Každý se potřebuje občas inspirovat a tak jsem v různých tvůrčích obdobích letos navštívil různé fotografické výstavy. Jelikož nastalo období tvůrčího spánku a nenalézám inspiraci pro opuštění domova do toho šedého čehosi venku, začínám víc psát, než fotit.
Připadá mi, že z recenzí se pravidelně dozvídáme, že libovolné
press photo
opět nepřineslo nic hodnotného. Pár vypjatých válečných momentů, něco demonstrací, život obyvatel ruin, kteří i se i přes bezedné zdroje státního rozpočtu nikdy neměli v plánu sociálně komukoli přizpůsobit. Kdybyste neměli dost vlastní deprese, vydejte se na výstavu. A nebo si v podivnostech umění libujete a projdete slavnou Kontroverzi, jen abyste si na konci uvědomili, že všechny zajímavé fotky už dávno znáte a o příbězích za nimi se napsaly stohy materiálů.
Z kdejakých stránek na mě tu a tam vykoukl Feiningerův
stínohrový
a právem obdivuhodný
portrét fotografa
. I doprovodné články se vyjadřovaly vesměs jásavě, že jméno umělcovo, doba působení a angažmá v časopisu LIFE jsou zárukou čirého nadšení a uměleckého obohacení fotografa z lidu. A jelikož se načasování expozice výborně shodovalo s mými pokusy o street foto, s nadšením jsem mistrovi věnoval volné odpoledne.
Fotka s řití
Kdepak, to umění nebude.
Fotograficky nenadšený doprovod jsem jen letmo připravil na skutečnost kolik fotek je vystaveno a jak dlouho se dá na jednu dobrou fotku zírat. Pročež bylo trochu nevěřícně se špetkou nepochopení zíráno na mě. Z počátku jsem měl ještě tendenci vysvětlovat, co že je na kterém snímku vlastně zajímavého z hlediska tvorby a tehdejší techniky, ale i to mě postupně přešlo. Nakonec jsem odcházel s pocitem, že jsem podlehl nízkému reklamnímu triku s propagací těch několika extra zajímavých kousků a naletěl tak na hromadu
obyčejných fotek
. Opravdu nemám pocit, že jsem nějaký fotografický rozumbrada, ale hodně těch fotek mi najednou připadalo bez nápadu, takových, které bez kontextu časopiseckého formátu postrádají zajímavost a svým obsahem nejsou ani prostou výpovědí o tehdejším životě.
Napadlo mě, s jakým očekáváním asi na takovou výstavu jde
laická veřejnost
. Někdo, koho ani nenapadne, že mysteriózní kombinace světel a stínů na scenérii Newyorského mostu se necvakne jen tak od boku. Někdo, kdo si možná právem představí, že jeho dnešní kompakt by udělal obrázek o mnoho lepší. A jak by tomu jistě prospěly pěkné jásavě syté barvy! Zastaví se vůbec nad sérií, z dnešního pohledu
trapných
, černobílých makro snímků nebo jen přebíhají od jedné
profláknuté
fotky ke druhé?
Hele chlap s lupou! A mrakodrapy... A benzínka Texaco!
S tichým jásotem a pocitem vítězství, že dokázali mezi fotkami najít ty, které si předem prohlédli na síti po zadání jména autora do vyhledávače obrázků. Odchází takový návštěvník o něco chytřejší nebo jen v rozpacích z toho, že se jaksi nedostavilo očekávané zásadní umělecké obohacení?
Co mě nakonec paradoxně vůbec nezklamalo, bylo ponuré, komunistické Kladno osmdesátých let Jiřího Hankeho v pražské Leica Gallery. Snad proto, že jsem doposud neznal jediný snímek a z těch pár, které mě zaujaly jsem si tak odnesl něco nového. Snad proto, že se mi ten den zrovna hodily do ponuré podzimní nálady.
