Kdysi jsem četl, jak jednoduché je ze sebe udělat odborníka na jakýkoli obor v očích širokého publika, za účelem levné sebereklamy. Vzpomněl jsem si na to, když mě pár lidí začalo považovat za fotografa, aniž by viděli jedinou mojí fotku.
Odměníme každého! Vyplňte komunitní průzkum a získejte luxusní ceny
Kdo jste, na čem a co hrajete, jaký obsah konzumujete a jaký vztah máte k AI? Věnujte nám pár minut a jako dárek za vyplnění získáte slevu na nákup a šanci získat také další luxusní ceny.
Máte-li ambici býti vnímán jako umělec, stačí s sebou na vybraná místa pravidelně nosit podezřelou brašnu navíc, občas povýšenou na podezřelý batoh, z něhož ještě výmluvně kouká stativ. Dřív nebo později se někdo sám zeptá, a později snadno přijme vaši fotografickou profesi. Chce to pár rekvizit a možná trochu chytrostí na téma hloubky ostrosti, ale odpověď je ano, myslím, že by se na takovou image dala i krátkodobě sbalit slečna s nadšením pro kreativní umělce. Je to jen o něco málo zoufalejší, ale o mnoho elegantnější, než otravovat zamyšlené blondýnky po parcích s vaší největší vykrajovanou sluneční clonou a nadšeným obdivováním přirozeného modelingového talentu. Hodně štěstí.
V každém případě jsem podobným způsobem, ovšem nevědomky, jak slepý k foťáku, přišel k další fotografické zakázce. Úkolem bylo vyfotit reklamu na fitko a pizzerii. Zároveň. Ne, není to překlep. Pro soudného fotografa je už téma samotné myslím dobrý důvod k rezignaci za účelem nepošramocení dobré pověsti (zvlášť pokud jste výše uvedený teoretik a pověst je to jediné, co s focením máte společného). Bylo to pestřejší o skutečnost, že jsem se téma shodou okolností dozvěděl zhruba dvacet tři minut před započetím samotné realizace a
politicky
se již nedalo odmítnout.
Když si někdo vsugeruje, že jste fotografem, není zřejmě problém si vsugerovat, že na dobrou fotku vám stačí bezbřehý talent a vůbec už nepotřebujete takové drobnosti jako je čas a světlo. Pizzerie je tedy v plném provozu, prostředí potemnělé a na vaše kreativní nápady čekají dva modely, lidově řečeno
od ramena k rameni dvacet minut ostré chůze
. Utřete nervózní kapku potu a podvědomě sáhnete po nejširším ohnisku. Rozhlížíte se po podniku, hledáte něco zajímavého a víc než nápadů začíná přibývat kapek potu. Kulturista opakovaně navrhuje scény, na níž je minimálně jedna osoba oděna v divoce potrhaném upnutém triku a vám se do mysli s čím dál větší vážností vkrádá pocit zhmotnění lidového žertu o praskající čočce objektivu.
Backstage
Scéna v pozadí strastiplné tvorby. Ne, toto není kulturista.
Naštěstí, jste-li dost
lokálně legendární
, nakonec si všichni nechají poradit a v rámci tématu vznikne dílo jistě ne umělecké, ale alespoň ne pitomé, jako billboard na autobazar s děvčetem v plavkách, povalující se na ojeté kapotě. A vy, kreativně zcela vyčerpaní, s prsty otlačenými od spouště a knoflíků clony a citlivosti, odcházíte domů s mnohem větším předsevzetím, že i kdyby přišla sebe blonďatější kráska, rozhodně nejste portrétní fotograf...
Ale víte jak to s těmi předsevzetími je.
