Nedávno se kolegyně Jana zabývala soubojem levných zrcadlovek a kompaktů, k čemuž se, dle očekávání, rozvinula bohatá diskuze. Ať už diskuse přinesla cokoli, je prostě vždy lepší mít foťák. Ne, nečekejte větší chytrosti, jen poučení pro amatéry, jako jsem já.
Sám jsem totiž do diskuse
moudře
vepsal:
"Můj rozhodovací proces je trošku opačný, než u většiny lidí. Pokud vyrážím někam mimo stereotyp, uvažuji výhradně z toho pohledu, zda foťák nenechat výjimečně doma. Mít zrcadlo s sebou, byť jen s lehoučkou padesátkou, je pro mě samozřejmost. Čili život bez foťáku se v praxi omezuje jen na krátké motorkářské projížďky bez zastávek a restaurační posezení. "
...a vida, chyba. Buď je to tím, že se restauračních posezení účastním málo kdy, a stejně tak sporadicky se ocitnu v hromadné dopravě, nebo nemá smyslu jakkoli studovat statistiku, neb v reálném světě se dějí zajímavé věci zpravidla nepravděpodobně.
Po krátké motorkářské projížďce a dlouhém uvažování o foťáku jsem vyrazil do centra na pivo a u příjemných tónů jazzového / pop latino uskupení diskutoval o plánované foto výpravě kamsi na
mediálně divoký
východ v oblasti Albánie. Do poloprázdného podniku vešel další, rusky mluvící pár hostí, aniž by způsobil zvláštní pozornost. Hned při další písni se však ona zvedla ze židle.
O úhlech pohledu (aneb jak nefotit státníka)
Canon EOS 5D mk II, Canon EF 70-200 F4L, 195mm, f/4, ISO 100, 1/2000s.
V elegantních přiléhavých černých šatech se proplétala mezi stoly, přičemž její tělo bylo již zcela v režii rytmu, udávaného kytaristou. S profesionální precizností a bezmeznou kreativitou svůdného pohybu přitančila k muzikantům a definitivně na sebe strhla pozornost celého osazenstva. Hovor utichl a ona si evidentně užívala čiré radosti z hudby. Když dostala do ruky i mikrofon, možná si leckdo pomyslel, že přijde rychlé vystřízlivění a ostuda. Jemný hlas, přesně posazený na nízké tóny kytary a saxofonu, však zapůsobil na překvapené obecenstvo stejně emotivně, jako první tóny zpěvu
Susan Boyle
v britské talentové soutěži. A když o pár songů dál tato naprosto cizí dívka s doprovodem ostatních vystřihla známou píseň
Sunny
na piáno...
...viděl jsem v tom všem desítky záběrů. Eleganci tance zachycenou dlouhým časem, energii a radost z hudby v detailech tváří hlavních protagonistů, údiv v řadě hlav na baru otočených jejím směrem a barmana, zapomenutého v polovině obchůzky placu. V hlavě mi šrotovalo, jak a jestli se tohle všechno dá opravdu dobře a výmluvně vyfotit.
Příjemně naladěn z improvizovaného umění, nastoupil jsem do posledního metra směrem z centra. Právě v tom vagónu se však odehrávalo další představení, při kterém mladý, dlouhovlasý kytarista bavil cestující profláknutým blues i skladbami právě vytvořenými na námět obecenstva. Někteří si dokonce přesedali blíž, aby dobře slyšeli. Metrem jedu párkrát za rok (a přesto mě z něj už jednou chtěli vykázat aktivní zaměstnanci, jelikož mě, očumujícího s
velkým foťákem
, podezřívali snad z přípravy teroristického útoku). Ale tohle jsem tu ještě nezažil. Za okny vlaku se míhala světla tunelu a všechno nahrávalo použití oblíbeného širokáče a mnohatisícové citlivosti na
pět déčku
, které by tohle všechno nakreslilo daleko lépe, než já hromadou slov. Tohle přece musel být excelentní záběr...
Vždycky je lepší s sebou
mít
foťák, se kterým umíte zachytit svět kolem. I kdyby to mělo být
Lomo
. Zkrátka
nikdy nevíte
. Zopakujte si tuto provařenou frázi pokaždé, když se rozmýšlíte, zda nechat foťák doma a nebudete muset nic složitě vyprávět, jako teď já. Vzpomeňte si, že i
Murphy
už tehdy věděl...
