Seznam kapitol
Fotoaparáty, kamery, telefony i drony, to vše může využívat paměťové karty. Dnes se podíváme, jak vlastně nekupovat ideální kartu pro váš přístroj.
Kapacita karty aneb místa není nikdy dost
Když SD karty začínaly, využívaly souborové systémy FAT12 a FAT16. Jejich maximální kapacita mohla být 2 GB, což byl docela problém. Později tak přišly karty SDHC. Tady se už přešlo na souborový systém FAT32, což přineslo zvýšenou maximální kapacitu. V praxi se tak toto označení používá pro karty s kapacitami od 4 GB do 32 GB. Souborový systém byl ale stále limitem, např. soubor mohl mít max. 4 GB. A tak pokud jste natáčeli hodně dlouhé video, jehož velikost se dostala na 4 GB, natáčení se buď ukončilo, nebo se rozdělilo na 4GB soubory.
Pokud jde o kompatibilitu, ta je jednosměrná. To znamená, že SDHC zařízení přečte nejen SDHC kartu, ale i starší SD. Na druhou stranu SD zařízení si s SDHC kartou neporadí (když to zjednodušíme, v době vzniku o ní “nic nevědělo”). Takto to funguje i s následujícími formáty.
Dnes se asi nejčastěji setkáme se standardem SDXC. Ten dostává souborový systém exFAT a používá se pro karty s kapacitou nad 32 GB a do 2 TB včetně (obvykle tedy rozsah 64 GB až 2 TB). Ještě jeden detail stojí za zmínku a týká se všech verzí bez rozdílu. Když vaše zařízení podporuje jeden formát kapacit, třeba SDXC, ještě to neznamená, že automaticky podporuje jeho maximální hodnotu až 2 TB. Hraniční hodnota je většinou napsaná ve specifikacích a pro SDXC zařízení klidně může být jen 1 TB nebo 512 GB. Např. můj starý SDHC fotoaparát si s 32GB SDHC kartou neporadí.
Jako poslední je tu SDUC s kapacitou nad 2 TB, nicméně toto ještě v praxi víceméně neexistuje. Např. SanDisk ukázal 4TB SDUC kartu už před dvěma lety, ukázal i 8TB SDUC a 4TB microSDUC, nicméně oficiálně žádnou z těchto karet stále nenabízí. A i kdyby nabízel, SDUC zatím oficiálně nepodporuje asi žádný fotoaparát. Většina výrobců končí na 1 TB, což je i případ společnosti Adata a její karty High Endurance. V případě Adata Speed Plus je maximem 512 GB.
Tady by bylo dobré ještě podotknout, že 512GB karta má 512.000.000.000 B, nicméně systém Windows vám ukáže jen 476 GB. To je dáno tím, že chybně ukazuje kapacitu v GiB, ale píše jednotku GB. 1 GiB je ve skutečnosti 10243 B, tedy 1.073.741.824 B. Když to vydělíme (512.000.000.000 / 1.073.741.824), dostáváme se ke 476 GB. V případě karet Adata to bylo ještě o trochu méně, výrobce si vyhradil část kapacity pro další funkce karty (obvykle jde o rezervu pro náhradní bloky), a tak Speed Plus měl 465 GB, High Endurance pak 462 GB.
Kolik místa budete potřebovat, to už si budete muset spočítat sami. Např. 20MPx RAWy u mého Sony Cyber-shot RX100 VII mají zhruba 25 MB, JPEG k tomu přidá dalších 5 MB, to máme 30 MB na jeden RAW+JPEG. Taková 512GB karta (která má ve Windows 462-476 GB) vystačí na zhruba 16 tisíc fotek, což je velmi pěkné. U 200Mbps videa (4K60p v H.265) to je přes 5 hodin záznamu. Když sáhnete po mnohem menší 64GB kartě s osminovou kapacitou, vydělte si to osmi.
