Mám poměrně silně vyvinutou alergii na slovo sleva, kterou může přebít snad jen velkými přívětivými písmeny napsané slovo ZDARMA. I já jsem však tak trochu naletěl, ač to nebylo na popud barevného dopisu s milionovou prémií, ledabyle zanechaného v mé schránce.
Přihlásil jsem se na workshop o cestovatelské a street fotografii, pořádaný bez požadavku vstupného v mém oblíbeném (bez ironie) obchodu s foťáky. Od začátku bylo přiznané, že lektor zastupuje věhlasného výrobce aparátů, ale štiplavý závan nenásilné komerční prezentace v mé hlavě vyvětralo prohlášení o světaznalosti a dlouholeté foto-cestovatelské praxi muže s obří fotografickou brašnou. Už nevím, možná jsem v těch osmi vteřinách rozhodování o účasti na workshopu očekával tak trochu českého Davida DuChemina a přehlídku zajímavých fotek s výkladem...
Přednáška započala tématem výbavy. I po hodinovém monologu unavený projektor stále ozařoval plátno černobílým úvodním snímkem s hrdým logem
I am street photographer
, zatímco se za lektorem hromadila druhá imaginární Multikára doporučeného vybavení na cesty.
Má mysl poprvé zaváhala.
This is not a workshop
.
Technické rady nebyly úplně od věci, ale s další cifrou na hodinkách jsem se už těšil na nějaké ty parádní fotky. Ten chlap jich musí mít tuny! Fotku komponuje čtvrt hodiny, na cesty s sebou má gigabajty na SSD discích, čtrnáct brašen na výběr, Cokinovy filtry po kapsách i u pyžama a minimálně tři kategorie foťáků vždy v pohotovosti. OK, je to nadšenec a má to v popisu práce, nic proti...
„A teď se podíváme na foťáky!“
Přesně od této vteřiny jsem věděl, že má další existence na workshopu bude jen bolestným vyčkáváním na pointu tohoto příběhu.
A skutečně, na poslední čtvrthodinku přišly na řadu fotky. S vedle sedícím kolegou jsme chvíli vydrželi v němém úžasu. Benátské scenérie v černobílé, hory s náladovým večerním světlem, Mnichovské pozůstatky olympijského městečka... Bylo fascinující, jak ostentativně lze nad těmito tématy popřít existenci jakýchkoli kompozičních zásad (či snad zásad porušení kompozičních zásad)! Rozlehlé a prázdné benátské hladiny křižovalo pár pixelů z poloviny gondoly, horskou scenérii rozřezávalo náhodně opomenuté telegrafní vedení, temné trsy trávy se nezajímavě válely před přezářeným pozadím bez obsahu, torza bývalé olympiády o to více upadala nezáměrně křivými horizonty... Tak tahle fotka trvala každá čtvrt hodiny?
Ano, bývám přehnaně kritický. Ne, toto není ten případ. Sebekritická třešnička na nepovedeném dortu zazněla přímo z úst lektora: „Tady jsem čekal na světlo hodiny... Vím, že kompozičně to možná zajímavý není...“
Shodou okolností nedávno vyšel tento tématický komix:
Vynechte workshop, který pořádá technik.
Odcházel jsem z akce s pocitem, že na závěr budoucího fejetonu se přímo nabízí analogie se zájezdem důchodců a zákeřně předraženou sadou hrnců. Ale snad to napadlo každého čtenáře samo, když filmový snímek
proběhl teď už i v televizi...
