K napsání dnešního malého informačně pojatého zamyšlení na téma “Scénické režimy“ mě inspiroval jeden ze známých, který rád fotí, zatím se však nepovažoval za natolik pokročilého, aby si pořídil digitální fotoaparát s plným manuálem. Jednoho dne ku mě zavítal a mezi řečí položil zapeklitou otázku: “Proč mám vlastně fotit s nějakým scénickým režimem, když tu mám plnou automatiku?“ Ač to tak možná na první pohled nevypadá, i existence scénických režimů má svoje opodstatnění...
Zatímco u vybavenějších aparátů bývají scénické režimy (dále jen SR) jen jakýmsi dalším doplňkem výbavy k plnému manuálu, prioritě času i clony a programové AE, u levnějších a méně vybavených aparátů najdeme vedle pracovního módu Auto obvykle už jen sadu SR. Obecná definice SR neexistuje, ale pro potřeby dnešního článku bychom ji mohli formulovat třeba takto: „Jde o soubor nastavení vlastností expozice a dodatečných softwarových úprav, které dle tvůrce aparátu povedou k ideálnímu barevnému podání a efektům u jistého druhu scény.“ Tedy co se vlastně stane, pokud navolíme třeba “Portrét“? Není to pochopitelně pravidlem, ale většinou proběhne něco takového:
Čas 15:21, střední Evropa, kdesi u Krkonoš, uživatel Franta: "Tak, stůj tam Vendulo, cvaknu tě u toho sloupku..." (točí kolečkem)
Digitální fotoaparát: Aha, Franta chce fotit portrét osoby, takže přidám na pleťových odstínech, uberu ostrost, aby měla tvář jemné rysy a zaostřit se primárně pokusím na oválný tvar někde v popředí.
Identicky, pokud si uživatel zvolí "Ohňostroj," ví aparát rovnou, že jeho pána nezajímá aktivní blesk ani blankytné nebe dmoucí se nad zalesněnou krajinkou, ale focení dlouhým časem a rozmazaná světla - tj. nastaví delší expoziční čas. Jestliže navolíme “Sport,“ chápe to fotoaparát většinou tak, že chceme fotit co nejkratším časem, kterému je dávána přednost i za cenu snížení kvality - digitál zvýší klidně i několikanásobně ISO a tím i šum, zato ale můžeme při stejném clonovém čísle fotit s kratším časem (2 x počet zvýšení ISO), atd.
SR na druhou stranu ale samozřejmě nejsou všespasitelné, a to zejména z toho důvodu, že u některých modelů je jejich použití tak trochu vizuální alchymie s nejistým výsledkem, protože jako uživatel většinou nevíte co a v jaké míře nastavením toho či onoho SR změníte. Zdaleka ne u všech firem se těchto informací dopátráme a studovat u 20 SR (v nějakém rozmezí se měnící) informace z EXIFu není zrovna nejpohodlnější cesta. Tedy nezbývá než zkoušet, prohlížet, mazat a tak stále dokola. Spolehlivě zažít, jak fotí ten který scénický režim, možná vyžaduje trochu testování a praxe, ale domnívám se, že je to investice, která stojí za to - a ptáte se proč vlastně?
SR sice většinou není nic, co bychom si nemohli u digitálního fotoaparátu s plným manuálem nastavit sami ručně, ale v tom je právě ten vtip - SR umí zajistit v situaci, kdy to většinou nejvíce potřebujeme, okamžik času k dobru. Než byste totiž v manuálním módu nacvakali, že chcete takový čas, onakou clonu, živější barvy, nižší kontrast a toto ISO, uběhlo by několikrát více času, nežli když prostě rychle pootočíte kruhovým voličem o 3 zoubky a vyfotíte žádanou scénu, která, jak to tak v nestřežených okamžicích bývá, by klidně mohla být i scénou životní...
