jak fotit s digitální zrcadlovkou koncerty? Samozřejmě, že na tuto otázku neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Spíš naopak. Fotit koncerty znamená mít nejenom dobré fotografické vybavení, ale také značné znalosti a zkušenosti.

Fotografování považuji za svůj soukromý rituál. Věnovat se mu pořád a ustavičně samozřejmě nelze, a tak si užívám každou volnou chvilku, kterou můžu strávit se svým fotoaparátem. Pokud možno sama.

Je to stejná záhada jako Bermudský trojúhelník. Jen se podívejte na jakékoliv fotografické fórum nebo si zajeďte na fotoexpedici. Žen fotografek je jako šafránu. Jak je to možné? Opravdu je to tak, že se ženy focení nevěnují nebo jen raději zůstávají v ústraní?