Každopádně si dávejte pozor na to, kde kartu kupujete. Na internetových tržištích, jako je eBay a podobné, není problém narazit na podezřele dobré nabídky, kdy vám prodejce nabídne kartu o obří kapacitě za zlomek ceny, kterou by měla normálně. V praxi pak jde často o podvod, kdy se karta jen nastaví, aby se tvářila jako velká. Při testu zápisu (např. pomocí H2testw, ale i běžným kopírováním souborů) můžete po chvíli zjistit, zda na kartu opravdu uložíte to, co slibuje.
Jedna karta nebo dvě? Bezpečnost versus pohodlí
Toto je ošemetné téma. Máme zde totiž dvě strategie, a to větší množství kapacitně malých karet nebo menší množství velkých. Kapacitně velká karta má svou výhodu ve větším pohodlí. Nenosíte všude možně spoustu karet, na kterých pořádně nevíte, co vlastně je, neztrácíte je tak snadno. Také v terénu neměníte kartu, dovnitř se nedostávají nečistoty, minimalizujete případy, kdy může karta upadnout (nebo fotoaparát a vylomit třeba právě ta dvířka otvoru na karty). Jenže velká karta přináší i spoustu problémů.
Pokud paměťová karta selže, obvykle selže najednou, náhle a bez varování. A s mizivou šancí záchrany dat. Výhoda více kapacitně menších karet je tak v tom, že pokud nějaká selže, vezme to s sebou jen část dat a ne všechno. I proto mají některé fotoaparáty rovnou dva sloty pro karty, což vylepšuje možnosti zálohování. Nicméně ne každá práce se dvěma kartami ve fotoaparátu toto automaticky zlepší.
Zrcadlení je metodou, která toto činí. Jednoduše zapisuje na obě karty najednou a totéž. Jde o obdobu diskového pole RAID 1 z počítačů. Pokud odejde jedna karta, záloha je pořád na té druhé. Problémem je to, že se zapisuje stejně rychle současně na obě karty, takže rychlost se pak řídí pomalejším slotem a pomalejší kartou. To může být problém zejména pokud máte CFexpress kvůli rychlosti, ale pak ji zrcadlením brzdí pomalejší SD.
Další metodou je přetékání, které zálohu neřeší vůbec, jen ono dělení na dvě menší karty. V případě úmrtí tak umře jen část dat. Funguje to jednoduše, nejprve se zapisuje na kartu v prvním slotu, a až dojde místo, začne se zapisovat do karty ve slotu druhém. Pokud tak 512 GB řešíte pomocí dvou 256GB karet, v případě úmrtí jedné z nich přijdete nanejvýš o 256 GB.
Jako poslední je tu dělení dle typu dat. U některých fotoaparátů se dá nastavit, že na jednu kartu (zpravidla tu větší a rychlejší) jdou RAWy, na tu druhou pak JPEGy. Používá se někdy např. pro svatební fotografii, kdy lze mít po ruce rychle dostupné JPEGy, a pak na finální zpracování fotografií jsou k dispozici RAWy. Umře-li karta s JPEGy, je to nemilé, ale pořád jsou k dispozici RAWy, nicméně v opačném případě je to už horší. Každopádně pořád lepší mít JPEGy než vůbec nic.
Nemažte snímky, formátujte
Mazání snímků ve fotoaparátu je občas nutné, když už nezbývá místo a nemáte další kartu. Obecně je to ale nepříliš doporučovaná praktika. Po vymazaných souborech vzniknou mezery, které pak při zapisování dělají neplechu. Ne že by to nefungovalo, ale režie kolem toho snižuje konečnou zapisovací rychlost (je potřeba řešit částečně obsazené bloky, jejich přesouvání,…). Smazání posledního snímku nijak zásadně neuškodí, ale mazání různě tu a tam už se může projevit negativně. Garance dané rychlostními třídami totiž platí pro zápis do volných alokačních jednotek. Na kartě plné mezer po smazaných souborech tak deklarované minimum nemusí platit.
S tím souvisí i mazání celé karty. Zde se doporučuje ji celou formátovat, a to v těle přístroje, ve kterém ji chcete použít. Tím si zajistíte, že fotoaparát bude pracovat s tou strukturou dat a souborovým systémem, který očekává.
