Fejetony a úvahy

Když už není počasí na motorku, získávám klid na duši nejčastěji couráním po lese. A protože mě nikdy moc nebavilo sbírat houby, samotářské výlety prezentuji tvrzením, že jdu ven pro pár fotek.

Jsa nadšeným čtenářem cestopisných příběhů z motorkářských výprav, nechtěl jsem, aby moje oči dále trpěly nad šikmo cvaknutými oceány a středovými portréty na scenérii legendárního průsmyku Stelvio. Pustil jsem se tedy do spisování fotoškoly pro motorkáře.

Občas je dobré nespoléhat na velikost vlastního uměleckého génia a nechat si trochu poradit. Pochopitelně by rádcem měl být někdo aspoň trochu z oboru, pokud nestojíte o jásavý obdiv lajkové generace, jejíž největší úspěch je trefit moře, aby vyšlo vodorovně.

Jeden příběh o polemice nad malbou a fotkami s neznámou malířkou jsem již vyprávěl. I dnešní má svou malířku. Malířka z tohoto příběhu je také na první pohled roztomilá, křehká blondýnka. Avšak toto není příběh oné dívky. Toto je příběh mého prvního obrazu.

Je-li někdo profesionál, obvykle získá časem tak zvanou profesionální deformaci. Existuje však profesionální deformace pouhého nadšeného fotografa? Řekl bych, že určitě. Zbývá se rozhodnout, která je horší.

Zima mi letos připadá obzvláště protivná a nefotogenická. V šedé krajině a mlze veselou fotku nevymyslíte a depresivních mám dost. A jako vždy, když nadšený fotograf nenalézá dlouhodobě inspiraci pro to co fotit, snadno sklouzne k úvahám k tomu čím fotit.

Vzpomenete si někdy, kterou svou první fotku jste cíleně tvořili s ambicemi umělce? Možná je ještě brzy, smazat ji z hlubin diskových polí, neb cesty slávy bývají nevyzpytatelné, jak se poučíme z dnešního příběhu...

Tvorba nadšeného fotografa projde v průběhu let mnoha zlomovými okamžiky. Objev existence clony, kinofilmu po dědečkovi, vzteky zlomený stativ po kritice prvního HDR, či série snímků depresivních zátiší v důsledku zlomeného srdce.

Poslední dobou jsem si oblíbil jeden jazzový podnik, kde se příjemné prostředí kombinuje s hudbou, která, po nekonečném brouzdání pracovními maily, působí na duši až návykově léčivě. Poučen z vlastních nezdarů, vyskytuji se zde zpravidla s foťákem.

Udělat ty správné fotografie do bytu nebo pracoviště je věda. Zvláště, pokud má klient celý prostor zařízený podle Feng Shui a má na vás jakožto na fotografa naprosto konkrétní a specifické požadavky.

Firemní fotograf, eventový fotograf nebo fotodokumentarista. Setkala jsem se s různými názvy, jejich úloha je ale stejná. Přijdou na akci, vyfotí důležité momenty a za úplatu potom dodají firmě fotky. Co se ale stane, když takový profesionál prostě nedorazí?

Ačkoliv to už ani nikdo nečekal, nakonec i v letošní jinak poměrně mírné zimě přišel krutý mráz a nějaký ten sníh. Varianty jsou dvě, pořádně se obléct a zkusit ulovit nějaký ten ojíněný snímek, nebo si dát zasloužený odpočinek u kamen a trošku podrbat.

Jako jen nadšení fotografové se vesele můžeme oprostit od moudra co zákazník chce, to dostane. Z čiré radosti si tu a tam pověsíme na zeď vlastní, střídmě saturovanou krajinku a žádná návštěva si nám do toho nedovolí kecat.

Dobrou fotku si prostě nevydřete. Můžete mít odfocené mraky hodin, ale pak se dostaví vyčerpání a totální selhání právě v okamžiku, kdy to čekáte nejméně. Nemůžete uplatit slunce, aby vyšlo a zasvítilo, ale ten snímek zkrátka potřebujete, a tak ho uděláte.

Focení divoké přírody byl další fotografický obor, do kterého jsem se pustil. Jako vždycky nejdříve nadšeně prakticky, než si o tom něco přečtu, abych si následně nabytých odborných chytrostí náležitě vážil.

Silvestrovský večer si obvykle skvěle užiju s přáteli, ale na Nový rok mě místo bolesti hlavy trápí spíš jiná věc. Nikdy se totiž nevzmůžu na to, abych tuhle oblíbenou párty zdokumentovala. Co stojí v cestě silvestrovskému focení? Není toho tak málo.

Navrhuji vyhlásit anketu o nejkurióznější fotoúráz. Ano, čtete správně. Existuje přece množství anket týkajících se focení. Na to, že se během něj můžete ocitnout téměř v ohrožení života, anebo můžete riskovat vlastní zdraví, se ale docela zapomíná.

Každý se potřebuje občas inspirovat a tak jsem v různých tvůrčích obdobích letos navštívil různé fotografické výstavy. Jelikož nastalo období tvůrčího spánku a nenalézám inspiraci pro opuštění domova do toho šedého čehosi venku, začínám víc psát, než fotit.

Kdysi jsem četl, jak jednoduché je ze sebe udělat odborníka na jakýkoli obor v očích širokého publika, za účelem levné sebereklamy. Vzpomněl jsem si na to, když mě pár lidí začalo považovat za fotografa, aniž by viděli jedinou mojí fotku.

Co tak popřát fotografům k vánocům a do nového roku? A potřebují fotografové něco víc? Třeba dobré světlo a správnou příležitost. Tu správnou techniku vždy po ruce. Milé, chápající a podporující přátele a rodinu. Ale hlavně, čas od času, udělat dobrou fotku.