Spousta fotografů se, jako každým rokem s příchodem listopadu, dala do opěvování fotogenického podzimu. Barevné listí, prosvětlené nízkým sluncem, ranní mlhy, bla bla, kdesi cosi. Kdepak je to v reálném světě? Kolik se vám letos povedlo podzimních kýčovek?
Začátkem podzimu jsem se vypravil na víkend do Sazburgu, kde se modré nebe, ostré slunce a žloutnoucí listy samy předháněly v utváření kompozice ideálního podzimního snímku. Nebyla až taková zima, odpoledne se dalo prosedět u kávy a dortíku na zahrádce v historické uličce, opodál vyhrával osamělý houslista a až na otrávené pohledy fotograficky nenadšeného doprovodu se svět tvářil všeobecně krásně.
To máme tři dny. V mém reálném světě pracovně naplněného pražského života jsem možná pár dalších slunečných výjimek přehlédl, ale bezpečně si pamatuji mnoho pohledů z okna, kdy za ním nebylo vidět žádné sluncem prosvětlené listy. Tedy žádné listí. Ani větev, ani věžák, co stojí naproti o dvacet metrů dál. Novináři se předháněli, kdo neprůhledný vzduch vykreslí v děsivějších barvách, ale ani to širší obecenstvo nějak nezaujalo. Otrlý Pražák si na zastávce tramvaje zanadává do mlhy a připálí další cigáro. Ale co nadšený fotograf?
Jo!
...mám podzimní kýčovku!
Cestou podvečerním městem jsem tu a tam
vyfotil očima
rychlého chodce v kuželu lampy (s představou jemného máznutí a hrubého zrna analogové fotky), z mlhy se hrozivě řítící tramvaj na dveře mého vozu (přičemž vyděšeným pohledem jsem se dostal na nevídanou clonu) a při další imaginární street fotce osaměle bloumajícího důchodce v naší ulici už jsem už o rozjásanou náladu podzimního focení přišel úplně. Kde jsou sakra ty barvy podzimu?
Vynechal jsem víkendové bloumání s fotografy po Praze a raději vyrazil ze smogového mraku do středočeských pustin. S sebou digitál, analog, fotomobil, stativ a čokoláda na nervy. Daleko za městem slunce skutečně vylezlo zpoza mraku, náladově nasvítilo dlouhé, štětinaté šlahouny uschlých travin u cesty, prosvítilo poslední neopadané listnáče a vymalovalo dlouhé stíny dřevěné ohrady, za níž se opodál s noblesou procházel párek koní. Asi tak
dvě stě fullframových milimetrů
. Opřený o ohradu jsem tu duši léčivou scénu vydržel pozorovat dlouho. Po pár týdnech bílé tmy jsem jen vychutnával
genius loci
, v tichém světě daleko od magistrály. Ticho, které si nezasloužilo rušit rachotem závěrky. Zamkl jsem v autě digitál, analog i mobil a jen s čokoládou vyrazil pěšky přes kopec. Čistě ze zvědavosti, co je za ním.
Každý rok se s končícím létem utěšuji blížícím se potenciálem na ukázkovou, přehnaně barevnou podzimní kýčovku. Snad kvůli
, snad kvůli čistě sobeckému kochání se zázračně rozjasněnou přírodou těsně před zimou jsem letos takovou nestihl. Zase.
